Středeční promluvy k pěším poutníkům byly na téma 3. a 4. přikázání.
Dopolední středeční promluva – 3. přikázání Boží:
1. Jak zní 3. přikázání Boží:
Pomni, abys den sváteční světil.
2. Jak je přesně zapsáno ve 2. knize Mojžíšově:
Pomni sobotního dne, abys jej světil. Po šest dnů budeš pracovat a konat veškeré své dílo; ale sedmý den je sobota pro Jahva, tvého Boha. Nebudeš konat žádné dílo ani ty, ani tvůj syn, ani tvá dcera, ani tvůj služebník, ani tvá služka, ani tvá zvířata, ani cizinec, který dlí v tvých branách. Neboť v šesti dnech udělal Jahve nebe, zemi, moře a vše, co je v nich, ale sedmého dne si odpočinul, a proto požehnal Jahve sobotní den a posvětil jej.
3. Slovo Boží:
Čtení ze Skutků apoštolských (2,42-47)
Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se. Všech se zmocnila bázeň, neboť skrze apoštoly se stalo mnoho zázraků a znamení. Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval. Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem. Chválili Boha a byli všemu lidu milí.
Čtení z evangelia sv. Marka (2,23-28)
Jednou v sobotu procházel Ježíš obilím a jeho učedníci začali cestou mnout zrní z klasů. Farizeové mu řekli: „Jak to, že dělají v sobotu, co se nesmí!“ Odpověděl jim: „Nikdy jste nečetli, co udělal David, když měl hlad a neměl co jíst, on i ti, kdo byli s ním? Jak za velekněze Abiatara vešel do domu Božího a jedl posvátné chleby, které nesmí jíst nikdo kromě kněží, a dal i těm, kdo ho provázeli?“ A řekl jim: „Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu. Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou.“
4. Co od nás - podle Krátkého katechismu katolické církve - požaduje Bůh v 4. přikázání: (čl. 450 – 452)
Proč Bůh „posvětil den odpočinku a oddělil jej jako svatý“ (Ex 20,11)?
Protože v sobotu se připomíná odpočinek Boha v sedmý den stvoření, ale také osvobození Izraele z egyptského otroctví a Úmluvy, kterou Hospodin uzavřel se svým lidem.
Jak se chová Ježíš vůči sobotě?
Ježíš uznává posvátnost soboty a božskou autoritou podává její opravdové vysvětlení: „Sobota je pro člověka a ne člověk pro sobotu“ (Mk 2,27).
Z jakého důvodu křesťané nahradili sobotu nedělí?
Protože neděle je dnem vzkříšení Krista. Jako „první den týdne“ (Mk 16,2), připomíná první stvoření; jako „osmý den“, který následuje po sobotě, znamená nové stvoření zahájené Kristovým zmrtvýchvstáním. Stala se tak pro křesťany prvním ze všech dní a ze všech svátků: dnem Páně, v kterém On svou Paschou dovršuje duchovní pravdu hebrejské soboty a ohlašuje věčný odpočinek člověka v Bohu.
5. Co je nám tímto přikázáním zakázáno (čl. 453 – 454 KKKC):
Jak se světí neděle?
Křesťané světí neděli a jiné zasvěcené svátky především účastí na eucharistické oběti Pána a zdržují se také těch činností, které brání vzdávat úctu Bohu a kalí radost vlastní dnu Páně nebo nezbytné uvolnění mysli a těla. Jsou dovolené jen činnosti spojené s rodinnými potřebami nebo služby velké užitečnosti pro společenství, a to jen když nevytvářejí návyky, které by ohrožovaly svěcení neděle, rodinný život a zdraví.
Proč je důležité, aby se neděle občansky uznávala jako sváteční den?
Aby byla všem dána možnost: dostatečně užívat odpočinku a volného času, který jim umožní pěstovat náboženský, rodinný, kulturní a společenský život; mít k dispozici dobu vhodnou k meditaci, uvažování, mlčení a studiu; věnovat se dobrým skutkům zvláště ve prospěch nemocných a starých osob.
