'Radujte se se mnou, protože jsem našel svou ztracenou ovci.'
24. neděle v mezidobí
První čtení: Exodus 32,7-11.13-14
Hospodin promluvil k Mojžíšovi: "Sestup dolů, neboť tvůj lid, který jsi vyvedl z egyptské země, přivodil si zkázu. Uhnuli brzo z cesty, kterou jsem jim přikázal. Ulili si býčka a klanějí se mu, obětují mu a říkají: Izraeli, to je tvůj Bůh, který tě vyvedl z egyptské země."
Hospodin řekl dále Mojžíšovi: "Viděl jsem tento lid, je to lid tvrdé šíje. Nebraň mi, ať vzplane můj hněv proti nim, ať je vyhubím; z tebe však udělám veliký národ."
Mojžíš konejšil Hospodina, svého Boha, slovy: "Hospodine, proč plane tvůj hněv proti tvému lidu, který jsi vyvedl velikou silou a mocnou rukou z egyptské země?
Rozpomeň se na Abraháma, na Izáka a na Izraele, své služebníky, kterým jsi sám při sobě přísahal a vyhlásil: Rozmnožím vaše potomstvo jako nebeské hvězdy a celou tuto zemi, jak jsem řekl, dám vašemu potomstvu a zdědí ji navěky.”
A Hospodin se nad nimi slitoval a nedopustil neštěstí, kterým hrozil svému lidu.
Druhé čtení: 1. list Timotejovi 1,12-17
Děkuji tomu, který mi dal sílu, Kristu Ježíši, našemu Pánu, že mě uznal za věrného a vzal mě do služby, ačkoli dříve jsem byl rouhač, pronásledovatel a násilník. Dostalo se mi však milosrdenství, protože jsem to dělal z nevědomosti ve své nevěře. Milost našeho Pána se však na mně tím hojněji projevila s vírou a láskou v Kristu Ježíši.
Na tuto nauku je spolehnutí a zaslouží si, aby se jí naprosto věřilo: Ježíš Kristus přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Já mezi ně patřím na prvním místě. Ale právě proto jsem došel milosrdenství, aby tím Ježíš Kristus na mně jako na prvním ukázal celou svoji shovívavost; já jsem měl být příkladem pro ty, kdo v něho v budoucnosti uvěří, a tak dosáhnou věčného života.
Králi věků, Bohu nepomíjejícímu, neviditelnému, jedinému bud čest a sláva na věčné věky. Amen.
Evangelium: Lukáš 15,1-32
Do Ježíšovy blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: "Přijímá hříšníky a jí s nimi!"
Pověděl jim tedy toto podobenství: "Kdo z vás, když má sto ovcí a jednu z nich ztratí, nenechá těch devětadevadesát v pustině a nepůjde za tou ztracenou, dokud ji nenajde? A když ji najde, s radostí si ji vloží na ramena. Až přijde domů, svolá své přátele i sousedy a řekne jim: 'Radujte se se mnou, protože jsem našel svou ztracenou ovci.'
Říkám vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který se obrátí, než nad devětadevadesáti spravedlivými, kteří obrácení nepotřebují.
Nebo která žena, když má deset stříbrných mincí a jednu z nich ztratí, nerozsvítí svítilnu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud ji nenajde? A když ji najde, svolá své přítelkyně i sousedky a řekne jim: 'Radujte se se mnou, protože jsem našla stříbrnou minci, kterou jsem ztratila.'
Právě tak, říkám vám, mají radost Boží andělé nad jedním hříšníkem, který se obrátil." Dále řekl: "Jeden člověk měl dva syny. Mladší z nich řekl otci: 'Otče, dej mi z majetku podíl, který na mě připadá.' On tedy rozdělil majetek mezi ně. Netrvalo dlouho a mladší syn sebral všechno, odešel do daleké země a tam svůj majetek rozmařilým životem promarnil. Když všechno utratil, nastal v té zemi velký hlad, a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho hospodáře v té zemi. Ten ho poslal na pole pást vepře. Rád by utišil hlad lusky, které žrali vepři, ale nikdo mu je nedal.
Tu šel do sebe a řekl: 'Kolik nádeníků mého otce má nadbytek chleba, a já tady hynu hladem! Vstanu a půjdu k své mu otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už nejsem hoden, abych se nazýval tvým synem. Vezmi mě jako jednoho ze svých nádeníků!' Vstal a šel k svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil.
Syn mu řekl: 'Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už nejsem hoden, abych se nazýval tvým synem.'
Ale otec nařídil služebníkům: 'Honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! Přived'te vykrmené tele a zabijte ho! A hodujme a veselme se, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!' A začali se veselit.
Jeho starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to znamená.
On mu odpověděl: 'Tvůj bratr se vrátil a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že se mu vrátil zdravý.' Tu se (starší syn) rozzlobil a. nechtěl jít dovnitř. Jeho otec vyšel a domlouval mu.
