26. neděle v mezidobí

Jemu patří čest a věčná moc!







26. neděle v mezidobí

První čtení: Amos 6,1a.4-7

Toto praví všemohoucí Pán: „Běda těm, kdo si zpupně žijí na Sióně, bezstarostně na samařské hoře! Léhají na ložích ze slonoviny, hoví si na divanech, jídají jehňata ze stáda a telata vykrmená v chlévě. Prozpěvují si za zvuku harfy, vymýšlejí si jako David hudební nástroje. Z misek pijí víno, nejlepším olejem se natírají, ale nad Josefovou zkázou se netrápí. Proto nyní půjdou v čele vyhnanců do zajetí, skončí jásot povalečů!“

Druhé čtení: 1. list Timotejovi 6,11-16

Boží muži, usiluj o spravedlnost, zbožnost, víru, lásku, trpělivost, mírnost. Dobře bojuj pro víru, zmocni se věčného života. K němu jsi byl povolán, a proto jsi složil před mnoha svědky slavnostní vyznání. Před Bohem, který všemu dává život, a před Kristem Ježíšem, který před Ponciem Pilátem vydal slavnostní svědectví, ti nařizuji: Uchovej nauku bez poskvrny a bez úhony až do slavného příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Ten příchod nám ukáže ve svůj čas blahoslavený a jediný Panovník, Král králů a Pán pánů. On jediný má nesmrtelnost a přebývá v nepřístupném světle. Nikdo z lidí ho neviděl, ani uvidět nemůže. Jemu patří čest a věčná moc! Amen.

Evangelium: Lukáš 16,19-31

Ježíš řekl farizeům: „Byl jeden bohatý člověk, oblékal se do šarlatu a kmentu a každý den pořádal skvělou hostinu. U jeho dveří léhal jeden žebrák – jmenoval se Lazar – plný vředů a rád by utišil hlad aspoň z toho, co padalo z boháčova stolu; a ještě k tomu přicházeli psi a lízali mu vředy. Žebrák umřel a andělé ho odnesli do Abrahámova náručí. Pak umřel i boháč a byl pohřben. V pekle v mukách zdvihl oči a viděl zdálky Abraháma a v jeho náručí Lazara. A zvolal: ‘Otče Abraháme, slituj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň koneček prstu ve vodě a ovlaží mi jazyk, protože zakouším muka v tomto plamenu.’ Abrahám však odpověděl: ‘Synu, uvědom si, že ty ses měl dobře už zaživa, Lazar naproti tomu špatně. A nyní se tu on raduje, a ty zakoušíš muka. A k tomu ke všemu zeje mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo nemůže přejít odtud k vám, i kdyby chtěl, ani se dostat od vás k nám.’ Boháč řekl: ‘Prosím tě tedy, otče, pošli ho do mého otcovského domu. Mám totiž pět bratrů, ať je varuje, aby se také oni nedostali do tohoto místa muk.’ Abrahám odpověděl: ‘Mají Mojžíše a Proroky, ať je uposlechnou!’ On však odporoval: ‘Ne, otče Abraháme! Ale když k nim někdo přijde z mrtvých, pak se obrátí.’ Odpověděl mu: ‘Jestliže neposlouchají Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.’“



ZAMYŠLENÍ:

Na první pohled a poslech se nám může zdát, že konečně v evangeliu slyšíme to, co slyšet chceme. Že totiž ten, kdo se měl na zemi dobře, se bude mít v nebi špatně a naopak. Tak by se to mnoha lidem líbilo, zejména ovšem těm, kdo si myslí, že se mají na zemi špatně. Jenže u tohoto zjištění moudrost, kterou nám evangelium zvěstuje, nekončí. Ano, říká nám, že dobrý život na zemi nemusí automaticky znamenat dobrý život v nebi. Ale hlavně nám říká, že je třeba poslouchat Mojžíše a proroky, že je třeba poslouchat Boží slovo, chce-li člověk, aby to s ním v životě dopadlo dobře. Nestačí ani jen se mít na zemi dobře - a doufat v automatické pokračování po smrti, ani nestačí se mít na zemi špatně - a doufat, že se to po smrti obrátí. Je třeba poslouchat toho, kdo k nám mluví o záchraně, toho, kdo k ní vede - a to je Bůh ve svém slově. Tuto pravdu říká Ježíš v evangeliu pevně, skoro bychom řekli - tvrdě. Není divu - vždyť je to pravda víc než důležitá, stojí na ní naše věčná budoucnost!

