To je můj milovaný Syn.
Svátek Proměnění Páně
První čtení: Daniel 7,9-10.13-14
Viděl jsem, že byly postaveny trůny a stařec velikého věku usedl. Jeho roucho bylo bílé jak sníh, vlasy jeho hlavy jako čistá vlna, jeho trůn plápolal ohněm, jeho kola – žhoucí oheň. Ohnivý proud vytékal a vycházel od něho, tisíce tisíců mu sloužily, desetitisíce desetitisíců stály před ním, usadil se soudní dvůr a byly otevřeny knihy. Díval jsem se v nočním vidění, a hle – s nebeskými oblaky přicházel někdo jako syn člověka, došel až k starci velikého věku, přivedli ho k němu. Byla mu dána moc, sláva a království a sloužily mu všechny národy, kmeny i jazyky: jeho moc je moc věčná, a ta nepřestane, jeho království nebude zničeno.
Druhé čtení: 2. list Petrův 1,16-19
Milovaní! Když jsme vás poučovali o tom, jak mocný je náš Pán Ježíš Kristus a že zase přijde, nedrželi jsme se v té věci nějakých chytrácky vymyšlených bájí. My jsme přece na vlastní oči viděli jeho velebnost. Neboť přijal od Boha Otce čest a slávu, když o něm vznešená Boží velebnost promluvila tato slova: 'To je můj milovaný Syn, v něm já mám zalíbení.' Ten hlas přicházel z nebe a my jsme ho slyšeli, když jsme s ním byli na posvátné hoře. Ale máme něco spolehlivějšího, totiž výroky proroků, a děláte dobře, když na ně dbáte jako na světlo, které svítí na temném místě, dokud se nerozbřeskne den a jitřenka vám nevzejde v srdci.
Evangelium: Matouš 17,1-9
Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn: jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo. A hle – ukázal se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají. Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: „Pane, je dobře, že jsme tady. Chceš-li, postavím tu tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Když ještě mluvil, zastínil je najednou světlý oblak, a hle – z oblaku se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, v něm jsem si zalíbil; toho poslouchejte!“ Jak to učedníci slyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli. Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: „Vstaňte, nebojte se!“ Pozdvihli oči a neviděli nikoho, jen samotného Ježíše. Když sestupovali s hory, přikázal jim Ježíš: „Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud nebude Syn člověka vzkříšen z mrtvých.“
PROSBY:
Kriste, náš Pane, světlo vycházející z výsosti, prvotino budoucího vzkříšení, dej, ať tě následujeme, abychom nezůstávali ve stínu smrti, ale abychom kráčeli ve světle života.
KRISTE, KRÁLI SLÁVY, BUĎ NAŠÍM SVĚTLEM A RADOSTÍ.
Ukaž nám svou dobrotu, kterou zahrnuješ všechno stvoření, abychom ve všem viděli odlesk tvé slávy.
KRISTE, KRÁLI SLÁVY, BUĎ NAŠÍM SVĚTLEM A RADOSTÍ.
Pane, nedopusť, abychom byli přemoženi zlem, ale učiň, ať zlo přemáháme dobrem.
KRISTE, KRÁLI SLÁVY, BUĎ NAŠÍM SVĚTLEM A RADOSTÍ.
Tys byl při křtu v Jordánu pomazán svatým Duchem, dej, ať milost Ducha svatého vede po celý den také nás.
KRISTE, KRÁLI SLÁVY, BUĎ NAŠÍM SVĚTLEM A RADOSTÍ.
ZAMYŠLENÍ:
Když Abraham vyšel na cestu, na kterou ho vyzval Hospodin, musel mu věřit. Musel věřit, že Boží oslovení je pravdivé a Boží nabídka má naději na uskutečnění. A on skutečně věřil Bohu, který ho vedl po cestách na této zemi.
Víra apoštola Pavla jde ještě dál. Věří v sílu vztahu, který má Ježíš k nám. Nedovede si především představit, že by nás Ježíš zklamal. Že by nedodržel svůj slib. Že by jednoho dne jeho láska k nám přestala. Že by nás nechal být. A nejen to. Ježíšovu lásku k nám považuje za něco tak silného, že ani útisk, pronásledování, nebezpečí ba ani smrt nejsou silnější. Nic z toho nás nemůže od této lásky odloučit. Je jen jedna jediná síla, která to dokáže - a to by byla naše nedůvěra k Bohu, náš postoj, ve kterém bychom to s Bohem definitivně vzdali. Byl by to ovšem ukrutný nesmysl a velká tragédie. Ale i tak je otázkou, jak dlouho by člověk dokázal Boží lásce vzdorovat, když - každý! tak touží po tom, aby byl milován, uznáván, aby měl budoucnost.
Dnes nežijeme v situaci, kdy by lidé byli pro svou víru zavíráni, pronásledováni, kdy by jim bylo kvůli víře hrubě ubližováno. Ale i přesto lze mít strach - strach, že nedokážeme vytrvat ve víře, že neobstojíme před Bohem, že se my nebo někdo z našich blízkých dá svést nějakými nabídkami pozemských výhod. V oblasti pokušení ovšem budeme žít stále, celý život. Ale Kristova láska, o které svatý Pavel mluví, tu také bude celý náš život a celou věčnost. Jde tedy o to, na čem bude člověk stavět a na co upne svou pozornost. Zda na sebe, na svou dokonalost, na svůj strach, na svůj výkon, anebo na Krista a na jeho vztah k nám. On je jistotou - ne my sami. A on je jistotou nepohnutelnou. Ostatně z minulých desetiletí máme řadu vynikajících svědků síly této Kristovy lásky. Lidé, kteří byli víc než deset let ve vězení, jako dr. Zvěřina, dr. Mádr, Růžena Vacková, řeholní sestry, které byly léta šikanovány a odváděny od svého povolání, tedy lidé, kteří kvůli Kristu opravdu trpěli a na které byl vykonáván veliký a hrubý nátlak, aby se ho vzdali, vydrželi. Od Kristovy lásky je skutečně nic neodloučilo. Naopak, jejich láska a věrnost v utrpení většinou zesílily.
Dávná a i nedávná zkušenost křesťanů se situací pronásledování ukazuje znovu a znovu jedno jediné: sílu Kristova vztahu k nám, sílu, která člověka unese v nejtěžších zkouškách a která ho uchrání nečestných a nakonec zničujících kompromisů. Není třeba být "vycvičeným hrdinou", ani to ostatně nejde, prodělat takovýto "výcvik". Ale je třeba Krista dobře znát. Znát ho tak důkladně, mít tak velké vědomí o jeho lásce a věrnosti, aby od něho nemohl být člověk oddělen ničím, co by se chtělo postavit mezi něho a nás. Abychom se na sílu a trvalost jeho vztahu k nám mohli vždy a všude plně spoléhat, a to až do našeho posledního dechu - a i po něm.
