Zkoumejte duchy, zdali jsou z Boha.
31. červenec
Sv. Ignáce z Loyoly, kněze
památka
Narodil se roku 1491 na zámku Loyole v baskické oblasti severního Španělska. Jmenoval se Inigo, ale z úcty k sv. Ignáci Antiochijskému přijal jeho jméno. Když jako voják utrpěl těžké zranění, došlo u něho k hluboké vnitřní proměně (1521). Při pouti na Montserrat a dlouhé odloučenosti v Manrese došel k rozhodnutí věnovat se činnému apoštolátu. Po návratu z pouti do Svaté země (1523) studoval filozofii a teologii v Barceloně, Alkale, Salamance a v Paříži, kde se na Montmartru (15. VIII. 1534) spolu se šesti přáteli rozhodl zachovávat obvyklé tři řeholní sliby a buď hlásat evangelium nevěřícím ve Svaté zemi, nebo, nebude-li to možné, dát se zcela do služeb papeže. V roce 1537 byl v Benátkách vysvěcen na kněze a po papežském schválení Tovaryšstva Ježíšova (1540) se stal prvním generálním představeným této řeholní společnosti. Jeho dílo »Duchovní cvičení« ukazuje cestu těm, kdo chtějí žít a pracovat k větší slávě Boží. Zemřel 31. VII. 1556 a v roce 1622 byl prohlášen za svatého.
Zkoumejte duchy, zdali jsou z Boha
Ignác velmi rád čítával ony marnivé a prolhané knihy o skvělých činech slavných mužů. Jakmile mu bylo lépe, požádal o něco takového ke čtení, aby si zkrátil dlouhou chvíli. Ale v tom domě se nenašla žádná kniha toho druhu. Proto mu nabídli »Život Kristův« a ještě jinou knihu s názvem »Květy svatých«; obě byly napsány v jeho mateřštině.
Když si v nich často četl, začínalo se mu líbit, co v nich stálo. Někdy se také při čtení zastavoval a uvažoval o tom, co přečetl. Ale jindy se zase vracel k světským myšlenkám, jak byl zvyklý dříve, a k podobným marnostem, jak mu to přicházelo na mysl.
Mezitím se ho ujalo Boží milosrdenství a přivádělo ho při četbě na nové myšlenky. Když dále četl život Krista, našeho Pána, a svatých, přemýšlel a říkal si: »Co kdybych udělal to, co udělal svatý František? Nebo to, co udělal svatý Dominik?« Uvažoval o mnoha takových věcech a dosti dlouho u těch myšlenek prodléval. Ale pak se zase zabýval jinými věcmi, vracely se opět myšlenky marnivé a světské, a i to trvalo dlouhou dobu. Velmi dlouho jej zaměstnávalo toto střídání myšlenek.
Ale při tomto přemýšlení byl ten rozdíl, že když se zabýval světskými věcmi, působilo mu to sice veliké potěšení, ale když se tím unavil a přestal na to myslet, pociťoval v sobě smutek a vyprahlost. Když však myslel na následování svatých mužů, kteří žili velmi přísným životem, působilo mu to potěšení nejen tehdy, když o tom přemítal, ale i když přestal, zůstávala v něm radost. A přitom unikal tento rozdíl jeho pozornosti a on ho nedovedl ocenit, až jednoho dne vnitřně prohlédl a začal nad tím rozdílem žasnout, neboť z vlastní zkušenosti poznal, že jeden druh myšlenek v něm zanechává smutek, druhý radost. A to byl první závěr o božských věcech, k němuž dospěl. Když později sestavoval duchovní cvičení, byla mu tato zkušenost prvním světlem k poznání, jak rozeznávat duchy, a v tom pak vyučil své druhy.
