Přinášíme zajímavé svědectví poutníka, který se označil jako ateista, a kterého oslovilo pozvání, že pouť je pro všechny.
Zdá se, že fenomén pouti nabývá na síle – roste počet poutních cest i množství poutníků. Alespoň nesoustředěné toulání po internetu takové zdání umožňuje (viz specifické stránky, např. www.poute.eu; http://poutnikem.cz; www.poutnik-jan.cz aj.). O zvýšeném zájmu o putování svědčí i první ročník „Moravské compostely“, pouť ze Svatého Kopečku přes Svatý Hostýn na Velehrad, překonávající vzdálenost více než 100 km v průběhu pěti dnů. Pozvání znělo vskutku vyzývavě: „Zveme všechny na tuto pouť…“ a nedokázal jsem mu odolat. Proč hned na začátku mluvím v první osobě a takto nepatřičně se vyčleňuji ze společenství mnoha desítek dalších účastníků? Protože jsem se zapojil do společenství cyrilometodějských poutníků pro někoho neprávem: nejsem katolík. Ba co hůř: nejsem ani křesťan, nejsem dokonce věřící, jsem neznaboh, ateista. Dar víry mi nebyl dán a tento nedostatek se jistě nedá proměnit pouhou vůlí a chtěním. Platí pozvání opravdu pro každého? Mohu se tedy i já stát poutníkem a okusit něco z poutnického zanícení? A je to vůbec možné? Tento rozpor – contradictio in adiecto – byl pro mě otázkou nejenom na začátku (proto jsem si včas ověřoval u organizátorů z Matice svatokopecké, zda se skutečně mohu na cestu i s rodinou vydat – což mi bylo okamžitě potvrzeno), ale může být otevřeným tázáním i v tuto chvíli. Rád bych se proto podělil o několik postřehů, které hodnotu poutnické cesty rozšiřují snad původně organizátory neplánovaným směrem.
Poutníka odlišuje od jiných cestovatelů – alespoň dle slov Mons. Jana Peňáze v předmluvě brožury „Poutní cesta Velehrad – Svatý Hostýn“ – především cíl, jímž bývá (v podobě důvodů vydání se na cestu) 1. znamení pokání; 2. prosba za sebe a své blízké; 3. poděkování za krásu přírody, za schopnosti, které nám cestu umožňují i za obdržené dary. Většina poutníků jde jistě především za Bohem nebo s Ním. Může být poutí i cesta k sobě samému a k ostatním lidem? Není to pouhá zvědavost, ale skutečná zvídavost, touha po opravdovém poznání?
Rád bych dosvědčil, že cesta byla pro mě i mé blízké opravdovým osobnostním posunem, bytostným poznáním, uvědomováním si neuvědomovaných či polozasutých idejí, byla plná námětů na přemýšlení. Přestože jsem se neúčastnil v plném zapojení hlavních součástí pouti, tj. modliteb a bohoslužeb (snažil jsem se i se svojí rodinou stát alespoň v pozadí a nerušit) – protože bych pouhé deklamování slov bez vnitřního prožitku považoval za předstírání a klam –, pociťuji obohacení např. v těchto rovinách:
• Uvědomovat si více vděk vůči předkům za to, co pro nás udělali a my toho můžeme užívat (např. jít po asfaltové cestě a nikoliv blátem nebo prachem);
• Všímat si minulosti a nezahazovat ji (např. neprocházet bez povšimnutí kolem pomníků na válečné hrůzy, ale zastavit se a vnímat jako dar, že můžeme žít v míru);
• Všímat si i přítomnosti, protože to, že dnešní problémy jsou jiné, než ty v minulosti, neznamená, že jsou menší (např. hodnoty svoboda versus sociální jistoty);
• Uvědomovat si nejenom krásy přírody, ale i kulturních statků, včetně negativních projevů civilizace (reklamy, odpadky, chudoba bezdomovců);
• Umět dar dávat i přijímat, zvládnout ono umění výměny darů bez přepočítávání finančních kalkulací;
• Více důvěřovat lidem, jejich ochotě konat dobro, snažit se zapojit do dění nikoliv kritikou a řečmi „co by se mělo udělat“, ale výzvou „pojďme – uděláme to!“.
