Poslední promluva z XVIII. pěší pouti na Velehrad byla na téma Mons. ThDr. Josef SCHINZEL, pomocný biskup olomoucké arcidiecéze.
7. a 8. promluva - pátek dopoledne i odpoledne:
Mons. ThDr. Josef SCHINZEL, pomocný biskup olomoucké arcidiecéze
Ve dvou částech si dnes dopoledne i odpoledne přečteme jeho životopis, který vydala diecéze ostravsko-opavská právě letos a který sepsal Jan Larisch. Nejprve životopisná data a pak ve 23 kapitolkách nejzajímavější události jeho života.
1 - Životopisná data:
1869 narozen v Krasově (u Krnova) - 15. března
1888 maturitní zkouška v Kroměříži
1892 kněžské svěcení v Olomouci a primice
1892 – 1898 Svitavy
1898 – 1907 Moravská Ostrava
1907 – 1914 profesor v Kroměříži
Od r. 1915 v Olomouci – kanovník, probošt, pomocný biskup
1913 – 1918 předsedou Zemského svazu křesťanských Němců na Moravě
1913 – 1927 prezidentem Svazu spolků německé katolické mládeže olomoucké arcidiecéze
28. července 1944 zemřel v Olomouci
Modlitba:
Bože, Tys dal svému služebníku zemřelému biskupu Josefovi plnou účast na Kristově kněžství, aby v církvi plnil poslání, které jsi svěřil apoštolům, přijmi ho také do jejich společenství v nebi. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.
1 – Úvod ke knize od otce biskupa Lobkowicze
S chutí jsem se začetl do textu, přibližujícího zajímavou postavu naší církevní i regionální historie. Nebyl jsem zklamán, ba přímo naopak, byl jsem příjemně překvapen a potěšen. Dozvěděl jsem se mnoho nových a zajímavých informací, byla mi představena část života místní církve v souvislosti s působením ThDr. Josefa Schinzela, o které jsem měl jen přibližné tušení. Tento pomocný biskup olomoucký – jak se dozvíte z textu – je další mimořádnou osobností naší katolické minulosti. Jeho celoživotní aktivní a obětavé nasazení pro šíření poselství Ježíše Krista pokud možno do všech míst a ke každému člověku činí z něho postavu, která má plné právo stát se živou vzpomínkou dějin naší církve.
3 - Úvod autora knihy
Kniha ukazuje osudy skoro zapomenuté katolické komunity německé národnosti, která byla po dlouhá staletí až do roku 1945 nedílnou součástí církevního společenství olomoucké arcidiecéze. To, co dnes o ní všeobecně víme, se dá shrnout do formulace „prázdné kostely v pohraničí“. Byť tato formulace zní bolestně a bezvýchodně, přesto v sobě skrývá paprsek naděje….
Tyto kostely však ukazovaly po desetiletí, ba staletí budované a vytvářené živé městské či vesnické pospolitosti se všemi radostmi i bolestmi lidí, pro které byly tyto svatostánky nejvnitřnějšími středy jejich životů a společenství, a tedy jejich domovem, tj. minulostí, přítomností i budoucností.
I když byla v tzv. pohraničí po roce 1945 přerušena posloupnost života, prorocký hlas vycházející ze sakrálnosti těchto staveb přes veškeré působení času a také pro oběti spojené s jejich renovací stále zaznívá a vybízí k budování nové pospolitosti. Kostely stále čekají v naději, že noví lidé jejich hlas uslyší a přijmou.
4. Dětství
Rodiče Josef Schinzel a Josefína, roz. Seichter, pocházeli z Krasova, malé slezské obce v údolí potoka Krasovka v Nízkém Jeseníku, na půli cesty mezi Krnovem a Bruntálem. Ves měla ve druhé polovině 19. století kolem 1400 obyvatel, kteří se živili ponejvíce zemědělstvím a většinou byli katolického vyznání. V obci byla dvoutřídní škola a kostel sv. Kateřiny Alexandrijské s farou.
