Tvá víra tě zachránila.
28. neděle v mezidobí
První čtení: 2. kniha Královská 5,14-17
Náman sestoupil k Jordánu a ponořil se do něho sedmkrát podle nařízení Božího muže Elizea a jeho tělo se obnovilo jako tělo malého dítěte a byl čistý.
Náman se vrátil k Božímu muži s celým svým doprovodem, stanul před ním a řekl: „Hle, už vím, že není Boha po celé zemi, jen v Izraeli. Nyní vezmi, prosím, dar od svého služebníka.“
Elizeus odpověděl: „Jako že je živ Hospodin, jemuž sloužím: Nic nevezmu!“ Ačkoli na něj naléhal, aby vzal, odepřel.
Náman pak řekl: „Když tedy opravdu nechceš, dovol mi vzít tolik prstě, kolik unese spřežení mezků, neboť tvůj služebník nebude už obětovat celopaly a žertvy jiným bohům, jen Hospodinu.“
Druhé čtení: 2. list Timotejovi 2,8-13
Milovaný! Mysli na Ježíše Krista, Davidova potomka, který byl vzkříšen z mrtvých. To je moje evangelium. Právě kvůli němu trpím, dokonce jako zločinec v poutech. Ale Boží slovo spoutáno není. Proto kvůli vyvoleným snáším všecko, aby také oni došli spásy a věčné slávy skrze Ježíše Krista.
Tohle je jisté: Když jsme s ním umřeli, budeme s ním také žít. Když vytrváme, budeme s ním i kralovat. Když ho zapřeme, zapře také on nás. Ale i když my jsme nevěrní, on zůstává věrný, protože nemůže zapřít sám sebe.
Evangelium: Lukáš 17,11-19
Na cestě do Jeruzaléma procházel Ježíš mezi Samařskem a Galilejí.
Když přicházel do jedné vesnice, šlo mu naproti deset malomocných. Zůstali stát opodál a volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“
Když je uviděl, řekl jim: „Jděte a ukažte se kněžím.“ A jak odcházeli, byli očištěni.
Když jeden z nich zpozoroval, že je uzdraven, vrátil se, mocným hlasem velebil Boha, padl Ježíšovi k nohám tváří až k zemi a děkoval mu. Byl to Samaritán.
Ježíš na to řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“
A jemu řekl: „Vstaň a jdi! Tvá víra tě zachránila.“
PROSBY:
Dobrořečíme ti, všemohoucí Bože, Králi všeho světa, za to, že jsi nás hříšníky povolal, abychom poznávali tvou pravdu a sloužili tvé velebnosti.
BOŽE, CHVÁLÍME TĚ A DŮVĚŘUJEME V TEBE.
Bože, tys nám otevřel bránu milosrdenství, učiň, ať nikdy nezbloudíme z cesty života.
BOŽE, CHVÁLÍME TĚ A DŮVĚŘUJEME V TEBE.
Oslavujeme vzkříšení tvého milovaného Syna, dopřej nám, ať tento den prožijeme v duchovní radosti.
BOŽE, CHVÁLÍME TĚ A DŮVĚŘUJEME V TEBE.
Dej svým věrným pravého ducha modlitby, abychom tě chválili a abychom ti vždycky a ve všem děkovali.
BOŽE, CHVÁLÍME TĚ A DŮVĚŘUJEME V TEBE.
ZAMYŠLENÍ:
Je zřejmé, že pro poučení ze společenské výchovy, že je totiž třeba poděkovat, nám toto evangelium vyprávěno není. Nemluví se zde v prvé řadě o vděčnosti, ale o víře a o Božím daru. A o nárocích člověka před Bohem.
Všichni zmínění malomocní přistupovali k Ježíšovi s důvěrou. Všech deset od něho čekalo uzdravení. Ale těch devět Izraelitů to zřejmě bralo jako něco, nač mají nárok. Patří k vyvolenému národu, platí pro ně zaslíbení daná otcům. A jsou-li uzdraveni, pak je podle nich všechno v pořádku, dostali, nač mysleli, že mají nárok. Drsně řečeno: jaképak chválení Boha, když on udělal vlastně to, co (podle nich) byl povinen udělat. Když si vzpomeneme na evangelium minulé neděle, vidíme, že postoj těch uzdravených znamená obrácení věci naruby: zatímco člověk, když vykoná, co od něj očekává Bůh, nemá čekat od Boha díky. „Je jenom služebníkem“, staví těch deset uzdravených do podobné role Boha - jakoby jemu nebylo třeba děkovat, když udělá, co měl udělat, „jakoby on byl jenom služebníkem“. A záměna role Boží za lidskou a lidskou za Boží, provedená člověkem, je vždycky špatná. V pohledu Ježíšově není postoj těch uzdravených a Boha nechválících malomocných uznán za víru. Víra je až tam, kde člověk vidí Boha a jeho věci správně, tedy Boha jako dárce a ne jako někoho, kdo je nám zavázán či podřízen. Zatímco v prvním případě jde jen o vztah jaksi funkční - „zajímáš mne jen potud, pokud vykonáš to, co od tebe čekám“, jde v případě Samaritána o vztah oboustranně plný, obousměrný, hodný bytostí schopných lásky. A navíc - Samařan se cítí být obdarován, ne jen „obsloužen“, je tedy bohatší!
Zatímco tenkrát zaujímali ten samozřejmě požadující vztah Židé vůči Bohu s odvoláním se na své vyvolení, tedy ze sebevědomí vyvoleného národa, je dnes celá věc poněkud posunuta. Zdá se totiž, že dnes zaujímají lidé samozřejmě požadující postoj vůči Bohu a vůči životu jen ve jménu svého lidství. Požadavky na zdraví, na život, na úspěch a podobně jsou stavěny bezpodmínečně, jsou označovány jako práva. Chápe-li člověk ve vztahu k člověku nárok na život, zdraví, práci atd. jako své právo, je to v pořádku. Ale chápe-li to tak vůči Bohu či vůči životu jako celku, pak to zřejmě tak v pořádku není. Nejen proto, že to prostě „nefunguje“ (člověk nedostává tyto dary vždy tak, jak by chtěl), ale také proto, že to není pravda a že to tedy člověku zkresluje pohled na život jako celek. Člověk přece není tvůrcem a dárcem života, zdraví, atd. Je stvořením, ne stvořitelem. Nemůže se tedy stavět jako ten, komu je všechno zodpověděno. A navíc: zastává-li člověk tento automaticky - požadující postoj k životu (nebo jako křesťan vůči Bohu), připravuje se o jednu velice důležitou dimenzi života: Přestává být obdarován. Jeho život se podobá spíš výsledku splněného nebo nesplněného plánu, než něčemu, co je neseno pocitem obdarování a vděčností, která člověka neponižuje, ale která dělá teprve jeho životní postoj úplný a pravdivý.
Vraťme se znovu k našemu textu. O zachraňující víře se mluví jen u Samařana. Ne proto, že by věřil víc než ostatní v Ježíšovu uzdravující moc, ale proto, že on pochopil svůj vztah k Ježíši a k Bohu správně, úplně - věděl, že mu Bůh není ničím zavázán, ale že ho přes to obdaroval. Srovnání evangelia minulé neděle s tímto evangeliem nám ukazuje celou věc ještě názorněji: pozice nás, služebníků, je zcela jiná, než pozice Boha - tvůrce. Nelze je zaměňovat. A z jejich respektování vychází teprve správný a člověka obšťastňující vztah s Bohem.