Ale on otci odpověděl: 'Hle, tolik let už ti sloužím a nikdy jsem žádný tvůj příkaz nepřestoupil. A mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Když ale přišel tenhle tvůj syn, který prohýřil tvůj majetek s nevěstkami, dals pro něj zabít vykrmené tele!'
Otec mu odpověděl: 'Dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje. Ale máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen.' "
Dobrořečíme ti, všemohoucí Bože, Králi všeho světa, za to, že jsi nás hříšníky povolal, abychom poznávali tvou pravdu a sloužili tvé velebnosti.
BOŽE, CHVÁLÍME TĚ A DŮVĚŘUJEME V TEBE!
Bože, tys nám otevřel bránu milosrdenství, učiň, ať nikdy nezbloudíme z cesty života.
BOŽE, CHVÁLÍME TĚ A DŮVĚŘUJEME V TEBE!
Oslavujeme vzkříšení tvého milovaného Syna, dopřej nám, ať tento den prožijeme v duchovní radosti.
BOŽE, CHVÁLÍME TĚ A DŮVĚŘUJEME V TEBE!
Dej svým věrným pravého ducha modlitby, abychom tě chválili a abychom ti vždycky a ve všem děkovali.
BOŽE, CHVÁLÍME TĚ A DŮVĚŘUJEME V TEBE!
ZAMYŠLENÍ:
Obě podobenství jsou tak jasná a názorná, že sotva k nim lze něco dodávat. Že je neuvěřitelně velká radost nad navráceným hříšníkem a že Bůh je nejen tím, kdo se raduje, ale i tím, kdo hříšníka hledá a "donese" ho zpátky, to lze z obou podobenství vyčíst velmi snadno. Otázkou je, zda tomu posluchač opravdu uvěří a zda na základě toho ve svém životě opravdu jedná.
Všimněme si ale úvodních dvou vět dnešního evangelia. Kvůli těm dvěma větám je vlastně vyprávěn seriál tří podobenství a Lukáš tyto věty neopakuje jen jako historickou reminiscenci, ale i jako výzvu svým posluchačům a tedy dnes i nám. Ježíšovi učedníci až do dnešních dnů nejsou vázáni jen následovat příklad svého Pána a Mistra, ale jsou také vázáni přímo pokračovat v jeho díle. Máme tedy dnes "přijímat hříšníky a jíst s nimi". Tím ovšem není myšleno jen společné posezení u stolu, ale vstupování křesťana do užšího společenství s hříšníky. Jak to dělat? Odpověď není zcela jednoduchá. Víme, že dost záleží na tom, s kým se člověk stýká. Pokud má "špatné kamarády", působí to na něho zpravidla špatně a je nebezpečí, že mezi nimi uvízne. Toho jsou si křesťané mnohdy vědomi a věc řeší buď tak, že se snaží stýkat se jen s lidmi "hodnými", "našimi", nebo tak, že se radši moc nestýkají s nikým. Je to sice "politika" dost účinná, ale je v Ježíšově duchu? Můžeme právem namítnout, že my nejsme Ježíš, že si tedy nemůžeme dovolit to, co si mohl dovolit on. Je to pravda. On byl plný Boha v nejvyšší možné míře, když byl Božím synem, jedné podstaty s Otcem. On se tedy nemohl stát s hříšníky hříšníkem, naopak, on mohl hříšníkům přiblížit Boží skutečnost v nejplnější míře. Proto ho zřejmě i hříšníci hledali. Z toho ovšem už vysvítá správné řešení pro nás. Máme přijímat hříšníky a jíst s nimi, ale abychom si to mohli dovolit a aby to těm hříšníkům bylo k dobrému, musíme být co nejvíce plní Boha, jeho Ducha, nejen své člověčiny. Řešení není tedy v tom, stranit se Boha, abych neodrazoval hříšníky, ale v tom, být Boha plný. A do jaké míry se to v nás bude uskutečňovat, do té míry budeme schopni (ale také povinni!) přijímat hříšníky do svého blízkého společenství. Jak bude toto "přijímání hříšníků" vypadat, to jistě určí konkrétní životní okolnosti každého křesťana. Společné je to, že toto přijímání hříšníků bude stát na vědomí, že Bůh je hledá ne, že my na nich pácháme dobré skutky v náš vlastní prospěch. Ovšem nikdy nás to neopravňuje ke ztrátě respektu vůči osobnosti a svobodě druhých. Přijímat hříšníky není totéž, co násilně je převychovávat.
Nakonec se přece jen musíme vrátit k počátečním větám a významu obou podobenství. Jakkoliv se může zdát nemožné, že by se člověk zdráhal přijmout tak radostné poselství, totiž to, že ho Bůh sám hledá, aby ho přijal, aby mu odpustil, je faktem, že mnoho křesťanů nad touto věcí rozpačitě přešlapuje a že tomu prakticky nevěří, že by Bůh byl tak dobrý. Potom ovšem i oni těžko přijmou ostatní hříšníky podle Kristova vzoru. Řečeno slovy, blízkými myšlenkám z Taize: církev potom není znamením smíření mezi národy, protože není společenstvím těch, kdo smíření prožili.