Josef i Josefína celý svůj život – jak to v tehdejší době bylo obvyklé – prožili ve své vesnici a v jejím nejbližším okolí. Chodili do stejné školy, potkávali se v kostele a při různých společenských událostech. Svatbu měli 21. července 1868 ve farním kostele sv. Kateřiny. Bydleli, žili a hospodařili v Krasově na usedlosti č. p. 130. Postupně se jim narodilo jedenáct dětí. Všem se dostalo základní domácí náboženské formace, v tomto ohledu na ně působila především matka, ale také škola, kde se vyučovalo náboženství. Život obce byl protkán rytmem církevních svátků, a tak děti nepřímo ovlivňovala celá obecní a tedy i farní náboženská pospolitost. Mimo obec se především na mariánské svátky putovalo do blízkých, ale i vzdálenějších mariánských svatyní, k Panně Marii Pomocné na Uhlířský vrch u Bruntálu, k Panně Marii Bolestné na Cvilín u Krnova, ale také na relativně vzdálenou Horu Matky Boží u Králík. Otec Josef se z narození prvního syna nesmírně radoval. Jako rolník počítal s tím, že prvorozený po něm jednou převezme hospodářství, a tak se chlapec odmala musel naprosto přirozeně zapojovat do všech prací a stal se svému otci významným pomocníkem. Všichni v něm viděli budoucnost celé rodiny.
O poměrech, ve kterých jako dítě vyrůstal, se tento pokračovatel rodu při oslavě svých šedesátých narozenin vyjádřil takto: „Děkuji svým zesnulým rodičům. Obdržel jsem od nich zdravé tělo a zdravého ducha. Byl jsem prvním z deseti dětí a dostalo se mi přísné a pevné výchovy. Dnes se neděje tak často, že by dítě k učení tíhlo či se o ně snažilo. Když jsem ze školy přinesl domů výbornou, zaznělo pouze: to byla jen tvoje povinnost… udělal jsi, co bylo tvou povinností. O prázdninách jsem musel doma pracovat. Svým rodičům mohu říci jen: Bůh vám to odplať!“
5 - STUDIUM
Velice brzy si chlapce všiml jak učitel, tak farář. Ve vsi nebyl žádný živější, pilnější, odvážnější a nadanější než on. Nelze se tedy divit tomu, že farář zbožným a bohabojným rodičům doporučil, aby syna poslali na studia. Ti na jeho vybídnutí přistoupili i přes to, že si uvědomovali jisté ohrožení v tom smyslu, že se jim nejstarší syn jako nástupce hospodáře domů zpátky nevrátí. A tak jedenáctiletý Josef na podzim 1880 nastoupil na piaristické gymnázium v Bruntále, pak byl tři roky v chlapeckém semináři v Kroměříži. Naučil se tam také dobře česky, protože tato vyšší škola byla dvojjazyčná. Rozhodl se pro kněžství, získal souhlas rodičů a podal si přihlášku do Arcibiskupského kněžského semináře v Olomouci. Byl přijat a o slavnosti sv. Cyrila a Metoděje v úterý 5. července 1892 byl vysvěcen ve svých 23 letech na kněze. Primice byla v rodném Krasově v neděli 24. července.
6 – Kaplanem ve Svitavách, tehdy se úředně říkalo kooperátor, dnes se píše farní vikář
Novokněz Josef Schinzel byl poslán do farnosti Svitavy. Bylo zde celkem 13 000 obyvatel, kteří byli téměř všichni katolického vyznání a naprostou většinou německé národnosti. Město Svitavy bylo v té době dynamicky se rozvíjejícím průmyslovým centrem. Bylo tradičním střediskem textilního průmyslu, ale v posledních desetiletích 19. století nově přibyly významné závody strojírenské, dřevařské, kožedělné a potravinářské, novostavby žádaly rozšíření výroby stavebních hmot. Pro mladého patera Josefa – jak mu zde říkali – pocházejícího z horské vesnice a zvyklého na život zemědělců to byl úplně nový a jiný svět. Ale tuto výzvu přijal a ona zásadním způsobem zformovala jeho kněžský život.. V době nástupu P. Josefa do Svitav se dokončovala renovace farního kostela Navštívení Panny Marie. Pro rozsáhlou opravu bylo třeba získat finance. Faráři bylo povoleno zorganizovat veřejnou sbírku dům od domu a bylo samozřejmé, že kromě něj se do sbírání příspěvků zapojí i místní pomocní kněží včetně nováčka P. Josefa. Jemu tato situace umožnila velice rychle poznat farníky a tito zároveň poznali svého nového kaplana.
