Pavel Voříšek píše o svém pěším putování...
NIKDY
Zdravím všechny poutníky, budoucí poutníky a hlavně všechny čtenáře tohoto článku.
Nejprve se trochu představím, pro lepší pochopení proč to všechno píšu.
Nejsem člověk, který by moc chodil pěšky nebo by v tom měl nějaký zvrhlý koníček. Vždy si rád najdu efektivnější způsob přepravy z bodu A do bodu B, ať už jde o kolo nebo auto, vždycky je to lepší než jit pěšky! Jít někam pěšky trvá dlóůhó a nikam se nedostanete nebo dostanete, ale za jakou cenu… Každý z nás přece moc dobře ví, že čas jsou peníze, a proto je lepší si zaplatit a jet šalinou, autem nebo na kole. Na kole – no jó, ale to se zase nechce oblékat ten super sportovní obleček, co k tomu patří, a potit se, to neeee.
Například takovýmto bojem, jak se dopravit do zaměstnání, procházím skoro každé ráno. Už v posteli si říkám: „Venku je hezky tak pojedu na kole, to bude super“ a pak si hned oponuju: „No jo, to bych se zpotil a musel se v práci sprchovat, no a ještě obouvat ty boty a brát si normální boty na přezutí, přece nepůjdu na oběd v SPDčkách, né, pojedu raději šalinó!!!“ Když se podívám na to, kolik je hodin, tak zjistím, že jediná možnost je to kolo nebo auto, protože šaliny jezdí pomalu a musím přestupovat, tak jedu autem a jsem v klidu a pohodlí. Inu, jak jsem již říkal, čas jsou peníze!
A tedy jako zastánce této rozumné teorie jsem nikdy neuvažoval o tom, že bych vůbec někdy šel někam pěšky, natož na pěší pouť někam, kam se dá dostat autem nebo na kole. Už v tom, jak jsem to myslel a i zde napsal, je zřejmé, že jsem narazil na problematiku “nikdyteorie“! Ale zpět k tématu: kdyby za mnou někdo přišel před několika lety a řekl mi: „Jdi,“ nebo „pojď na pěší pouť a tvrdil, jak je to fakt super,“ tak bych si řekl jó jasný, nějakej katolickej fanatik, kterej mě chce zničit pěší chůzí a neuvěřitelným množstvím modlení a tragicky optimistickým zpěvem katolického potěru. A vůbec stejně bych to nikdy nešel a nedošel! Taková pouť by mě stejně připravila o velké množství času, kterého mám už tak málo! No a přesně tohle se mi stalo v roce 2008. Byl jsem přesvědčován, abych si to aspoň zkusil, že je to fakt super a jak si pěkně odpočnu! Ale jakožto zastánce teorie, že pěší chůze je neefektivní, jsem odolal a úspěšně jsem nikam nešel a byl jsem na to hrdý. Hlavně jsem byl spokojený s tím, že jsem si ubránil svůj názor. Ale ouha, o rok později se přihlásila ke slovu ona slavná „nikdy teorie“ a když se mě opět zeptali, jestli bych nešel na pěší pouť aspoň z Brna, když už né z Vranova nad Dyjí, tak jsem řekl, že to prubnu, a sám jsem si řekl: „když tak to zabalím a nenápadně zmizím z davu, tak si toho stejně nikdo nevšimne a vůbec nemám moc času tak s ním nebudu plýtvat. A hlavně nebudu blbnout a odcizovat se své teorii o neefektivnosti a namáhavosti chůze jako způsobu dopravy.
Má první pěší pouť (2009)
Na svou první pouť jsem se připravoval jako na své oblíbené dlouhé projížďky na kole. Na cestu jsem si vzal větší cyklobatoh a šoupnul do něj CamelBag s čistou brněnskou vodou a pobalil pár věcí, co se jsem si říkal, že se budou hodit. A hlavně jsem si udělal dvě nezapomenutelné dobře vybavené bagety. Bylo mi řečeno, že krosna se poveze autem, tak jsem tam taky něco narval a cítil jsem se připraven. To vše jsem stihnul v předvečer té slavné události; klidně se divte, já se také divil.