6. Stará přísloví a nová hesla:
Práce neuteče.
V DEN PÁNĚ NECH PRÁCI BÝT, JDI SE RADĚJ POMODLIT.
Sváteční den dodržuj, duši svoji posiluj.
7. Jak o tom kázal otec Ladislav Simajchl:
Neděle ať je ti dnem Páně
„Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Hospodin požehnal den odpočinku a oddělil jej jako svatý.“ (Ex 20,8.11)
Maminka budí v neděli ráno své dva syny: „Honem vstávejte, abyste nepřišli pozdě do kostela!“ - a pak slyší do kuchyně, jak ten mladší se lituje při oblékání gatí: „Člověče, být katolíkem, to je pořádná dřina. Každou neděli vstávat, nikdy se pořádně nedospat. Já nevím, jestli budu chodit do kostela, až budu velký.“
Myslím, že podobné pokušení se ozve občas v každém z nás: Spát v neděli, dokud se sám neprobudím. Potom pohodlně posedět u sváteční snídaně. Pak si vyjet do přírody bez špatného svědomí, že jsem zameškal kostel.
Mnoho lidí se tomuto pokušení poddává. V kostele je v neděli neuvidíš, jak je rok dlouhý, až je tam přivezou nohama napřed - při jejich funusu. Mají krásné výmluvy - třeba tu, že lidé, co do kostela chodí, nejsou o nic lepší. Že jejich bohoslužbou je jejich práce. Že se mohou stejně pomodlit v přírodě jako v kostele.
A také se ti lidé ptají: Je to dnes vůbec ještě povinné jít v neděli do kostela?
Jenže kdo se ptá po povinnosti, zda musí jít na nedělní mši, u toho není v pořádku sám základ víry. Kdo chce ctít Boha prací, ale ne bohoslužbou, ten ho brzo nebude ctít nijak. Kdo se chce modlit jen v přírodě, ale ne v kostele, ten se brzo přestane modlit vůbec. Kdo jezdí do hor, ale vynechává přitom horu Kalvárii, ten brzo ztratí ze zřetele Cestu, kterou je Ježíš.
Co tedy na té nedělní bohoslužbě v kostele je, že po celý týden dává smysl naší veškeré práci venku?
Staří Izraelité nazývali chrámovou bohoslužbu „radování před Hospodinem“ (Dt 12,12.18). Sobota – hebrejsky šabat - pro ně byla dnem radosti: člověk smí přerušit práci a radovat se ve společenství s lidmi a s Bohem.
V době Ježíšově se tento původní radostný charakter soboty ztrácel za mnoha předpisy zákoníků. Proto se Pán Ježíš postavil proti tomuto formalismu a hlásal původní smysl: sobota je tu pro člověka.
První křesťané dali svátečnímu dni krásný název: dies Dominica - den Páně. Byl to zpočátku státně pracovní den, ale to jim nevadilo. Brzy ráno, ještě za tmy se shromažďovali ke slavení a radovali se z toho, že toho dne Pán vstal z hrobu a přemohl smrt, že toho dne sestoupil Duch svatý na apoštoly. Bratrská láska je vedla, aby se scházeli do společenství. Láska k Pánu Ježíši je vedla k naslouchání jeho slovu, ke slavení eucharistie.
Kdyby se jich byl někdo ptal, jestli jsou povinni jít v neděli do kostela, byli by udiveně odpověděli: Kdo tu myslí na povinnost? My bychom bez nedělní bohoslužby ani nemohli žít! Nedělní eucharistie, to je přece nesmírný dar, dar vykupitelské lásky Ježíšovy! Kde jinde bychom získali sílu k dobrému životu pro celý týden, k budování spravedlivějšího světa, než je ten dnešní. Kde jinde bychom prožili radostné vědomí, že nejsme osamělí, že jsme rodina Božích dětí.
