XIV. pěší pouť na Velehrad má společný úmysl: Na poděkování svatým Cyrilu a Metoději, s prosbou, aby jejich dědictví opravdu žilo a letos zvláště: za posvěcení rodin a rodiny v těžkostech. Duchovní téma je letos „Věřím v jednu svatou všeobecnou apoštolskou církev“. Přinášíme promluvy z pouti, aby ti, kteří nemohou na pouti být, se mohli připojit duchovně, a ti, které na pouti promluvy zaujaly, se k nim mohli vrátit a dále promýšlet.
Obsah:
Úvod:
1. Co je Církev Ježíše Krista TK 63 + KKKC 168
2. Kdo založil Církev 64-68
3. Kdo vede Církev Ježíše Krista 69-70
4. Znaky pravé Církve Ježíše Krista 71-73
5. Církev Ježíše Krista je svatá 74-75
6. Církev Ježíše Krista je všeobecná a apoštolská 76-78, 177,178
7. Úkol Církve Ježíše Krista 79-81
8. Povinnosti k Církvi Ježíše Krista 82,83,84,171
Osnova každé kapitoly:
A. Otázky a odpovědi z katechismu
B. Vysvětlení:
C. Příběh:
D. Opakování:
E. Úkol:
F. Modlitba za církev a farnost:
Úvodní promluva:
Poutník si cestou zpívá. A všichni se o to snažíme. A chceme, aby se přidal každý, aby to byl společný zpěv. Kromě poutí a kostela se jinde dnes tolik nezpívá. Jen zpěv posloucháme, i když někdy z radia nebo při koncertech je to spíše křik a hluk, než něco libozvučného, jak doufám i naše písně jsou. I názvy těch skupin, co se předvádějí jsou jakési provokující. Schválně si vyberou slovo, které dráždí. Anebo tam schválně udělají chybu. Takže máme skupinu Bumbác, Tudle nudle anebo Neřež to, i když oni nechtějí nic ani řešit ani řezat, jen do těch bubnů řežou jako diví. Je také skupina Vjetef, kde místo é s háčkem je -V-J-É a na konci F jako fialky.
Tuto skupinu blíže neznám ale vždycky si na ni vzpomenu, když se mluví o církvi, o mé matce církvi. Zdá se mi, že v tomto slově se také schválně dělají dvě pravopisné chyby a že to zní jako cyrkef. To první krátké a tvrdé y - skutečně se mluví tvrdě a odmítavě o všem, co s ní souvisí, na konci se to EF zdůrazní, i když samozřejmě každý Čech vysloví poslední Vé ve slově vždycky nedbale, skoro jako Ef.
A pak se ten dotyčný kritik skoro chlubivě přizná: Já se o duchovní věci zajímám, ale sám, já k tomu žádnou církev nechci. Názor je to zajímavý. V prvních letech života si malý človíček také neuvědomuje, že už není s matkou jedna bytost jako když ho 9 měsíců nosila pod srdcem a za něho dýchala. A na konci prvního dospívání, toho duševního, kolem těch tří let věku pak vysloví to pověstné: Já sama.
Vývoj to je, ale ještě dá mnoho práce než se dojde ke spolupráci doma: tatínek s kluky postaví ohrádku a maminka s holkami zatím udělají moc dobrý koláč.
A že se učíme pro život a ne pro školu, to je také jasné a to je to nejkrásnější co o povinné školní docházce můžeme říci. Je sice možná domácí škola v rodině, bývaly doby, kdy královští synáčkové měli svého osobního učitele, a když se princ neučil a nic neuměl, nenapomenuli ho, ale vyměnili učitele.Pak to podle toho vypadalo a někteří potentáti smutně skončili. Králové se udrželi jenom někde a víte, že v Anglii i následníci trůnu chodí do školy s ostatními a dokonce i na vojnu.
Člověk sám nic nezmůže a neznamená. Jeho Stvořitel přece řekl, že není dobré, aby člověk byl sám. Proto je tak důležité společenství. Mraveneček v lese e těžkou kládu nese, pomozte mu kamarádi, sic ji neunese, nás učily naše maminky. Společenství věřících se nazývá církev, staroslovansky a rusky cerkov, německy Kirche a anglicky Church. Je to z řeckého Kyriaké, což znamená od Pána - od Pána Ježíše Krista. Co on v tom znamená. To nám prozradí překlad do románských jazyků: Latinsky je církev Ecclesia, francouzsky eglise, italsky chiesa a to vše zase z toho řeckého eklesia - svolání. Ano, Pán Ježíš nás svolává, jako dobrý pastýř své ovečky. Proto slovo církev může být tak měkké a milé jako domov, jako doma, jako u mámy. Nadarmo není to slovo církev ženského rodu, a mnoho moudrých mužů i žen ji nazvalo svou matkou. O ní si budeme letos číst z katechismu kardinála Tomáška a také z nejnovějšího krátkého katechismu katolické církve. Právě k Velehradu se upínaly snahy kněze Františka Sušila, který měl heslo: Církev a vlast mají obě místo v mém srdci. Děkujeme, že naše vlast se zásluhou sv. Cyrila a Metoděje stala křesťanskou, prosíme, aby takovou zůstala a uvažujeme o církvi a modlíme se za ni.
Letos si nejprve přečteme otázky a odpovědi z katechismu kardinála Tomáška,kde je vždy jasné zdůvodnění na základě Písma svatého. Uvidíme, že tento katechismus platí pořád, že mu léta na jasnosti a přehlednosti neubírají. Pak bude jeho vysvětlení, protože on byl dobrý katecheta, opatrný biskup a statečný kardinál. Přidáme příběh z knihy Bruno Ferrera – Hvězdy pro duši, a zopakujeme si hlavní body látky. Pak bude úkol, zadaný už tenkrát panem katechetou Tomáškem, který však je potřebné plnit i dnes. Na závěr budou dvě modlitby z kancionálu, ta první za církev celou, ta druhá za církev místní, jak se říká:za naši farnost.
Pomodlíme se teď nicejsko cařihradské vyznání víry, to delší – nedělní, s důrazem na slova o církvi. Pak se pomodlíme za církev celkově a za tu naši, místní, každý prostě za tu ve své farnosti.
Věřím v jednoho Boha ...
Milosrdný Otče, prosíme tě za celou tvou církev. Naplň ji pravdou a pokojem. Očisti ji, kde je poskvrněna. Uchraň ji omylu. Vzpřim ji, kde ji tiskne malá víra. Obdaruj ji, kde trpí nedostatkem. Posiluj ji a utvrzuj tam, kde je na tvé cestě. Dej jí, co jí schází. Zahoj trhliny, kde je rozdělená a rozptýlená.
Pane Ježíši Kriste, ty jsi hlava církve, ty jsi hlava našeho farního společenství. Dej nám, ať' se máme rádi, ať máme jeden pro druhého správné slovo, pomáhající skutek, odpuštění. Chraň slabé, osvěcuj pochybující, posiluj malomyslné, podrž kolísající, probuď dřímající, veď' hledající, rozehřej vlažné. Dej nám, ať' jsme znamením tvé přítomnosti, tvé zachraňující lásky.
Amen.