Ráno v 5:00 mě začal budit můj “milovaný“ telefon, začal mi tvrdit, že v 5:00 je ráno a že už mám něco začít dělat, tak jsem ho zatípnul, ale on si po deseti minutách stejně nedal říct a zkusil to znova … se stejným úspěchem. Asi jsem se včera připravoval moc dlouho… Hodil jsem sprchu a za pět minut jsem byl zase v betli, načež mě mobil za dalších pět minut začal znovu přesvědčovat a já mu dal za pravdu. Přece jen bylo 5:40 a já měl být v Bystrci u kostela v 6:30, ideálně v 6:00.
Dojel jsem do Bystrce, dostal poutnický kříž a požehnaní, rozhlédnul jsem se kolem sebe a říkal si: „kde je ten dav, ze kterého zmizím??“ Bylo nás dvanáct, tedy takový malý počet jako apoštolů v základní sestavě, a já se cítil jako Jidáš, protože jsem pořad měl v úmyslu, pokud nepůjde jít, tak zmiznout. Byl čas vyrazit; vpředu kříž a dvě bystrcké korouhve a průvod byl hotov připraven vyjít k Velehradu. Pan Zajíček zapěl mocným hlasem, a tedy se vyšlo dokonce za zpěvu, což bylo sice pěkný, ale zrovna jsem se necítil na to po ránu zpívat a vůbec takhle exhibovat uprostřed Bystrce, tak jsem se pokorně zařadil na konec průvodu a dělal, že tam nejsem. Musím se přiznat, že jsem se cítil divně, přišlo mi, že se na nás lidi dívají jako na jehovistu rozdávající strážnou věž v podchodu u nádru nebo bandu pošahanejch sektářů prozpěvujících nějakej naboženskej zpěv. A to jsme v srdci Moravy, kde jsou každou neděli plné kostely. Po chvíli jsem se dal do řeči s Janou a chvíli jsme si povídali. Když jsme přišli na klidnější místo, došlo na ranní chvály, které opět zahájil František Zajíček svým mocným hlasem. Tak jsme šli pohodovou chůzí až k ohradě s divočáky, tam jsme si dali první pauzu na snídani a první promluvu, kterou poutníci mají každý den. No a my jsme museli dohnat ty, co už putovali o pár dnů déle, tedy od pondělí, z Vranova nad Dyjí, abychom všechno věděli a o nic nepřišli. Já v té době ještě nebyl na poutnické vlně, zdálo se mi těžké chytit ten správný signál, ale nějak jsem s tím ani moc nebojoval a trpělivě poslouchal a odpočíval po prvních pár kilometrech. Také jsem hledal svůj poutní úmysl. Jeden byl jasný – přežít; ty další přišly postupně samy, přece jen jsem nebyl poutník profesionál, takže ta příprava nebyla taková duchovní. Poté jsme šli přes Kohoutky, Bosonohy do Troubska, tam byla další pauza a následně i další promluva. Tato zastávka měla dostat i jiný rozměr, který nikdo z nás netušil. Po ukončení promluvy jsme vyšli v tichosti na další cestu. Odešli od kostela, v tom si někdo všimnul, že nám chybí jedna poutnice. Byla to paní Marie (cca 70let); průvod pomalu šel dál a já byl pověřen, abych ji našel. Vyrazil jsem prozkoumat okolí kostela, zda ji někde nenajdu, jestli se tam nezapomněla. Asi jsem vypadal jako sportovec, tak si říkali: tomu nějakej kilometr navíc neuškodí. Hmm … no neuškodil. Říkal jsem si: však ona tam někde bude, přece se neztratila. No, poté, co jsem několikrát obešel kostel a prošpízoval i hřbitov a nikde ani v blízkém okolí nebyla, jsem doběhnul průvod a předal informaci, že tam nikde není. „Tak snad nás předešla a je někde vepředu, zkusím jít svižným krokem a dohnat ji. Cestu snad zná a když, tak se zeptá,“ řekl rázně František Zajíček. Já už jsem se do další akce nehnal, už tak jsem byl spocenej a přece jen jsem měl pořád zaječí, a ne ty poutní úmysly. A opravdu, paní Marie si to štrádovala po úplně jiné trase než my a vůbec si s tím nedělala starosti. Cestou potkala spoustu lidí, kterých se ptala na cestu, a ti ji obdivovali, že ve svém