Jak je tomu u nás, dnešních křesťanů? Z té prvotní důležitosti zbyl některým jen pocit musu - předpisu. A co se musí, do toho se nechce a hledají se výmluvy. Ale jsou stále takoví, kteří na nedělní bohoslužbu nehledí jako na závažný předpis, ale jako na nezbytnou potřebu svého života, na chvíli radostné pospolitosti.
Rádi se přidružují ke kroužku učedníků, shromážděných kolem Pána a Mistra, aby jim ani slovo neušlo. Vědí, že v liturgii Kristus ještě stále ohlašuje své radostné poselství. Rádi se sdružují s knězem, zástupcem apoštolů kolem eucharistického stolu k Večeři, kterou s námi slaví Kristus.
8. Jak své kázání otec Simajchl shrnul:
Účast na nedělní bohoslužbě byla pro první křesťanskou generaci věc velice důležitá. Bylo to jejich poznávací znamení - legitimace.
I dnes, i mezi námi, jsou křesťané, kteří jdou do kostela ne z musu, ale rádi, kteří své děti učí radostnému slavení neděle, protože vědí, že i dnes platí moudrost našich předků: Jaká je tvá neděle, taková bude i tvá poslední chvíle.
A když pro nemoc nebo pro pracovní povinnost do kostela nemůžou, to se pak aspoň v duchu k farní bohoslužbě připojují, svou oběť kladou v duchu na obětní misku s ostatními, doma si večer zazpívají mešní píseň a porozjímají nad evangeliem. Anebo si pustí Rádio Prohlas či televizi Noe.
9. Co si máme zapamatovat?
Neděle ať je ti dnem Páně!
Jaká neděle, taková poslední chvíle.
10. Práva dětí Božích – co nemusíš a co se můžeš opřít:
Ty moje dítě: Nemusíš se uštvat k smrti prací, neustálým strachem, že něco někde zmeškáš. Jednou za týden si můžeš odpočinout a dopřát si čas na mě a svou duši.
Já, tvůj Otec, tě chci povzbudit světlem svého Ducha a posílit Tělem svého Syna. Drž se mne a budeš žít zdravě.
Odpolední středeční promluva – 4. přikázání Boží:
1. Jak zní 4. přikázání Boží:
Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi.
2. Jak je přesně zapsáno ve 2. knize Mojžíšově:
Cti otce svého a matku svou, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Jahve, tvůj Bůh.
A v 5. knize Mojžíšově čteme: Cti otce svého a matku svou, jak ti přikázal Jahve, tvůj Bůh, abys byl dlouho živ a dobře se ti vedlo na zemi, kterou ti dává Jahve, tvůj Bůh.
3. Slovo Boží:
Čtení z listu sv. apoštola Pavla Efezským. (6,1-4)
Děti, poslouchejte své rodiče, protože to je spravedlivé před Bohem. 'Cti otce svého i matku svou' je přece jediné přikázání, které má zaslíbení: 'aby se ti dobře vedlo a abys byl dlouho živ na zemi.' Otcové, nedrážděte své děti ke vzdoru, ale vychovávejte je v kázni a napomenutích našeho Pána.
4. Co od nás - podle Krátkého katechismu katolické církve - požaduje Bůh v 4. přikázání: (čl. 455 – 462)
Co přikazuje čtvrté přikázání?
Přikazuje ctít naše rodiče a vážit si těch, které Bůh k našemu dobru vybavil svou autoritou.
Jaká je povaha rodiny v Božím plánu?
Muž a žena spojení v manželství vytvářejí spolu s dětmi rodinu. Bůh ustanovil rodinu a vybavil ji jejím základním zřízením. Manželství a rodina jsou zaměřeny na dobro manželů a na plození a výchovu dětí. V Kristu se rodina stává domácí církví, protože je společenstvím víry, naděje a lásky.
Jaké místo zaujímá rodina ve společnosti?
Rodina je prvotní buňkou lidské společností a předchází jakékoliv uznání ze strany veřejné autority. Rodinné zásady a hodnoty tvoří základ společenského života. Rodinný život je uvedení do života společnosti.
Jaké povinnosti má společnost vůči rodině?
