Letos začíná rok víry, který vyhlásil Svatý Otec Benedikt XVI. Proto si chceme na této pouti připomenout, že víra v Hospodina je v Božím lidu zakořeněna od nepaměti. Z Levého Hradce vyjdeme již potřetí na CMP v úvahách o praotci víry Abrahámovi. Ale i dále půjdeme ve stopách vyvoleného národa až k bezprostřednímu předchůdci a ohlašovateli Božího království – Janu Křtiteli.
Otec víry Abrahám (Gen. 12,1 – 25,18)
„ Odejdi ze své země, ze svého rodiště……“
Příběh trhá všechna pouta:
K minulosti (otec, rodina)
K přítomnosti (půda, dům, rodina)
K budoucnosti (neplodná manželka, bez dětí)
Připomeňme si jak o Abrahámovi hovoří ostatní knihy Starého zákona: Již v druhé knize Mojžíšově (Exodu) se praví o Izraelitech v Egyptě: „Bůh vyslyšel jejich sténání a rozpomněl se na svou smlouvu s Abrahamem…“ (Ex 2,33); dále pak se odvolává na totéž Mojžíš, když odprošuje za lid Hospodina: „Rozpomeň se na Abrahama, Izáka, a Izraele své služebníky, kterým jsi při sobě přísahal a vyhlásil: Rozmnožím vaše potomstvo jako nebeské hvězdy a celou tuto zemi jak jsem řekl dám vašemu potomstvu, aby ji navěky mělo v dědictví.“(Ex 32, 18). A dále pak Izaiáš: „Pohleďte na Abraháma…jeho jediného jsem povolal, požehnal jsem mu a rozmnožil ho“ (51, 2). Rovněž když Chazael Aramejský utlačuje Izrael za Joáchazovy vlády, je Hospodin milostiv a obrací se k nim pro svou smlouvu s Abrahámem, Izákem a Jakobem (2 Kr, 22-23). V další tísni se na něj odvolává Josafat, když spojená vojska amonská, moábská a zdounská napadla Judu: „Což jsi nebyl Ty, Hospodine, jež jsi vyhnal obyvatele této země před Izraelem, svým lidem. Dal jsi ji navěky potomkům Abraháma, svého přítele (2 Pa 20, 7).
Víra, odevzdanost a vůle Boží, důvěra v Boží prozřetelnost, pokora, úcta k Bohu a vytrvalost v dobrém, to jsou základní vlastnosti lidu Božího na cestě do věčnosti. Abraham byl prvním mužem a pro své zásluhy si získal přátelství s Hospodinem, které se však vztahovalo i na jeho potomky – a to nejen ve Starém zákoně. A proto si připomeňme i slova Evangelia a dalších knih Nového zákona:
Matouš již v první kapitole dokazuje, že Ježíš Kristus je syn Abrahámův (Mt 1, 1-2). A Ježíš brzy ukazuje, že vztah a zásluhy Abrahámovy přesahují Izraelský národ. Při uzdravení setníkova služebníka praví: „Amen, amen pravím vám, tak velikou víru jsem nenalezl v Izraeli u nikoho. Pravím vám, že mnozí od východu i od západu přijdou a budou stolovat s Abrahámem, Izákem a Jákobem v království nebeském“ (Mt 8, 10). Dále pak říká Saduceům: „Nečetli jste, co vám Bůh pravil: Já jse bůh Abrahámův, Izákův a Jákobův, a on přece není Bůh mrtvých, ale živých (Mt 22, 31-32). Totéž opakuje i Marek (Mk 12, 26). Na Abraháma se odvolává i Maria ve svém Magnificat:„Ujal se služebníka svého Izraele pamětliv svého milosrdenství, jež slíbil našim otcům Abrahamovi a jeho potomkům na věky (Lk 1, 54-55), a Kristus v podobenství o Lazarovi (Lk 16, 19-31). A přesto se otec Abrahám stává i sporným místem, jak vypráví Jan: „Amen, amen pravím vám (saduceům), dříve než se Abrahám narodil, já jsem.“ Tu se chopili kamenů a chtěli je házet…(8, 58-59).