Pak bylo ještě rozhodnuto dát nové varhany. Proto se znovu konala veřejná sbírka a pro mladého kněze to byl další krok k seznámení se s radostmi a starostmi svých farníků, nejen těch víru praktikujících, ale i těch, kteří se církvi vzdalovali, především dělníků místních továren.
7 – Dělníci a sociální učení církve
P. Josef pak začal navštěvoval dosud církevně smýšlející dělníky a vyzýval je k odporu proti hrozící „rudé povodni“. Dokonce se odvážil i na masové shromáždění socialistů jako protiřečník. Řadu posluchačů ovlivnilo jeho odvážné a nebojácné vystoupení a přesvědčivé a jednoznačné výklady a protivníků církve začalo ubývat. Neúnavně shromažďoval přátele, organizoval schůzky i schůze, školil své příznivce, až si vytvořil štáb spolupracovníků a mohl pomýšlet na založení dělnického spolku, protože množství křesťanských dělníků viditelně rostlo a představovalo ve Svitavách významnou a už nepřehlédnutelnou sílu ve veřejném životě města.
Do farnosti přijel z Vídně na pozvání faráře jezuita P. Heinrich Abel, přezdívaný též apoštol Vídně, a měl ve Svitavách v květnu 1893 lidové misie. Na závěr misie tehdy P. Josefovi řekl: „Ovocem misie musí být katolický dělnický spolek.“ Schinzel tedy hledal a nalezl spojení s vůdcem křesťanského dělnictva ve Vídni, který přijel na shromáždění dělníků do Svitav a pomohl zde konkretizovat představu, jak vytvořit katolický dělnický spolek i to, jak má pracovat. A ten byl skutečně založen a fungoval.
8 – Promluvy pro žáky
K povinnostem P. Josefa patřilo konání povzbuzujících promluv (tzv. exhort) pro žáky školy zvláště o nedělích a obvykle třikrát za školní rok také povinné zpovídání a následně i svaté přijímání všech katolických žáků školy ve dnech k tomu určených.
9 - PROFESOREM V MORAVSKÉ OSTRAVĚ
Po 6 letech byl přeložen do Moravské Ostravy. Asi proto, že pobyt v průmyslovém městě Svitavy pro něho byl v určitém ohledu přípravou na náročnou pastorační práci v dravě kapitalisticky se rozvíjející největší průmyslové aglomeraci Rakouska-Uherska, kterou bylo v té době město Moravská Ostrava a jeho bezprostřední okolí. Toto město se dravě rozrůstalo - v roce 1880 mělo 40 tisíc obyvatel a za 30 let už čtyřikrát více - 161 tisíc.
Přibývalo Čechů, Poláků a Němců. P. Josef učil náboženství 16 hodin týdně (v každé třídě dvě hodiny).
Díky jemu byly v Moravské Ostravě zavedeny německé májové pobožnosti, ve Vítkovicích míval vždy v květnu pravidelná německá mariánská kázání a později také německá postní kázání s modlitbou křížové cesty. Býval zván jako slavnostní kazatel na poutě a oslavy různých církevních výročí. O jeho řečnických dovednostech napsali: „Jeho němčina byla doslova a do písmene spisovně přesná a jeho řečnický talent činil z jeho projevů a kázání umělecký zážitek.“
10 - POSTGRADUÁLNÍ STUDIUM
P. Josef Schinzel se přihlásil na filosofickou fakultu německé Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze a celkem čtyři semestry dojížděl do Prahy. Pak pokračoval ve studiu ve Vídni, ale studium nedokončil. Teprve později se přihlásil na Bohosloveckou fakultu do Olomouce, všechny zkoušky složil výtečně a byl promován doktorem teologie.
11 - PROFESOREM V KROMĚŘÍŽI
Po devíti letech byl jmenován profesorem v Kroměříži. Toto město si na rozdíl od předchozích působišť Josefa Schinzela – Svitav a Moravské Ostravy – uchovalo svůj zemědělsko-řemeslnický ráz. Mimořádností tohoto města bylo velké množství škol – českých i německých. Proto byla Kroměříž často nazývána „hanáckými Athénami“. Profesor Josef Schinzel – můžeme se oprávněně domnívat – se velice rychle ve svém novém působišti cítil jako doma. V postní době měl německá postní kázání, v měsíci květnu mariánské promluvy, s úmyslem prohloubit úctu k Panně Marii příležitostně putovával s farníky na Horu Matky Boží u Králík a také do Mariazell. Dvakrát v té době doprovázel poutníky do Říma.