Společnost má povinnost podporovat a upevňovat manželství a rodinu a také respektovat zásadu subsidiarity: Vyšší má přenechat nižšímu všechno, co on sám –ten níže postavený - může dělat. Veřejná moc musí respektovat, chránit a podporovat pravou povahu manželství a rodiny, veřejnou mravnost, práva rodičů a domácí blahobyt.
Jaké povinnosti mají děti k rodičům?
Děti mají mít ke svým rodičům úctu (synovskou lásku), vděčnost, opravdovou ochotu a poslušnost a tak přispívat také svými dobrými vztahy k bratřím a sestrám k souladu a svatosti celého rodinného života. Kdyby se rodiče ocitli v nouzi, kdyby onemocněli a když zestárnou, musí jim dospělé děti poskytovat hmotnou i morální pomoc.
Jaké povinnosti mají rodiče vůči dětem?
Rodiče, podílející se na božském otcovství, jsou první odpovědní za výchovu svých dětí a také jsou pro ně první hlasatelé víry. Mají povinnost milovat a respektovat děti jako osoby i jako Boží děti a postarat se, nakolik je možné, o jejich hmotné a duchovní potřeby tím, že jim pomáhají při volbě školy, povolání a životního stavu. Zvláště mají povinnost vychovat je ke křesťanské víře.
Jak rodiče vychovávají své děti ke křesťanské víře?
Hlavně příkladem, rodinnou modlitbou, katechezí a účastí na církevním životě.
Jsou rodinné svazky úplně nejvyšší hodnotou?
Rodinné svazky, i když jsou důležité, nejsou absolutní, protože prvním povoláním křesťana je následovat Krista a milovat ho: „Kdo miluje otce nebo matku více nežli mne, není mne hoden“ (Mt 10,37). Rodiče mají s radostí podporovat své děti, aby následovali Ježíše v každém životním stavu, i v zasvěceném životě nebo v kněžské službě.
5. Co z tohoto přikázání podle Krátkého katechismu katolické církve vyplývá pro společnost (čl. 463 – 465 KKKC):
Jak má být vykonávána autorita v různých oblastech občanské společnosti?
Má být vykonávána jako služba tím, že respektuje základní lidská práva, správnou stupnici hodnot, zákony, spravedlnost a zásadu subsidiarity, tedy rozdělení moci. Každý při výkonu autority má hledat zájmy společnosti a ne svoje zájmy a má se inspirovat při svých rozhodnutích pravdami o Bohu, člověku a o světě.
Jaké povinnosti mají občané vůči občanským představitelům?
Ti, kdo jsou podřízeni autoritám, mají považovat své představené za zástupce Boha tím, že jim nabídnou poctivou spolupráci, aby veřejný a společenský život dobře fungoval. To zahrnuje lásku a službu vlasti, právo a povinnost volit, odvádění daní podle vlastních možností, obranu země a právo na konstruktivní kritiku.
Kdy nesmí občan poslechnout občanské představitele?
Občan nesmí ve svědomí poslechnout, když zákony občanských představitelů odporují požadavkům mravního řádu: „Je třeba více poslouchat Boha než lidi“ (Sk 5,29).
6. Stará přísloví a nová hesla:
Kdybys byl synečku poslouchal matičku...
CTI OTCE I MATKU SVOU A BUĎ JIM VŽDY OPOROU
7. Jak o tom kázal otec Ladislav Simajchl:
„Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ a dobře se ti vedlo na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.“ (5 Mojž 5,16)
Tři ženy byly u studny pro vodu. Nedaleko odtud seděl na lavičce stařec a naslouchal, jak ženy chválí své syny.
