Syn člověka přišel hledat a zachránit, co zahynulo.
31. neděle v mezidobí
První čtení: kniha Moudrosti 11,22-12,2
Pane, celý svět je před tebou jako prášek na vahách, jako kapka rosy, která zrána padá na zem.
Ty však máš slitování se vším, protože můžeš všechno, a jsi shovívavý k hříchům lidí, aby dělali pokání.
Vždyť ty miluješ všechno, co je, a nic si neošklivíš z toho, cos udělal, neboť kdybys něco nenáviděl, nestvořil bys to. Jak by něco mohlo trvat, kdybys to nechtěl, nebo se uchovat, kdybys to nepovolal k bytí? Ale ty máš na všechno ohled, poněvadž je to tvé, vládce, milující život, neboť tvůj nepomíjející duch je ve všem.
Proto zbloudilé trestáš ponenáhlu a napomínáš tím, že jim vyčítáš to, čím hřešili, aby zbaveni své špatnosti věřili v tebe, Pane.
Druhé čtení: 2. list Soluňanům 1,11-2,2
Bratři !
Bez přestání se za vás modlíme, aby vás učinil náš Bůh hodnými dober, ke kterým vás povolal, a svou mocí zdokonalil, že budete mít vždycky zálibu v konání dobra a vaše víra aby se projevovala skutky. Pak bude jméno našeho Pána Ježíše oslaveno skrze vás, a vy (budete oslaveni) skrze něho podle milosti našeho Boha a Pána Ježíše Krista.
Pokud jde o dobu, kdy přijde náš Pán Ježíš Kristus a kdy se my u něho shromáždíme, prosíme vás: nenechte si tak snadno poplést hlavu, či se dokonce polekat nějakým proroctvím nebo listem prý od nás poslaným, jako by ten den Páně měl už nastat.
Evangelium: Lukáš 19,1-10
Ježíš vešel do Jericha a procházel jím. Byl tam jistý člověk, jmenoval se Zacheus. Byl to vrchní celník, velmi bohatý. Rád by uviděl Ježíše, jak vypadá, ale nemohl, protože tam bylo plno lidí a on byl malé postavy. Běžel napřed a vylezl na fíkovník, aby Ježíše viděl, protože tudy měl procházet.
Když Ježíš přišel k tomu místu, podíval se nahoru a řekl mu: "Zachee, pojď rychle dolů: dnes musím zůstat v tvém domě." On rychle slezl dolů a s radostí ho přijal. Všichni, jakmile to uviděli, reptali a říkali: "Vešel jako host k hříšníkovi!"
Zacheus se zastavil a řekl Pánu: "Polovici svého majetku, Pane, dám chudým, a jestli jsem někoho o něco ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně! "
Ježíš mu řekl: "Dnes přišla do tohoto domu spása. Vždyť i on je potomek Abrahámův. Syn člověka přišel hledat a zachránit, co zahynulo."
PROSBY:
Děkujeme ti, že jsme skrze Krista získali všechno bohatství, bohatství nauky i poznání.
BOŽE, TY JSI NADĚJE SVÉHO LIDU.
Dej svou moudrost těm, kdo rozhodují o veřejných záležitostech, ať u tebe hledají radu, aby se ti líbily jejich myšlenky i skutky.
BOŽE, TY JSI NADĚJE SVÉHO LIDU.
Ty inspiruješ umělce, aby svým nadáním odhalovali tvou slávu, dej, ať z jejich díla čerpá svět naději a radost.
BOŽE, TY JSI NADĚJE SVÉHO LIDU.
Ty nedopouštíš, abychom byli pokoušeni nad naše síly, posiluj tedy slabé a pozvedej skleslé.
BOŽE, TY JSI NADĚJE SVÉHO LIDU.
Tvůj Syn přislíbil, že vstaneme k životu v poslední den, nezapomínej navěky na ty, kdo již zemřeli.
BOŽE, TY JSI NADĚJE SVÉHO LIDU.
