Ten, kdo vykročí, není ještě poutník.
Jsou totiž
turisté, kteří toho chtějí co nejvíce vidět, odbočují za každou památkou, musí zdolat každý kopeček a slézt do každé strže. Cestu si tak uměle prodlužují a přidávají si zbytečné trápení – někdy možná s přáním, že shodí nadbytečná kila.
Jsou
tuláci, kteří jdou, kam je nohy nesou, nemají žádný plán ani cíl. Málokdy se holí, ale vždycky někam dojdou, někde se vyspí v domnění, že právě to přesně odpovídá bezstarostnosti, ke které nás vybízí Pán Ježíš ve svém evangeliu.
Jsou
sportovci, kteří chtějí pohybem prospět svému tělu a přitom dopřát i svým očím pěkný pohled a vědí, že jít přírodou je daleko hezčí než dělat okruhy po stadionu či potit se v tělocvičně při umělém osvětlení.
Jsou i
chodci, kteří si někam rádi dojdou. Dojelo by se tam sice dříve, ale kolik času se pak stejně ztratí hledáním místa na parkoviště, postáváním na nástupišti a kolik peněz stojí cestovné nebo pohonné hmoty. A čas má přece velikou cenu a nedá se z něj vrátit ani pár drobných.
Poutníka neurčuje ani způsob přepravy, ani rychlost, ani vzdálenost, kterou překonává, ale cíl, kterého chce dosáhnout (proto mohou být poutníci přijet vozidly, i když je pěkné, aby aspoň v závěru se šlo kus pěšky).
Neplatí heslo moderních básníků, že cesta je cíl, ale pravda naprosto zemitá a osvědčená časem:
každá cesta má cíl.
Cíl poutníka přitahuje, tak jako přitahoval jeho předky a jako přitahuje jeho současníky. Proto poutník nejde nikdy sám a samotu nevyhledává, i když ji umí vychutnat a tichu se nebrání.
Poutníci jdou rádi spolu a jsou ochotni společně mlčet i společně zpívat. Nestydí se nést viditelné znamení, které je spojuje, dokonce se k němu hrdě hlásí. Nechtějí odbočovat kvůli každé maličkosti. Nebrání se však zkrátit si cestu, i když to znamená šlapat po tvrdé dlažbě mezi jednotvárnými budovami nebo po asfaltu blízko páchnoucích aut.
Když se dnes při poutích vracíme k předříkávání, k společnému zpěvu rázných písní, když neseme vpředu kříž a každá skupina má svou vlajku, a nevyhýbáme se městským ulicím, mnozí jsou ochotni si nás splést s prvomájovým průvodem.
Zažili pouze nadiktované manifestace a neuvědomí si, že při nich bylo to všechno ukradeno z dávných poutí. Proto dnešním tulákům říkají poutníci a tradiční poutníky považují za manifestanty.
Ještě než však byla poutnická procesí různými diktátory všech možných barev a funkcí zakázána, patřily k poutníkům vždycky zvony: „Zvony vyzváňajú, pútníčkové idú“, zpívá se přece dodnes.
Na manifestacích bylo všechno, dokonce i nedostatkové zboží, ale nezvonilo se nikdy, jen na těch závěrečných a to pouze klíči.
VYZVÁNĚNÍ však k pouti a k poutníkovi neodvolatelně patří.
Každá opravdová pouť je také veřejným VYZNÁNÍM víry.
Někdy není možné poutníkům vyzvánět, oni sami však mohou a dokonce musí dbát, na to, aby pouť zůstala vyznáním. To pak může přejít k VYZVÁNÍ - pozvání dalších, aby se přidali, třeba příště nebo jindy.
Pravý poutník se pozná podle toho, že chce, aby jeho cesta byla vyznáním, že její cíl stojí za to a že cenu nabídnout její obtíže Bohu a že si přeje, aby jeho způsob byl i pozváním pro ostatní.
Vždyť „ ... až ty hory přejedem a přejdem v jedné hospodě na nocleh pán nepán se sejdem“, praví čeští klasikové. A Spasitel světa upřesňuje, že tam bude svatební hostina, na kterou nás všechny zve jeho i náš Nebeský Otec. Vždyť každý z nás na této zemi poutníkem je k věčnosti.
P. Jan Peňáz, 67905 Křtiny 72, 736 52 92 21,
www.poutnik-jan.cz