O tom, že Abrahám je ve své víře praotec nás všech utvrzuje i první papež sv. Petr: „Vás se týkají zaslíbení proroků i smlouva, kterou Bůh uzavřel s vašimi otci, když řekl Abrahámovi: V tvém potomstvu budou požehnány všechny národy na zemi (Sk 3, 25)…tedy i náš český národ i my v dnešní době!!! Rovněž sv. Pavel se na zaslíbení daná Abrahámovi odvolává a to nejen v listě příslušníkům vyvoleného národa, Židům, kde píše o Kristovi, že „Neujímá se přece andělů, ale ujímá se potomků Abrahámových“, (Žd 2, 16) a dále pak praví: „tak dal Bůh zaslíbení Abrahámovi. Poněvadž při nikom vyšším přísahat nemohl, přísahal při sobě samém: Hojně ti požehnám a dám ti mnoho potomků. A protože byl Abrahám trpělivý, dosáhl splnění Božího slibu,“ (Sk 6, 14-15) ale i k ostatním národům. Čti celou kapitolu Řím 4, zejména Proto, že mu to bylo počítáno za spravedlnost. To, že mu to bylo počítáno za spravedlnost nebylo napsáno jen kvůli němu, ale také kvůli nám, jímž má být započteno, že věříme v Toho, který vzkřísil z mrtvých našeho Pána (Řím 4, 22-24). To samé zvěstuje Pavel Galaťanům: „Pohleďte na Abraháma, uvěřil Bohu a bylo mu to počítáno za spravedlnost.“ Pochopte tedy, že syny Abrahámovými jsou lidé víry. Protože se v Písmu předvídá, že Bůh na základě víry ospravedlní pohanské národy, dosáhl už Abrahám zaslíbení. V tobě dojdou požehnání všechny národy. A tak lidé víry docházejí požehnání spolu s věřícím Abrahámem (Gal 3, 7-9)
Poznatky pro nás:
1. Nejen věřit v Boha, ale i věřit Bohu – důvěřovat a plně se na Něj spolehnout. Věřit Bohu, znamená spolehnout se na to, v co doufáme a být si jist tím, co nevidíme (Žid 11,1 a 8 – 16).
2. Žít ve stálém vědomí plné závislosti na Bohu – být stále na cestách (Abrahám opustil město a žil pod stanem). A též vidět, jak Boží iniciativa stále trvá – Bůh uzavřel s Abrahámem smlouvu o potomstvu i o zemi (15,1 – 19).
3. Věřit v Boha není jednorázové rozhodnutí, ale program na celý život (viz všechny další příběhy Abrahámovi). A také umět žít v nejistotě a vědomí křehkosti lidské existence.
4. Naše víra musí být potvrzena konáním tj. skutky. Sv. Jakub ve svém listě nabádá nás věřící na začátku XXI. století, že jenom víra by byla velmi málo: „ Co to pomůže moji bratři říká-li kdo,že má víru, ale nemá skutky. Může ho taková víra spasit?.......... Neuznáš, ty nechápavý člověče, že víra bez skutků není k ničemu. Což nebyl náš otec Abrahám ospravedlněn ze skutků, když položil na oltář svého syna Izáka. Nevidíš, že víra působila spolu s jeho skutky, že ve skutcích došla dokonalosti? Tak se naplnilo Písmo: Uvěřil Abrahám Bohu a bylo mu to počítáno za spravedlnost a byl nazýván přítelem Božím. Vidíte, ze skutků je člověk ospravedlněn a ne pouze z víry! (Jak 2,14-24). A to je také dar, který nám přinesli věrozvěstové sv. Cyril a Metoděj: „Věřit a jednat“ podle této víry – to je hřivna, kterou jsme my v této době povinni rozmnožovat a rozšiřovat.
5. Co bylo napsáno o Abrahámovi, bylo napsáno i kvůli nám (Řím 4,1 – 25 a Gal 3,6 – 14).
6. Budoucnost patří, těm, kdo mají odvahu doufat. Pro naši dobu je příznačný jistý druh abrahámovské zkoušky: Chce se po nás, abychom navzdory všemu věřili a doufali, navzdory chmurným výhledům, abychom měli odvahu k bytí, přestože údaje, které k nám dnes a denně proudí z masově komunikačních prostředků jsou velmi neutěšené a často tak
velmi kruté.
(J. A. Merino,OFM „Františkánská cesta pro dnešního člověka“).
Závěr - k úvaze, k přemýšlení i k modlitbě:
1. Když Bůh se v hořícím keři představuje Mojžíšovi, odvolává se při tom i na Abraháma
(Ex 3,6).
2. Věřme Kristu – viz jeho závěrečná řeč při poslední večeři (J, 14,1– 31).
3. Věřit znamená žít v radosti a velebit Boha – viz Magnificat (Lk 1, 45 – 55).
4. Bůh ve Starém zákoně i nám křesťanům dává milost víry, abychom se mohli rozhodnout pro Něho, chce na každém z nás, abychom opustili všechno a šli za Ním. Doslova a do písmene! Nechce nějakou polovičatost, nebo částečnost. Chce abychom se věnovali rodině, zaměstnání, bližnímu, atd. a přitom nebo lépe právě tím sloužili Jemu. Bůh chce, abychom se věnovali a žili celý život jen pro Něj a vše konali a řešili s Ním.
Dnes, kdy vycházíme Levého Hradce na Velehrad a opustili jsme všechno a snažíme se následovat Pána (i během celé naší cyrilometodějské pouti na Velehrad). Proto Tě Pane, prosíme:
nauč nás denně jít za Tebou, nauč nás, abychom se každý den znova a znova rozhodovali pro Tebe, nauč nás, abychom v každé situaci uměli říci to, co Abrahám: „Zde jsem“ nebo Mariino: „Fiat.“ Pane dej nám víru i sílu následovat Tě do Božího království!