V Kroměříži ho zastihlo jmenování čestným papežským komořím. Jak pochvalně a uznale napsaly noviny: „Svatý Otec ho ocenil za mnoho vykonaného ve službě kněze a učitele, na poli práce organizační a také na poli křesťanského tisku,“
Do školy se dostavil kroměřížský probošt Mons. ThDr. Antonín Cyril Stojan a za přítomnosti pedagogického sboru a katolických žáků po krátké latinské promluvě předal z pověření olomouckého arcibiskupa Františka Saleského Bauera profesorovi Schinzelovi jmenovací dekret.
Na konci jeho působení v Kroměříži napsal probošt Stojan tento posudek: „Tímto potvrzuji, že důstojný pán nesídelní kanovník olomoucké dómské kapituly Mons. Dr. Josef Schinzel, profesor náboženství na německém státním gymnáziu v Kroměříži, během svého působení nikdy nevstoupil do třídy bez důkladné přípravy. Jeho odborná činnost se neomezovala jen na učebnu, i mimo školu byl studující mládeži „otcem i matkou“, což za nynějších poměrů zaslouží nejvyšší ocenění. Hybným základem jeho duchovní horlivosti byl výrok apoštola Pavla „Caritas Christi urget nos – Láska Kristova nás popohání.“
12 - PŮSOBENÍ V OLOMOUCI
Na začátku roku 1914 se Mons. ThDr. Josef Schinzel přestěhoval do Olomouce a toto město se stalo jeho domovem na více jak dalších třicet let. Jako kanovník měl v prvních letech svého působení v kapitule na starosti správu kapitulního majetku,
administrativní úkoly na konsistoři a liturgické služby v katedrále. Stále zůstával spojen s německým katolickým spolkovým hnutím, které jako mladý kněz ve Svitavách zakládal.
Byl to nejprve zemský svaz křesťanských Němců Moravy. Při rozpadu Rakouska-Uherska a vzniku Československa byl jako kanovník v Olomouci uznávanou osobností, a tak se po rezignaci německého vedení města v listopadu 1918 se stal za německou křesťanskosociální stranu členem správní komise v městě Olomouci. Pak byl zvolen do vedení města jako radní. V zastupitelstvu však pracoval jen velmi krátce.
13 - TISKOVÝ SPOLEK PIUSVEREIN
Potřeba aktuálních tiskovin, které by nejen informovaly, ale také formovaly tedy utvářely katolické spolkové hnutí, se postupně víc a více jevila jako přirozená součást hnutí. Proto byl podle přání papeže Pia založen tiskový spolek a po něm pojmenován Piusverein. P. Josef se obětavě zapojil. A to bylo také jedním z důvodů jeho jmenování monsignorem.
14 - PRÁCE S KATOLICKOU MLÁDEŽÍ
Pod jeho vedením byla v německy mluvících farnostech olomoucké arcidiecéze zavedena tzv. Neděle mládeže (Jugendsonntag). Mládež ve farnosti byla vedena k přistoupení ke svátosti smíření a následně ke společnému svatému přijímání. V odpoledních hodinách – tam, kde to bylo možné – se měla připravit malá světská slavnost. Od roku 1921 byla Neděle mládeže zavedena v německých farnostech pro celou olomouckou arcidiecézi.
15 - LIDOVÝ SPOLEK NĚMECKÝCH KATOLÍKŮ
Tento spolek se stal motorem německého katolického života na severní Moravě a ve Slezsku, a to jak v olomoucké arcidiecézi, tak v československé části vratislavské arcidiecéze. V rámci svých aktivit v duchu sociálních papežských encyklik Rerum novarum a Quadragessimo anno spolek organizoval přednášky, školení, vzdělávání, poutě, duchovní obnovy, také na sebe vzal úkoly tiskového a školského spolku.