věku jde pěšky na Velehrad. Nevěděla, kudy jít, aby nás dohnala a našla, tak se modlila k Panně Marii, aby jí ukázala správnou cestu. Pan Zajíček to zase hrnul po naší trase a koho nevidí, jakási shrbená stařenka o holi valí po silnici, tak se k ní vydal a ejhle, paní Marie kráčející svižným tempem již špatným směrem, kde bychom se s ní už neměli šanci potkat. A tak sami si v tom najděte něco zvláštního, kam vedou kroky náhody nebo Božího řízení světa. Tak, a jakožto poutník se zaječími úmysly jsem taky cítil, že je to fakt hustá náhodička, jestli to je vůbec možný, aby se to takhle stalo. Cesta dál nám ubíhala, přišli jsme do Rajhradu, tam byla další přestávka i s promluvou a po přestávce se šlo už jen kolem řeky Svratky do Blučiny, kde je bazén, a ten jsem s chutí využil k spláchnutí prachu z cesty. Potom byla mše, no a to už jsem potkával spoustu známých tváří, které jsem znal ze svého rodného kraje. Cítil jsem se dobře, ale unavený. „Jo, dobrý, ještě přespím a ráno se ve velkém davu ztratím a pak už nebude problém zmizet,“ honilo se mi hlavou. Na mši jsem dostal informaci o tom, že od KDU-ČSL a božího lidu Blučinského dostaneme guláš v Lidovém domě, tak mě ještě napadlo, jak je to super, že se aspoň zadarmo najím. Paráda!!! Po mši, při které se zasnoubil jeden můj dlouholetý kamarád se svou přítelkyní, jsem vyrazil na ten gulášek.
Dal jsem sotva pár kousků guláše a prohodil pár slov se spolustolovníky a tu se ke mně přihrnou dva lidi - holka a kluk, no a jak jsem byl zabraný do toho guláše, jsem je hned nepoznal, taky už to bylo pár let, co jsem je viděl naposled, a oni na mě: „Helé, nejsi ty náhodou Pavel přezdívaný Fox nebo Liška?“ Ano to jsem já! To mě probralo od guláše a říkám: „Héj, tak vás dva bych tu nečekal, nejste náhodou z Prahé?“ – „No to jo, ale my chodíme už několik let z Vranova nad Dyjí na Velehrad“ no a tak jsme se dali lehce do řeči. Bylo to zvláštní, potkat lidi, který bych tu fakt nečekal a udělalo mi to velkou radost. Ještě večer jsem si popovídal s pár přáteli, ale samozřejmě jsem nikomu neřekl o svém tajném plánu ala Hudini (zmizení z průvodu), ale řekl jsem si, že bych aspoň s pár lidma, co jsem potkal večer, ještě druhý den kapku pokecal, přece jen se nevidíme tak často. A s takovou myšlenkou jsem po takzvaném zábavném večeru a modlitbě usínal na tvrdé podlaze vyměkčené jen karimatkou a schovaný pod stolem, aby na mě někdo nešlápnul. Asi po třech hodinách spánku mě probudil “dřevorubec“ Tonda, který evidentně řezal spoustu dřeva, protože čekal tuhou zimu, což je samozřejmě prozíravé, ale takhle v srpnu si to taky mohl nechat na doma. Nakonec mě únava tak zmohla, že mě vzbudilo, až když si nade mnou někdo čepoval šťávu z várnice, která stála na stole, pod kterým jsem spal. To už všichni pomalu lezli ze spacáků a balili věci do krosen, to bylo kolem 5:45. No pro normálního středoevropana hroznej čas, obzvlášť po dřevorubecké vsuvce. I když jsem byl na pouti už celý den a dokonce jsem přečkal i noc, jsem se necítil jako poutník a přece jen jsem bojoval se vstáváním a balením. No, byl jsem zase poslední, krosnu jsem dával do Avie snad úplně poslední a kdosi vtipkoval, ať si máknu, abych nemusel krosnu táhnout s sebou. Poutní průvod mi lehce utekl, ale z toho jsem si moc nedělal, dohnal jsem je a zařadil se na bezpečné poslední místo hned před posledního pořádkového (to jsou ti v oranžovém, co na nás dávají pozor a řídí dopravu). Vzadu to vypadalo parádně a nikdo si mě nevšímal. Průvod šel s písní na rtech, no prostě to začalo standardně. Mně do zpěvu moc nebylo, včerejší den celý na nohou a noc stála za sedmdesát kubíků dřeva (to je lehký odhad), co Tonda pořezal. Když už teda jdu, tak pohoda, pokecám a zmizím. No ale jak jsem tak byl pěkně vzadu, tak se ke mně přitočil otec Marek Dunda a s jeho typickým extrémně pozitivním úsměvem pronesl něco jako: „Dobré ráno, Pavle, vítej, jak se ti líbí na pouti a nechtěl bys pro mě něco udělat?