„Můj syn“, chlubila se první, „je tak šikovný, že se mu nikdo nevyrovná...“ - „Můj syn,“ povídá druhá, „zpívá nádherně jako slavík!“ - Třetí žena mlčela. „Proč nepochválíš také svého syna?“ - obrátily se na ni ty dvě. - „Není na něm nic tak výjimečného jako na vašich dětech. Můj syn je docela obyčejný chlapec.“
Ženy naplnily svá vědra a kráčely domů. Stařec šel za nimi. Vědra byla těžká a udřené ruce slabé. Ženy se proto po chvíli zastavily, aby si odpočinuly. Tu se objevili jejich tři synové. První měl tělo jako úhoř a metal jedno salto za druhým. Ženy volaly: „Jak hbitý je to chlapec!“ Druhý zpíval nádherně jako slavík, až byli všichni dojati. Třetí chlapec přiběhl ke své matce, zvedl její vědro a nesl je domů.
Tu se ženy obrátily na starce: „Co říkáš našim synům?“ - „Kde jsou vaši synové?“ zeptal se starý muž udiveně. „Vidím jen jediného syna.“
Právě jsme slyšeli v povídce, co čtvrté přikázání ukládá dětem. Katechizmus přikazoval podrobněji: aby děti své rodiče ctily, milovaly, poslouchaly, a aby jim pomáhaly. Takhle si před svatou zpovědí zpytují svědomí děti a největší důraz přitom bývá kladen na poslušnost.
Generační problém mezi rodiči a dětmi se vidí hlavně v té poslušnosti: „Dokdy vlastně musím poslouchat? Už nejsem malý, už si chci rozhodovat o svých věcech sám!“
Je to snaha chvályhodná - a kde rodiče řeknou: „Jsme pro, nechceme, abys byl celý život jako nedospělé mimino; budeme ti radit a pomáhat, aby ses tomu samostatnému rozhodování co nejdřív naučil,“ - tam jdou problémy s dospívajícími dětmi schůdnou cestou.
Horší je to tam, kde mládež nevidí svou nehotovost a rodiče nevidí, že děti už nejsou malé.
„Náš otec, to je policajt a ne tatínek. Vyslýchá, hlídá, poroučí, pokutuje. Sednout si se mnou, povykládat si se mnou, co bych chtěl a jak to myslím, to u něj neexistuje.
Maminka, ta dělá prima buchty - ale to je tak všechno, čím je užitečná. U té jsem malý Honzíček, kterému se musí říkat, aby se neumazal, aby si vzal čistý kapesník. Nějaká debata s ní možná není - ona holt nikdy nebyla patnáctiletým mužským.
O sestrách - o těch škoda se vůbec zmiňovat. Nemám doma kousek soukromí, kde by nečmuchaly. Jsem sám uprostřed toho, čemu se říká nadneseně: rodina.“
Kdo naučí tohoto chlapce, jak vycházet i s takovými rodiči a sourozenci, kteří mají své nedostatky? Kdo mu poví, že když se nenaučí vedle chyb vidět i jejich dobré stránky - že nebude schopen vycházet nikde a s nikým - ani v zaměstnání, ani v rodině, kterou si založí. V tom je dnešní smysl dodatku 4. přikázání: Cti otce . . . abys byl dlouho (a dobře) živ a dobře se ti vedlo na zemi.
Pamatujte, vy mladí, kteří si hledáte partnera do svého života, že ten, kdo vychází špatně s rodiči nebo sourozenci, by stejně špatně vycházel(a) i s vámi, kdybyste se vzali! Pryč od takové(ho)!
Původně se 4. přikázání nedospělých dětí netýkalo. Byl to příkaz dospělým, aby měli v úctě své staré rodiče a pečovali o ně; aby si jich vážili.
Na pohrdání tímto přikázáním bylo v Izraeli stanoveno vyloučení z izraelského lidu, ba i trest smrti: „Kdo ubližuje otci, vyhání matku, je zavržený syn“ (Př 19,26).
Toto přikázání se rozšiřuje na úctu ke starým lidem vůbec: „Před šedivou hlavou povstaneš a starému člověku prokážeš úctu“ (2. kniha Mojžíšova 19,32). Dnes už stará generace není na mladých závislá existenčně. Mají svou penzi, jsou domovy důchodců, je tu pečovatelská služba. Lékařská péče o staré lidi - geriatrie - se stala zvláštním oborem medicíny. Ve společnosti se starým lidem jemně říká „dříve narození“ a dneska senioři, což doslova znamená starší, takže z nich vlastně děláme ještě větší starce.