O. Josef v něm velmi obětavě působil a ve stáří byl zvolen jeho čestným prezidentem. Takto se spolkem spolupracoval až do zrušení spolku nacisty.
16 - JMENOVÁNÍ BISKUPEM A BISKUPSKÉ SVĚCENÍ
Arcibiskup Antonín Cyril Stojan ve stále rozjitřené poválečné době, hrozící výbušností nacionalistických střetů v nové republice, urychleně požádal Svatého otce o jmenování druhého pomocného biskupa pro dvojjazyčnou arcidiecézi, který by pomáhal v německých oblastech. V dopise také navrhl svého kandidáta – Josefa Schinzela. Velmi rychle proběhlo příslušné řízení a už 14. listopadu 1922 byl Josef Schinzel jmenován titulárním biskupem Elusanským a pomocným biskupem arcidiecéze olomoucké. Následně bylo jeho jmenování oznámeno veřejnosti. Jak se dalo očekávat, bylo německými katolíky v olomoucké arcidiecézi velmi vřele přivítáno.
Slavnost biskupského svěcení se uskutečnila v neděli 7. ledna 1923 v katedrále sv. Václava v Olomouci za mimořádné účasti především katolíků německé národnosti. Hlavním světitelem byl arcibiskup Antonín Cyril Stojan, spolusvětiteli byli pomocný biskup olomoucký Karel Wisnar a brněnský diecézní biskup Norbert Klein. Odpoledne se ve velkém sále arcibiskupského kněžského semináře konalo slavnostní setkání německých katolíků s nově vysvěceným biskupem. Od čelných představitelů německého katolického hnutí zaznělo mnoho pochvalných slov o dosavadním působení nového biskupa, byla vyslovena četná blahopřání a také vyjádřena očekávání kladená na jeho biskupskou službu.
V závěru tohoto slavnostního setkání poděkoval nový biskup za všechna krásná slova a řekl: „Bylo mnoho řečeno o tom, co jsem vykonal. Musím vyznat: Boží milost to byla.“
17 - BISKUPSKÉ ÚKOLY
Vzhledem k tomu, že plynně ovládal oba zemské jazyky, češtinu i němčinu, mohl navštěvovat jak česky, tak německy mluvící farnosti. Prakticky vzato byl každoročně v období od května do září každý druhý, popřípadě třetí týden na cestách po farnostech olomoucké arcidiecéze. Vizitace obvykle trvala několik dní, počty biřmovanců se pohybovaly řádově ve stovkách.
Kromě toho navštěvoval farnosti a obce při různých jiných příležitostech: konsekrace kostelů a kaplí, žehnání oltářů, zvonů a varhan, ale také i spolkových nebo obecních praporů, katolických či spolkových domů, charitních zařízení apod.
18 - PRÁCE V KATOLICKÉ AKCI
Ještě jednou byl biskup Josef Schinzel bezprostředně vtažen do záležitostí německých katolíků olomoucké arcidiecéze, a to když se v roce 1927 rozhodli biskupové Československa zavést ve svých diecézích Katolickou akci.
Zapojil do toho Lidový spolek, který prohlásil „Nechceme se jenom bránit, chceme budovat; chceme zpět dobýt, co jsme ztratili, chceme upevnit, rozšířit a prohloubit, co jsme získali. Lidový spolek chce nábožensko-mravní obnovu naší vlasti. On nás vychovává a školí k pochopení našich kulturních a sociálních úkolů a k jejich praktickému uskutečňování. … Spolek se dává k dispozici k provedení tohoto úkolu a svoji připravenost tímto svým pastýřům dává na vědomí.“
A Katolická akce byla skutečně založena a fungovala až do února 1948, kdy se režim marně pokoušel založit svůj spolek se stejným jménem ale úplně jinou náplní.
19 - CELOSTÁTNÍ KATOLICKÝ SJEZD
Významnou aktivitou Katolické akce na celostátní úrovni bylo svolání Celostátního katolického sjezdu do Prahy v červnu 1935. Byl největší událostí v životě katolické církve v Československu v době mezi světovými válkami. Zúčastnilo se ho více jak 350 000 katolíků všech šesti národností žijících v tehdejším Československu a mezi nimi i kolem 50 000 katolíků německé národnosti. Biskup Josef Schinzel se na sjezdu podílel naplno.
