25. neděle v mezidobí

„Navěky nezapomenu na žádný jejich skutek!“














25. neděle v mezidobí

První čtení: Amos 8,4-7

Slyšte to vy, kteří šlapete po nuzném, utlačujete chudáky země a říkáte: „Kdypak už bude po slavnosti novoluní, abychom mohli prodávat obilí? A po sobotě, abychom mohli otevřít sýpky, zmenšovat míru, zvyšovat cenu, užívat podvodných vah, nuzáka kupovat za stříbro a chudáka za opánky? I nejhorší obilí prodáme.“ Hospodin přísahal při Jakubově chloubě: „Navěky nezapomenu na žádný jejich skutek!“

Druhé čtení: 1. list Timotejovi 2,1-8

První věc, ke které vybízím, je tato: ať se konají modlitby prosebné, přímluvné i děkovné za všecky lidi, za krále a všechny, kdo mají moc, abychom mohli vést život pokojný a klidný, v opravdové zbožnosti a počestnosti. Tak je to dobré a milé Bohu, našemu spasiteli. On chce, aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy. Je totiž jenom jediný Bůh a jenom jediný prostředník mezi Bohem a lidmi: člověk Kristus Ježíš, který vydal sám sebe jako výkupné za všechny. To bylo zjeveno ve svůj čas; a já jsem byl ustanoven za hlasatele toho a za apoštola – to mluvím pravdu a nelžu – za učitele víry a pravdy mezi pohany. Přeji si tedy toto: všude se mají muži modlit tak, že budou zvedat čisté ruce bez hněvu a sváru.

Evangelium: Lukáš 16,1-13

Ježíš řekl svým učedníkům: „Byl jeden bohatý člověk a ten měl správce, kterého obvinili, že prý zpronevěřuje jeho majetek. Zavolal ho a řekl mu: ‘Co to o tobě slyším? Slož účty ze svého správcovství! Správcem už dál být nemůžeš.’ Správce si řekl: ‘Co si počnu, když mě můj pán zbavuje správcovství? Kopat neumím, žebrat se stydím. Už vím, co udělám, aby mě lidé přijali k sobě do domu, až budu zbaven správcovství.’ Zavolal si dlužníky svého pána, každého zvlášť, a zeptal se prvního: ‘Kolik jsi mému pánovi dlužen?’ Odpověděl: ‘Sto věder oleje.’ Řekl mu: ‘Tady máš svůj úpis, honem si sedni a napiš padesát.’ Pak se zeptal druhého: ‘Kolik ty jsi dlužen?’ Odpověděl: ‘Sto korců pšenice.’ Řekl mu: ‘Tady máš svůj úpis a napiš osmdesát.’ Pán pochválil nepoctivého správce, že jednal prozíravě. Synové tohoto světa jsou totiž k sobě navzájem prozíravější než synové světla. A já vám říkám: Získávejte si přátele z nespravedlivého mamonu, abyste – až ho nebude – byli přijati do příbytků věčných. Kdo je věrný v maličkosti, je věrný i ve velké věci, a kdo je v maličkosti nepoctivý, je nepoctivý i ve velké věci. Jestliže jste tedy nebyli věrní v nespravedlivém mamonu, kdo vám svěří pravé bohatství? Jestliže jste nebyli věrní v cizím, kdo vám dá, co je vaše? Žádný služebník nemůže sloužit dvěma pánům. Buď jednoho bude zanedbávat a druhého milovat, nebo se bude prvního držet a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu.“



PROSBY:

Náš Spasiteli, stále obnovuj svou Církev jako znamení jednoty lidského pokolení a jako působivé tajemství spásy pro všechny národy.

PŘIJĎ KRÁLOVSTVÍ TVÉ, PANE.

Neopouštěj nikdy našeho papeže N. a sbor biskupů a dávej jim dary jednoty, lásky a míru.

PŘIJĎ KRÁLOVSTVÍ TVÉ, PANE.

Dej, ať se křesťané pevněji spojí s tebou, svým Pánem, aby svým životem svědčili o tvém království.

PŘIJĎ KRÁLOVSTVÍ TVÉ, PANE.

Uděl dobrotivě světu mír, aby všude zavládlo bezpečí a klid.

PŘIJĎ KRÁLOVSTVÍ TVÉ, PANE.

Popřej zemřelým slávu vzkříšení a nám dej účast na jejich blaženosti.

PŘIJĎ KRÁLOVSTVÍ TVÉ, PANE.

ZAMYŠLENÍ:

Jak mohl pochválit Pán nepoctivého správce? To nás přece pohoršuje! Že by opravdu účel světil prostředky? Nebo, že by mělo evangelium „morální mezery“? Nebo je třeba zachraňovat situaci překladatelskými kouzly, že totiž jde o „správce nepoctivosti“ tedy o správce nepoctivě nabytého majetku bohatého pána, s nímž nakonec správce naložil ve prospěch chudých? Myslím, že nic z toho není třeba. Je jen nutné text pozorně číst a uvědomit si, co k čemu patří a hlavně - proč je vlastně podobenství vyprávěno.