Ale to vše starým lidem nedá spokojené a šťastné stáří, když k tomu nedostanou od svých dětí úctu a lásku. Jsou nešťastní, protože na ně mladí nemají čas. Nemohou dožít v domku, který svýma rukama po celý život budovali a zvelebovali, protože svým dětem zavazí a vnukům jsou k smíchu. Sedí sice ve své světničce, ale nikdo nepřijde, aby s nimi zavzpomínal na to, co za celý život prožili. Nikdo jim neřekne slovo ocenění a obdivu za to, co přestáli - za války, po válce, při péči o děti.
Poslouchat své rodiče, to už dospělí samozřejmě nemusí. Mají plné právo žít si po svém, ale vyslechnout rodiče, to mohou a to dělat mají. Chovat se k rodičům s úctou a láskou, to s plnoletostí nekončí, to platí po celý život. A také povinnost pomáhat jim, dosloužit jim, starat se o ně, to také platí po celý život.
(2. část)
Čtvrté přikázání můžeme a dokonce musíme vzít také z druhé strany. Neznamená jen, že děti mají ctít své rodiče, ale že otcové a matky mají být úcty hodní
„Vy, otcové, nepopouzejte své děti k hněvu, nýbrž vychovávejte je v učení a kázni Páně!“ (Ef 6,4)
Aby děti mohly rodiče ctít, musí být rodiče úcty hodní. Aby je mohly milovat, musí být lásky hodní. Aby je mohly poslouchat, musí rodiče umět poroučet a zachovávat si autoritu. Kde děti své rodiče nemilují a neposlouchají, tam to bývá zaviněno i nesprávným chováním rodičů.
Snad ta nejhorší chyba, kterou rodiče při výchově mohou udělat, je, že dětem neumožňují, aby se od mládí učily žít samostatně. „Hlavně musí děcko na slovo poslechnout!“ - říkávají siláčtí tatínci. Jenže takhle si pletou své dítě se psem. U psa je nejdůležitější cíl výcviku, aby na slovo poslechl svého majitele nebo cvičitele. U dítěte je cíl výchovy jiný: dítě se má učit a naučit poslouchat sebe - a poručit sobě, hlídat se samo. Rodiče nebudou vždy svým dětem za zády. A co potom, když si děti neumí poručit samy, když se neumí samy rozhodnout - protože rodiče vždy sami přísně rozhodovali, co je pro děti to nejlepší. Proto nezesměšňujme každý nezralý nápad dětí, ale vysvětlujme, veďme k přemýšlení. Pochvalme každý dobrý nápad. Dovolte vše, co povolit lze, pak vám budou děti věřit, že zákaz je oprávněný.
Vaše dítě nemá vyrůstat k vašemu obrazu, ale k obrazu Božímu. Vy máte dětem pomáhat rozvinout ty dobré vlohy, které do nich Stvořitel vložil - i tenkrát, když to neodpovídá vašim představám.
Kolik mladých charakterů se nerozvinulo proto, že je rodiče nevedli k samostatnosti. Kolik mladých manželství se rozbilo proto, že rodiče chtěli stále určovat a diktovat, co je pro ty mladé nejlepší.
Dospělým dětem mají rodiče radit jen tenkrát, když se jich děti na radu ptají. Rady nevyžádané jsou nežádoucí a proto neprospěšné, byť byly sebelépe míněné. Co u svých dětí zmeškáš na výchově v dětství, to v dospělosti nedoženeš. Vraťme se tedy ještě k tomu dětství.
- Nechtěj udělat z dítěte „nejnej“ ve všem. Chtěj, aby bylo normální, takové, na co má a stačí.
- Nechtěj si za každou cenu vynutit, aby se tvé dítě mělo na světě líp než ty. Dej mu možnost, aby si žilo po svém, ukazuj mu, že duchovní hodnoty jsou víc než majetek.