Je to málo? Pokud by se tyto myšlenkové impulsy od patera Peňáze zdály někomu jako nedostatečné, pak mohu přidat jeho vzor neokázalého vůdcovství. Nemám na mysli jeho fyzické vedení skupiny, ani duchovní podnět k modlitbám po cestě i v jejích postupných cílech. Rozhodně mi však utkví v paměti projevy jeho vztahu vůči všem dobrodincům, kteří o poutníky pečovali. Jeho slova pochvaly a díků, která se nedají předem naplánovat, ale tryskají z nitra jeho osobnosti. Jeho bytostný zájem o člověka, který se nedá naučit na žádném tréninku manažerských dovedností, ale který je přirozeným projevem jeho osobnosti. Skutečně upřímné poděkování a hold musím vzdát tomuto poutníkovi pečujícím o další putující. Právě díky němu se poutnický znak, dřevěný kříž, pro mě nestává pouhým suvenýrem či památkou, ale symbolem vyjadřujícím silné, nekomerční zážitky skutečného lidství.
Je to malý výsledek, když jsem na pouti nezažil onen kontakt s absolutnem (resp. Absolutnem – Bohem), cílem a smyslem všech ostatních poutníků? Nedomnívám se. Platí-li, že láska k Bohu se projevuje především vztahem k lidem, pak byla cesta velikým svědectvím různorodých přístupů jednotlivých poutníků: nezištná pomoc s vynesením kočárku do prudkého kopce, zapůjčení vlastní pláštěnky, podělení se o kousek čokolády – i mnoho dalších drobných skutků, které lze právem označit za dobrodiní, za konání dobra, za skutky, z nichž se mohu mnoho naučit o nesobeckosti, o pomoci, o způsobech vztahování se k druhým. Ale také jsem si nemohl nepovšimnout přirozených lidských slabůstek, ve chvílích nepohody si přece jenom podržet lepší místo na spaní bez zájmu o ostatní, zamluvit si sprchu před druhými, dojít si pro jídlo o chvilku dříve a mít tudíž větší výběr… Jsme zkrátka všichni lidé (a jenom lidé), bez ohledu na to, zda se hlásíme k určité konfesi či nikoliv.
Protože jsem měl příležitost zažít si alespoň část cesty (pravda, vzhledem k počasí a dětem jsme nedorazili až do cíle, a přestože jsme „vzdali“ nikoliv sami, je pro většinu putujících ukončení cesty bez dosažení cíle zřejmě největším neúspěchem či zklamáním), vím už, že propojení pouti a nevěřícího nemusí být protimluvem, ale spíše obohacujícím propojením protikladů (coincidentia oppositorum), jak v jiném kontextu uvažuje a píše Mikuláš Kusánský, jeden z největších renesančních myslitelů. Je-li otevřenost a upřímnost patrná na obou stranách, může se pouť stát výrazným mezníkem a spirituálním zážitkem (ve smyslu nikoliv religiózním, ale v pojetí ducha např. u filosofa Maxe Schelera jakožto specifického znaku lidství projevujícím se otevřeností vůči světu) i pro člověka nenáboženského. Mnohem silněji než před poutí pociťuji dík a vděk za dobro, kterého se mi dostalo na cestě a kterého se mi dostává i v životě. I vůči všem neznámým, kteří třeba upekli pro cestovatele buchty, uvařili guláš, připravili lahve s vodou, zatopili, aby bylo možno usušit promočené oblečení a boty. A to vše bez nároku na jakoukoliv odměnu – pouze za pocit, že také mohli přispět svojí částí ke zdaru pouti. Pociťuji dík a vděk vůči spolupoutníkům a jejich průvodci za lekci nezištnosti a pokory. A snad i marně závidím onen zářivý lesk v očích, který jsem mohl vnímat u některých poutníků v kostele či u kaple. Stane se tato zkušenost ojedinělou v mém životě? To prozatím nevím, ale rád bych řekl ještě jednou velmi nahlas: děkuji!
* Poznámka opsaná z Wikipedie: Contradictio in adjecto je latinský pojem pro rozpor sám o sobě nebo kontradikci (protimluv). Je charakteristický protikladem mezi přídavným jménem a podstatným jménem, např. černý sníh, hlasité ticho. Contra je samozřejmě proti. Compositio oppositorum je složení nebo také spojení protikladů nebo také opaků
Ivo Jirásek