20 - ZMĚNA ZDRAVOTNÍHO STAVU
Bohužel právě v té době biskupa Josefa Schinzela začalo zlobit zdraví. Lékař diagnostikoval srdeční potíže a jeho pokyn zněl: ubrat z pracovního nasazení. Biskup si sice vzal delší zdravotní dovolenou, ale to nestačilo. Proto opustil všechno ostatní a vykonával už jen čistě biskupské funkce.
21 - SITUACE PO PODPISU MNICHOVSKÉ DOHODY
Přes veškerou dlouholetou široce pojatou pastorační práci pro prohloubení katolické víry mezi německým obyvatelstvem na severní Moravě a ve Slezsku (a nejen tam) Henleinovo pronacistické hnutí demagogicky zmasírovalo a propagandistickým a také fyzickým násilím ovládlo život této německé komunity. Pro biskupa Schinzela, který německé katolické hnutí celý svůj život budoval a který byl na severní Moravě a ve Slezsku jeho vrcholným představitelem, to byly velmi bolestné chvíle.
Podpis mnichovské dohody 28. září 1938 a obsazení zbytku Československa 15. března 1939 byly pro něho už jenom zviditelněné vrcholy celého tragického vývoje. Právě v den, kdy německá vojska obsazovala město Olomouc, tj. 15. března 1939, měl biskup Schinzel slavit své 70. narozeniny. Své duševní rozpoložení tohoto pro něho osobně tak významného dne vyjádřil později v dopise arcibiskupovi Prečanovi slovy: „70. narozeniny byly pro mne vzhledem k okolnostem velmi těžkým dnem.“
Přestože velkou část letních prázdnin roku 1942 prožil v lázních v očekávání zlepšení zdravotního stavu, ukázalo se, že biskupských úkolů už ze zdravotních důvodů nebude schopen.
Proto dostal čestnou funkci děkana Metropolitní kapituly.
22 - SMRT A POHŘEB
O. Josef vydechl naposled v pátek 28. července 1944 v 10 hodin dopoledne, kdy biskup po přijetí svatých svátostí ve své kanovnické rezidenci v Olomouci ve věku 75 let. Církvi sloužil 30 let jako kněz a následně jako biskup dalších 22 let.
Pohřeb se v Olomouci konal v úterý 1. srpna 1944. Po něm odjelo pohřební auto do rodného Krasova. Zde smuteční obřady pokračovaly ve středu. Ve farní krasovské kronice o biskupovi Schinzelovi básnickou formou poznamenává: „Nebyl na světě člověk ten, aby zavděčil se lidem všem! Přesto podoben svému Spasiteli a Mistru pevně v loďce života na širém moři stál, stále bdící a stále se modlící, vzpřímený i klečící, rozdával lásku a mír, odvahu a naději všem znaveným a obtíženým, kteří k němu pomoc hledat přicházeli. ‛Odpočinutí věčné dej mu, Pane, a světlo věčné ať mu svítí…‛“
23 - POSMRTNÁ VZPOMÍNKA
Uchování památky biskupa Josefa Schinzela není a nebylo vůbec jednoduché a samozřejmé. Po 2. světové válce byli obyvatelé obce Krasov odsunuti do Německa.
Do staré vlasti se dle okolností stále vracejí a na svého významného rodáka nezapomínají.
Postoj české strany pevně diktovaný komunistickou ideologií byl až do roku 1989 k více jak 700leté německé přítomnosti v tzv. pohraničí naprosto zamítavý. Jakákoliv její připomínka měla být vymazána nebo zničena, a pokud to nebylo možné, tak patřičným způsobem v obecném povědomí očerněna v duchu hesla: Každý sudetský Němec byl a je nacista. Rok 1989 byl sice pro českou společnost výrazným zlomem, ale překonání vytvořených mentálních bariér v myslích lidí vyžaduje a bude vyžadovat delší dobu.
V církevních kruzích na české straně se nevymazatelnými a trvalými připomínkami působení biskupa Josefa Schinzela staly jím konsekrované kostely a oltáře a zvony.
Trvalým připomenutím je hrobka rodiny Schinzelovy na hřbitově v Krasově. Ta připadla po odsunu Němců pod správu obce Krasov, která se o ni v rámci norem obecné piety stará.