“ Já na to lehce unaveným hlasem a s mírným úsměvem: „Jasný, otče, udělám, pro Vás cokoliv! Co potřebujete?“ Říkal jsem si, že skočím třeba pro něco, co zůstalo v Lidovém domě v Blučině a třeba se po cestě proberu. A ono né! Byl jsem požádán, abych se ujal moderování fotbalového utkání mezi Mariánkami a Soluňáky. Má první reakce: „To nemyslíte vážně, já tu jsem poprvé a nemusím být hned vidět,“ ale také jsem si uvědomil, že jsem řekl, že to udělám. Ano uznávám, že to byla nerozvážnost souhlasit dřív, než jsem věděl, o co jde. Když už jsem to řekl, tak jsem si za tím musel stát a jít do toho. Otec Marek se tvářil, že to určitě zvládnu a že se není čeho obávat. Holt, budu to muset nějak zmáknout.
Cestou z Blučiny do Větéřova překonává Vranovský proud stý kilometr pouti a hlavním cílem tohoto utkaní a hecování je motivace nejen k sportovnímu výkonu obou týmů, ale i povzbuzení a pobavení znavených poutníků. Nevěděl jsem o tomto specifickém zápase nic a ani o tom, proč se to všechno děje a kdo hraje, ale to vše jsem se dozvěděl po cestě při četných rozhovorech do poutnického “rozhlasu“ jak s poutníky, tak aktéry utkání. Moderování jsem tak nějak zvládnul, přežil jsem já a snad i ostatní poutníci.
A tak se ze mě stal poutník. Nepodařilo se mi uniknout, jen na pátek jsem musel odjet do práce, ale byl jsem vystřídán lepším poutníkem. V sobotu ráno jsem se vrátil a došel poslední část pouti na Velehrad. Byl to zvláštní pocit: když jste na pouti, tak po cestě vás bolí nohy, třeba utržíte i nějaký ten puchýř, nebo bojujete sami se sebou, jestli jít, nebo nejít, ale když dojdete do cíle pouti, nebo se již k cíli blížíte, tak pocítíte něco zvláštního to, co vás po cestě bolelo nebo trápilo, je najednou pryč. To, co jste před poutí řešili, se jednoduše vyřeší, ne třeba hned, ale v blízké době. I já, jakožto žádný fanatik ani extrémní katolík, ale přesto věřící, jsem nechápal, jak by se něco takového mohlo stát, ale stalo se. Jak, to ví jen Bůh a pocítí to jen poutník.
Má druhá pěší pouť (2010)
Letos jsem pouť málem zazdil kvůli spoustě událostí, které mě potkaly, a spoustě starostí a problémů, ale na poslední chvíli jsem se rozhodl, že půjdu. Opět jsem přípravy na pouť nechal až na předvečer a průběh byl podobný, jen bagety jsem kupoval až na benzince v Bystrci. Nějak jsem na nezapomenutelnou bagetu z minulého ročníku pozapomenul a taky jsem přišel trochu později k bystrckému kostelu než v minulem roce a už to pomalu vypadalo, že mi určitě utečou a já je budu dohánět, nebo se na to vybodnu a nikam nepůjdu. Bylo asi 6:37. Nakonec jsem dostal poutnický kříž jako úplně poslední, resp. úplně dodatečně… no co, žádná ostuda, jsem tu! Je to s podivem, ale sešlo se nás zase 12, nevím, zda je to standardní brněnský počet, něco jako “fatymský čas“, tedy ustálená nestandardnost (na počtu 12 mi přijde zvláštní to, že velikosti Brna neodpovídá). Letos jsem se cítil konečně jako poutník od začátku cesty, i poutní úmysl jsem nepotil za cesty, ale vyšel s dostatečnou výbavou osobních poutních úmyslů a cesta šla hned v jiném duchu. Krosna mi za mírně nestandardních