ZAMYŠLENÍ:
Mezi člověkem a Bohem se děje řada nedorozumění a na nich mnohdy hyne víra. Jedno z nejrozšířenějších je to, že člověk chce stále něco od Boha a pro tato „něco“ přehlédne, že největším Božím darem není něco, ale někdo. Mnoho generací před námi si od Boha vyprošovalo dar dobré úrody, zdaru v obchodě, dary dobrých přátel, sousedů, válečných vítězství, v nové době pak úspěchů ve škole, atd. ... Jistě šlo mnohdy o věci důležité a člověk měl pravdu, když viděl Boha v posledku jako jejich dárce. Ale co se stalo. Mnozí z těchto lidí zjistili, že věci, po kterých toužili, se dají opatřit jinak: koupit, vypěstovat, vymyslet a to bez Boha. Dnešní sedmdesátníci najednou zjišťují, že v dobách, kdy se modlili a chodili do kostela, měli méně věcí, menší blahobyt, než mají dnes, kdy už se ani nemodlí, ani do kostela nechodí. A mají pravdu. Protože Bůh není opravdu především dárcem věcí, ručitelem vysoké životní úrovně. Bůh nabízí sebe v Ježíši Kristu. Ale stojí člověk o tento dar? Stojí o něj aspoň tak, aby byl schopen ho přijmout?
Dnešní evangelium ukazuje ve zkratce věci takřka neuvěřitelné. Zacheus, hříšník, člověk ostatními nevážený, někdo, s kým se neměl své cti dbalý zbožný Žid ani stýkat, chce vidět Ježíše. To není ještě nic divného. Ale kolemjdoucí Ježíš mu nedává žádný dárek, ani ho od sebe neodhání, ale žádá ho, aby ho přijal do svého domu. Proč? Jistě tam bylo víc zbožných mužů, kteří by Ježíše rádi přijali. Ale on říká právě Zacheovi, že dnes „musí být v jeho domě.“ Protože Ježíš nemohl být bez Zachea? Spíš proto, že Zacheus nemohl být bez Ježíše, mělo-li mu být pomoženo. Ježíš tedy Zacheovi nabídl své společenství, své odpuštění a pokoj nesoucí přítomnost. A Písmo opět s tou největší stručností a největší obsažností popisuje Zacheovu reakci: „rychle slezl a s radostí (ne s rozpaky, omluvami ...) ho přijal“. Tedy: pochopil oč jde, a tuto chvíli nepropásl. A protože Zacheus přijal vrcholný Boží dar, totiž někoho - Ježíše, dokázal být štědrý: „Pane, polovinu svého majetku ...“
Kdo tedy hledá od Boha především věci pro svůj život, jakési „módní doplňky lidské existence“, ten bude nejspíš zklamán. Ba i ten, kdo hledá u Boha jen a zásadně likvidaci všech možných osobních běd a neštěstí, bude zklamán. Ale kdo hledá někoho, koho by mohl milovat, ba co víc, kdo hledá někoho, kdo jeho bude milovat, kdo tedy hledá vztah, zachraňující věrnou lásku, ten bude obdarován vrchovatě. Bude ovšem od něho také vyžadována věrnost, a to právem. Jestliže někdo poznal křesťanství především jako souhrn předpisů, příkazů, zákazů, povinností, bude se nejspíš snažit ze všeho se co nejrychleji a nejlépe vyvléci. Křesťanství bez lásky, křesťanství, v němž člověk nepoznal, že je Bohem hledán a milován, je křesťanstvím poslušnosti z bázně, ale ne křesťanstvím věrnosti. Zřejmě jen člověk, který sám prožil, že byl Ježíšem nalezen a navštíven, tedy člověk, který prožil odpuštění nebo jednotu s Ježíšem v Eucharistii, nebo který našel živého Krista v trpícím, potřebném bližním, je tím, kdo ho s radostí nejen přijme, ale kdo mu bude i s radostí věrným. Volat všechny možné celníky se stromů, upozorňovat je, že jde okolo Pán, dosvědčovat vlastním životem, že tento Pán je darem k radosti - to je zřejmě prvořadým úkolem církve. Tu záchranu samotnou udělá Pán sám, když přijde, a ten, kdo ho otevřeným srdcem přijal, to pochopí. A věrnost křesťanů pak vyroste spíš z poznané a prožité lásky, než z přesvědčování nebo hrozeb.