Na počátku roku 2007 se v tisku objevila zpráva o objevení pamětní desky se jménem Josef Schinzel. Nalezl ji pan Zdeněk Lhotský při výkopových pracích u svého domu ve Starém Bohumíně. Pamětní kamenná deska nese německý nápis: „V tomto domě se 15. 3. 1869 narodil S. E. Dr. Josef Schinzel – olomoucký světící biskup.“
Z textu logicky plyne, že deska byla (či měla být) umístěna na rodném domě biskupa Josefa Schinzela v Krasově ještě za jeho života. Za jakých okolností byla sejmuta a jak se dostala do Starého Bohumína, není zřejmé. V roce 2012 byla předána Obecnímu úřadu v Krasově. Je uložena v depozitáři, než bude rozhodnuto o jejím dalším umístění.
Za rok uplyne 150 let od narození biskupa Josefa Schinzela. Jak si toto výročí budeme připomínat, není ještě známo. V každém případě je základní nabídkou tato knížka, z které jsme si přečetli to hlavní.
Závěr poutníka:
I my cestou na Velehrad vidíme více bývalých německých vesnic a cítíme tu křivdu, která se stala, což ublížilo i hospodářství a krajině jak je také patrno. Nejvíce bylo ublíženo obyčejným lidem, zvláště ženám a starším. To, že s prázdnýma rukama znovu v cizině museli začínat a že nezatrpkli, víru neopustili a že nemají chuť se mstít, je díky velké milosti Boží, ale také zásluhou katolických spolků a jejich zakladatelů, především otce Josefa Schinzela.
MODLITBA ZA BISKUPA JOSEFA:
Bože, Tys dal svému služebníku zemřelému biskupu Josefovi plnou účast na Kristově kněžství, aby v církvi plnil poslání, které jsi svěřil apoštolům, přijmi ho také do jejich společenství v nebi. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.
MODLITBA za vlast:
"Bože, tys poslal našim předkům svaté Cyrila a Metoděje, aby jim hlásali evangelium slovanským jazykem. Dej, ať i my přijímáme s radostí tvé poselství, řídíme se jím ve svém životě a na jejich přímluvu ať jsme všichni spojeni v jednotě víry a lásky. Amen."
MODLITBA za Evropu:
Maria, Matko naděje,
bdi nad námi; bdi nad církví v Evropě: Královno míru, chraň lidstvo třetího tisíciletí!
Bdi nad všemi křesťany: ať pokračují s důvěrou na cestě jednoty jako kvas pro svornost kontinentu.
Bdi nad mladými, nadějí budoucnosti: kéž velkodušně odpovídají na Ježíšovo volání.
Bdi nad odpovědnými představiteli národů: ať se angažují v budování společného příbytku, v němž bude respektována důstojnost a právo každého. Maria, dej nám Ježíše! Dej, abychom ho následovali a milovali! On je nadějí církve Evropy a lidstva. On žije s námi, mezi námi, ve své církvi.
S tebou říkáme: „Přijď, Pane Ježíši!“ Kéž naděje na slávu, kterou vlil do našich srdcí, přináší plody spravedlnosti a pokoje!
Amen.
(z modlitby Jana Pavla II. - list Ecclesia in Europa z r. 2003)
MODLITBA PŘI OBNOVĚ ZASVĚCENÍ PANNĚ MARII 2018:
Svatá Panno Maria, která jsi svým ochotným ANO k Božímu přání umožnila příchod Spasitele světa, a záleží ti na tom, aby on byl stále přítomen mezi námi jako opravdový Zachránce, přijmi naše rozhodnutí a přijmi také nás za své spolupracovníky. Spolu s tebou se dáváme Bohu k dispozici, aby v nás i skrze nás mohl budovat své království pravdy, spravedlnosti, lásky a pokoje. Přijmi nás a celý náš národ do svého vlastnictví, ochraňuj nás svou přímluvou a odevzdej nás svému Synu, aby s námi jednal, jak se mu zlíbí. Jsme jistí, že naši důvěru nikdy nezklame. Amen.
Závěr modlitby 25. výročí zasvěcení našeho národa Bohu rukama Panny Marie,
na Velehradě 5.7.2018