podmínek cestovala už ze Znojma, tak si aspoň užívala cesty o den delší a já ji nemusel balit. Šli jsme po stejné trase, jen pocit z ní byl jiný. Jsem zvyklý na stres, málo času, velký tlak od ostatních, a toho se na pouti nedočkáte. Je zde čas v tichosti přemýšlet o svých starostech a přitom se na ně dívat jiným pohledem. V klidu a tichosti se soustředit pouze na to jedno téma. Pro poutníky platí zvláštní dvacatero poutníka, které se snaží vymezovat to, co pouť dělá poutí, a proto je na pouti tak zvláštní atmosféra, kterou nezažijete nikde jinde. Letošní úsek z Brna do Blučiny, kde se brněnský proud spojuje s vranovským, byl lehce poznamenán předcházejícími dešti, ale i tak byla cesta naprosto vyhovující. A také plný neuvěřitelných ukázek Božího řízení, které nám umožnilo pohodlnou cestu. Při cestě z Rajhradu jsem si vzpomněl na loňské blaho v blučinském bazénu, a tedy jsem motivoval ostatní k rychlejšímu přesunu do Blučiny. Ani nevíte, jak já jakožto bývalý civilkář od salošů ze Žabin mám zmáknuté vojenské tempo pochodu a jak to tempo zvládají poutníci modlící se růženec. Až neuvěřitelné je, že se i paní Marie (něco kolem 70) při růženci držela ve formaci. Jenže růženec, to je rychlovka. A jak se domodlilo, tak první, kdo odpadnul z formace, byla paní Marie, a průvod se nám mírně natáhnul. Jak jsme překročili val, který je okolo řeky Svratky, tak nás čekalo už jen posledních 2,5 kilometru. Seskupili jsme se a za modlitby večerních chval a za zpěvu vešli do Blučiny. Bazénová relaxace mohla začít. Já se pěkně rochnil a užíval si toho, že nemusím stát na nohou, za to Jirka si dal dvacet těch velkých bazénů nebo možná víc. Jirka je přece jen dlóuhéj a má i tak velký bazén tak na tři, max čtyři tempa. Po parádním relaxu v bazénu byla mše svatá a po ní opět výborný guláš v Lidovém domě a následný zábavný večer. Oproti minulému roku jsem před ulehnutím a vytouženým vydatným spánkem zkontroloval vzdálenost od potenciálního dřevorubce Tondy. Jo, vzdálenost byla dostatečná, a tedy dobrý předpoklad pro lepší start do nového dne. Ráno probíhalo stejně hekticky jako loni, jen jsem již počítal s tím, že budu pověřen moderováním toho celého dne příprav na slavné fotbalové utkání mezi FC AVE MARIAnky a FC SOLUŇÁCI. Tentokrát jsem měl možnost jít celou cestu a necítil jsem žádný problém, jen malá lehkovážnost kombinovaná s leností se mi vymstila – malý kamínek, který jsem si cestou z kopce nevyndal, mi na malíčku udělal malý puchýř, no na takovou cestu dobrý výsledek. Předposlední den pouti jsem se dostal do malého odloučení od hlavního průvodu z důvodu vyplňování nějakého dotazníku pro jakýsi výzkum. Při dohánění náskoku hlavního průvodu jsme při rozhovoru došli k tomu, že už se blížíme k Velehradu a že je to strašná škoda, že celá pouť utekla strašně rychle a jak máme ještě dost energie jít dál. Tohle bych před pár lety po ujití tolika kilometrů nikdy neřekl. A Bohu díky jsme opět u „nikdy teorie“. Já na letošní pouti dostal víc, než jsem čekal, a doufám, že jsem i já dal něco těm ostatním poutníkům i tobě. Také to lze brát tak, že to co bychom mnohdy hledali jinde, nalezneme právě zde na pouti. Ať jde o nalezení svého duševního klidu či pouze spousty nových přátel, nebo o načerpání nové sily do dalších dnu naši pouti po tomto uspěchaném světě.
A možná právě pro to všechno asi platí, že když se jednou člověk stane poutníkem, je jím navždy.
A tak budu pokračovat ve stejném duchu a tedy, že se NIKDY nesejdeme na pěší pouti na Velehrad
Pavel Jan Vojtěch Voříšek
