Poutník Mons. Jan Peňáz byl oceněn jako poutník roku.
Ocenění ke stažení zde!
Slova poděkování oceněného:
Vážení a milí!
Poutník všude bratra má, občas se i sestra najde, říkával můj spolupoutník Josef Král a mnohokrát jsme mu všichni dávali za pravdu, když se na poslední chvíli našel nějaký dobrodinec, přesněji, když nás nebeský režisér a dobrý pastýř na něj nasměroval, jistě i na přímluvu své Matky, průvodkyně na cestách.
Letos se našli dobří bratři a sestry i zde, aby mě a tím pádem i všechny, kteří se mnou na poutě chodili a chodí, obdarovali nečekaným oceněním. Velmi si toho vážím a všem upřímně a srdečně děkuji.
Když si vzpomenu na svá dětská léta, myslím na to, jak jsme přes les a potom dolů z kopce chodili každou neděli do kostela v Jamách. To byly mé první poutě. Také jsme chodívali společně na Zelenou horu nad Žďárem nad Sázavou, která je dnes památkou UNESCO, jako sem na Skalku chodíval s poutníky z Mníšku i Kája Mařík.
O těch dalších jsem pak něco četl, třeba ve Starém Zákoně. Četl jsem i knihy novější o putování do větších dálek. A vzpomínám na knihu Richarda Halliburtona, kde popisuje své výjimečné cesty, třeba jak navštívil lovce lebek nebo šel pěšky přes poušť. Rozhodl se také, že přeplave Panamský průplav. Když vyřídil všechny papíry, byl zvážen a zaplatil pár centů za svou tonáž, mohl začít. Bylo u toho mnoho diváků. Svlékl se do plavek, skočil do vody a plaval – ouško. Jinak to neuměl. Dav byl zklamaný, čekali nějakého borce, a on plave ouško, dětský styl.
Někdy si říkám, že podobné pocity mohou mou vinou někomu pokazit náladu. Třeba i dnes, když jsme vyšli z nádraží v Řevnicích na břehu Berounky a pak, stejně jak píše básník Halas o Vysočině, Brdy začaly nabírat dech a já sám jsem v tom stoupání sotva dech popadal.
Snad se mi podaří ji pozvednout vám, vážení a milí, tady a teď. Jsme v srdci Čech, kde poutníci místo moravského ZKRATKY používají slovo NÁBLIŽKY. Ať už použijeme kterýkoli z těchto výrazů, mohu z vlastní zkušenosti dodat, s dovolením po moravsku něco ze svých zkušeností:
Tato zkratka je sice delší, ale zato vede náročnějším terénem. Mnohokrát jsme si to museli přiznat, společně s dalšími a někdy i sám.
Proto vám všem ze srdce přeji, abyste na všech cestách této země - a nezáleží na rychlosti, jakou se člověk přesunuje - při svých poutích na žádnou takovou nábližku nenaletěli.
A i kdyby se to snad přihodilo, kéž to neohrozí dosažení cíle, když podle oblíbené písně poutníka 20. století papeže Jana Pavla každý z nás na této zemi poutníkem je k věčnosti.