U Lukáše najdeme celou řadu podobenství, která mají společný základní tón: upozornění, že nastává doba krize, doba rozhodování, že tato doba přišla s Ježíšovým příchodem na svět. A podobenství pak mluví o tom, jak v takové situaci má člověk reagovat. Jsou to například podobenství o desíti pannách, o velké večeři, o zavřených dveřích.

I naše podobenství vychází ze zjištění, že doba soudu je zde. Jak na ni reagovat? Výmluvami? Sebeospravedlňováním? Hledáním mocných přímluvců? Nikoliv. Podobenství říká jasně - je třeba jednat! V tomto světě, prostředky tohoto světa, ale ve prospěch bližních. Nepoctivý správce je pochválen za to, že jednal. Jak? Jak sám nejlíp uměl, jako dítě tohoto světa. A co je řečeno na tomto pozadí „synům světla“? Především to, aby nebyli nečinnými a nic nepodnikajícími lidmi, kteří se buď jen bojí, nebo spoléhají na své minulé zásluhy. Naopak mají být činní, podnikaví jako děti tohoto světa, ale v jiném duchu. Jejich užívání věcí tohoto světa má být „věrným správcovstvím“. „Nespravedlivý mamon“, tedy peníze a majetek tu není proto, aby v něm křesťan utonul, ani proto, aby se ho jen bál. Je tu proto, aby ho užil k dobrému, a to především ve prospěch druhých. Sloužit lze jedině Bohu jako jedinému Pánu, a to v bližních a s pomocí toho, co je nám na této zemi dáno k životu.

Abychom poselství dnešního evangelia mohli vzít opravdu za své, je třeba uznat, že i my stojíme v hodině soudu. Soud je jen něčím, co by bylo daleko před námi, až za hranicí smrti, něco, nač vlastně moc nemusíme myslet. Evangelium převádí i eschatologické skutečnosti alespoň z části do přítomnosti. A tak tedy soud začal příchodem Kristovým. My žijeme za okamžikem jeho příchodu, tedy v období jeho trvající přítomnosti a tedy trvajícího soudu, i když na jeho druhý příchod, na konci časů, teprve čekáme. A otázka, jak v tomto soudu obstát, není otázkou, určenou jen naší budoucnosti, ale je to otázka, platící pro naši přítomnost. Jestliže jsme tedy každou vteřinu života stavěni před soud, před soud Božích požadavků a před soud Ježíšova života - co dělat? Jak se obhájit? Hledat jen výmluvy? Snažit se zajistit zbožnými praktikami, „intervencemi“ světců, nebo naopak raději na nic nemyslet, a čekat „až to přijde“? Nic z toho. Jednat. Neunikat. Nemizet do voňavého světa zbožnosti, svatých slov a svatých předmětů před smrdutými a drsnými věcmi tohoto světa, tohoto života a těchto bližních. Před soudem neobstojíme, protože nežijeme jako Ježíš, jsme dlužni Božímu obrazu v nás. Ale máme dnes a denně příležitost k činům pokání: k činům ve prospěch „nejmenších“, v nichž sloužíme Ježíšovi. Ne tedy útěk ze světa, ale energické užívání věcí tohoto světa ve prospěch bližních. Peníze, předměty, práce - to vše jsou věci, které mohou sloužit bližnímu. Ne ovšem podle našich představ a tužeb (jako u rodičů, kteří za jediné bližní považují své děti, na něž celý svůj život snášejí, dřou a hromadí), ale podle skutečných potřeb našich bližních. Až rozdáme všechno, co rozdat můžeme, teprve pak jsme udělali všechno! A kontrolní otázku nemáme nikdy při tom zapomenout: Kdo je naším pánem - Bůh, nebo ty věci, s nimiž zacházíme?

Tento obrat od „sebezachraňování“, od pouhého, byť starostlivého pečování o sebe a o své duchovní blaho, o svou „neušpiněnost“ k životu pro druhé, k životu rozdávajícímu, v němž se snažíme získat si „nespravedlivým mamonem“ přátele u tak nejistých protějšků, jakými jsou lidé, je vlastně teprve počátkem žitého křesťanství. Ten, kdo sice chodí hojně do kostela, ba i ke svátostem atd., ale žije obrácen k sobě, jen ve starosti o své blaho, o svou vlastní spásu, který raději nic nedělá, aby se ani neumazal, ani nedostal do pokušení, ten je stále teprve před branami následování Ježíše. A je také ve velkém nebezpečí, že nezachytí výzvu chvíle, že neudělá nic pro to, aby na soudu obstál, na soudu, který se už děje. Nelze čekat s tím vším do stáří. Je třeba jednat hned, ne zítra, ale dnes.