- Nechtěj je ušetřit každé námahy, každého úsilí, zajistit finančně i společensky. Uč je raději, aby se samo umělo starat o sebe i o tebe.
- Nezanedbej trpělivé a laskavé, ale důrazné vedení charakteru.
- Chraň se panovačného, vojenského uplatňování autority. Ze slabých dětí to udělá lidi ušlápnuté a zakřiknuté, kterým se „nevede dobře na zemi.“ Z opačných povah to udělá lidi útočné a vzpurné, kteří jsou svým přeháněním ve stálém rozporu s okolím, ať jsou kde jsou.
- Poroučej co nejméně. Ale když už poručíš, musíš dohlédnout na splnění rozkazu a pochválit. Svévolné rozkazování a nepochválení, to přímo provokuje k neposlušnosti.
- Nezmeškej dobu od 4 - 6 let, kdy je duše dítěte tak chtivá poznávání. Kde v tomto věku ponechají dítě jen světu pohádek a večerníčků, a nepovědí mu nic o dobrém Otci v nebesích, o Příteli Ježíši, tam bude tento nedostatek na dětech po celý jejich život patrný.
- Nic nemá děti připravit o to, aby se od rodičů naučily znát Otčenáš, když se jej společně modlí; - znát a chápat desatero, když vidí příklad rodičů, jak je zachovávají.
- Zanic se nepřiprav o pevný základ, na němž může vyrůstat poslušnost - o rodičovskou autoritu založenou na lásce, která dětem důvěřuje a dává jim tak potřebnou svobodu - svobodu k udělání chyby i svobodu k tomu, aby se z ní poučily a mohly ji napravit.
Ovšem i při sebesvědomitější výchově může dojít k krizím a nezdarům, protože na děti působí kromě rodiny ještě škola, televize, internet, kamarádi, ulice.
Do zpovědního zrcadla patří u čtvrtého přikázání i otázka vztahu k našim nadřízeným, k vrchnosti. Zda je posloucháme, nespravedlivě nekritizujeme. Zda nepodlézáme. Měly by tam patřit i otázky nadřízeným. Zda jsou spravedliví, zda nezneužívají své moci.
Při pohřbu jednoho kardinála (Josefa Berana) o něm kazatel prohlásil: „Před nikým nepoklonkoval a po nikom nevyžadoval, aby se klaněl jemu.“ - To je pěkné vyjádření, jaký má být vztah mezi podřízeným a nadřízeným.
8. Jak své kázání otec Simajchl shrnul:
Nedospělé děti zavazuje čtvrté přikázání, aby své rodiče ctily, milovaly, poslouchaly a aby jim podle svých sil pomáhaly. Dospělé děti už nejsou povinny rodiče poslouchat, zato se mají o to víc rodičům věnovat a s láskou jim dosloužit. Čtvrté přikázání se vztahuje i na vztah člověka k velké lidské rodině - ke společnosti.
V myšlení naší doby bychom to mohli vyjádřit třeba takto: Nemusíš se stále bouřit proti autoritě rodičů a proti kdejaké autoritě.
Vzpoura proti Božím přikázáním zotročuje stejně, jako slepá poslušnost. Uč se žít svobodně, tak, že se v mládí rodičům v lásce podřizuješ a v dospělosti lásku a péči rodičům vracíš.“
9. Co si máme zapamatovat?
V mládí se lásce a péči rodičů podřizuj, v dospělosti lásku a péči rodičům vracej. Otcové a matky, buďte úcty hodní! Veďte děti odmala k samostatnosti, sebevládě.
Společnost musí někdo řídit, protože svoboda jednoho by pak narážela do svobody druhých.
10. Práva dětí Božích – co nemusíš a co se můžeš opřít:
Ty moje dítě: Věř, je to nakonec únavný život, stále se bouřit proti rodičům, proti učitelům, proti pořádkům života. Stálá vzpoura zotročuje stejně, jako slepá poslušnost. Ty tak žít nemusíš.
Já chci být tvým nebeským Otcem: Drž se mne a budeš žít ve svorné lásce.