A jak je to s námi? Vystačíme s Mojžíšem a proroky, tedy se Starým zákonem? Nebo naopak máme Starý zákon pominout, když máme slovo Ježíšovo? Jistě není pravdou ani jedno ani druhé. Jednoduše řečeno: máme poslouchat Boha, který k nám mluví skrze Písmo ve své církvi. Čili nemáme spekulovat o tom, jak se do nebe protlačit a jak do něho nahlédnout, ale máme slyšet a poslouchat Boží zjevení, které je obsaženo v Písmu a v tradici církve, se kterým se tedy v životě a v učení církve můžeme dobře a přímo setkat.

Zdá se, že dnes je toto slovo aktuálnější, než kdy jindy. Řada lidí je fascinována tajemnými poselstvími a zprávami, které si tu a onde opatřují. Domnívají se, že si tak opatří dokonalejší poznání, že opravdu „uvidí za kulisy“. A jiní si myslí, že kdyby Bůh dal nějakým nápadným, otřásajícím nebo jinak nepřehlédnutelným zjevením najevo to, co si myslí, jistě by se mnozí a mnozí obrátili ... Je to myšlenka pošetilá, podobně pošetilá, jako bylo přání boháče. „Mají Mojžíše a proroky, ať je poslouchají“ - tedy máme evangelium, předávané církví, máme celou tu skvělou zvěst o zachraňujícím Bohu - je tedy třeba ji brát vážně.

Je někdy až s podivem, za jak samozřejmou věc považuje řada křesťanů skutečnost, že nečtou Písmo, že se jím nijak nezabývají, že mu věnují tisíckrát menší pozornost, než novinám nebo televizi. A přece je to slovo života, dokonce slovo života věčného. A tak si zaslouží pozornosti víc, než cokoliv jiného.

V katolické církvi nám jistě nikdo neřekne, že máme číst Písmo jen a jen sami a že se mu máme snažit jen a jen po svém porozumět. Naopak - věříme a tvrdíme, že Písmo patří do církve a že je mu třeba porozumět ve světle žité tradice víry v církvi. Z toho ale nijak nelze vyvodit, že bychom ho neměli číst a že bychom o něm neměli přemýšlet. Právě naopak. Svatý Jeroným ve čtvrtém století po Kristu napsal: „Neznalost Písma je neznalostí Krista!“ A nynější papež Jan Pavel II. ve svém apoštolském listě Tertio millenio adveniente píše: „Zpytování svědomí nemůže ponechat stranou ani otázku přijetí koncilu, tohoto velikého daru Ducha svatého církvi na konci druhého tisíciletí. V jaké míře se Boží slovo stalo plněji duší teologie a inspirátorem vší křesťanské existence, jak to požadovala věroučná konstituce Dei verbum? „ (TMA 36)

A dále: „Je třeba, aby se křesťané, mají-li nabýt pravého poznání Krista, vrátili s novým zájmem k bibli, jak prostřednictvím posvátné liturgie, která oplývá božskými výroky, tak ve zbožné četbě nebo prostřednictvím vhodných vzdělávacích zařízení nebo jiných prostředků. Ve zjeveném textu před námi v lásce stojí sám nebeský Otec a rozmlouvá s námi, ukazuje nám přirozenost jednorozeného Syna a tajemství lidské spásy.“ (TMA 40) .

Máme tedy Mojžíše, proroky, Ježíše - a Boží slovo jako místo setkání s Bohem a jeho moudrostí. Tam je pramen, nekopejme tedy studnu někde na skále!



PROSBY:

Kriste, náš Pane, světlo vycházející z výsosti, prvotino budoucího vzkříšení, dej, ať tě následujeme, abychom nezůstávali ve stínu smrti, ale abychom kráčeli ve světle života.

KRISTE, KRÁLI SLÁVY, BUĎ NAŠÍM SVĚTLEM A RADOSTÍ.

Ukaž nám svou dobrotu, kterou zahrnuješ všechno stvoření, abychom ve všem viděli odlesk tvé slávy.

KRISTE, KRÁLI SLÁVY, BUĎ NAŠÍM SVĚTLEM A RADOSTÍ.

Pane, nedopusť, abychom byli přemoženi zlem, ale učiň, ať zlo přemáháme dobrem.

KRISTE, KRÁLI SLÁVY, BUĎ NAŠÍM SVĚTLEM A RADOSTÍ.

Tys byl při křtu v Jordánu pomazán Svatým Duchem, dej, ať milost Ducha Svatého vede po celý den také nás.

KRISTE, KRÁLI SLÁVY, BUĎ NAŠÍM SVĚTLEM A RADOSTÍ.