Kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden.
13. neděle v mezidobí
První čtení: 2. kniha Královská 4,8–11.14–16a
Jednoho dne Elizeus procházel přes Šunem. Žila tam zámožná žena a ta ho pozvala k jídlu. Kdykoli tam procházel, zašel se tam najíst. A ona řekla svému muži: „Vím, že je to svatý muž Boží, který k nám vždy přichází. Upravíme mu v poschodí malou světničku a dáme mu tam lůžko, stůl, sedadlo a svícen, a kdykoli k nám přijde, může se tam uchýlit.“
Když tam zase (jednou Elizeus) přišel, vstoupil do světničky a odpočinul si tam. Řekl (svému služebníku) Gechazimu: „Co by se dalo pro ni udělat?“ On odpověděl: „Nemá přece syna a její muž je už starý.“ Elizeus mu řekl: „Zavolej ji!“ Zavolal ji a ona zůstala stát u vchodu. On pravil: „Za rok v tento čas budeš mít v náručí syna.“
Druhé čtení: list Římanům 6,3–4.8–11
Bratři!
My všichni, kteří jsme byli křtem ponořeni v Krista Ježíše, byli jsme tím křtem ponořeni do jeho smrti. Tím křestním ponořením do jeho smrti byli jsme spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem.
Jestliže jsme však s Kristem umřeli, jsme přesvědčeni, že spolu s ním také budeme žít. Víme totiž, že Kristus vzkříšený z mrtvých už neumírá, smrt nad ním už nemá vládu. Když umřel, umřel hříchu jednou provždy, a když žije, žije pro Boha. Tak i vy se považujte za mrtvé hříchu, ale za žijící Bohu, když jste spojeni s Kristem Ježíšem.
Evangelium: Matouš 10,37–42
Ježíš řekl svým apoštolům:
„Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mě hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mě hoden. A kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho.
Kdo vás přijímá, mne přijímá, a kdo mne přijímá, přijímá toho, který mě poslal.
Kdo přijme proroka, že je to prorok, dostane odměnu jako prorok; kdo se ujme spravedlivého, že je spravedlivý, dostane odměnu jako spravedlivý; kdo podá třeba jen číši studené vody jednomu z těchto nepatrných, protože je to můj učedník, amen, pravím vám: nepřijde o svou odměnu.“
PROSBY:
Stvořiteli vesmíru, vděčně přijímáme od tvé lásky počátek tohoto dne a připomínáme si tvé vzkříšení.
BOŽE, VYSLYŠ NAŠI MODLITBU.
Kéž nás dnes tvůj Duch, Dárce všeho dobra, naučí konat, co je ti milé, a tvoje moudrost ať nás vždy vede.
BOŽE, VYSLYŠ NAŠI MODLITBU.
Dej nám, ať nás účast na dnešní bohoslužbě naplní velkou radostí ať s radostí slyšíme tvé slovo a přijímáme tvé tělo.
BOŽE, VYSLYŠ NAŠI MODLITBU.
Z celé duše ti děkujeme za tvá nesmírná dobrodiní.
BOŽE, VYSLYŠ NAŠI MODLITBU.
ZAMYŠLENÍ:
Generace našich rodičů a prarodičů byla nezřídka motivována k dobrému křesťanskému životu velmi zvláštně: strachem. Strach z pekla, strach z věčného nezdaru, strach z odsouzení.... Pro toho, kdo bere Boha i svůj život vážně, to jsou samozřejmě mocné motivy. Jenže radosti nepřidají, spíš mohou člověka zatížit závažím celoživotních obav a nedůvěry. Strach není považován za dobrý motiv k jednání. Moderní psychologie nemá vzbuzování strachu moc ráda - a celkem právem. A tak soudobé hlásání (až na výjimky) postupuje jaksi z opačného pólu. Mluví o Boží lásce a velkorysosti, ujišťuje o ní. A jistě také právem. Zvídavý člověk si ovšem klade otázku: je to dostatečný motiv k náročnému životu křesťana, k životu, ve kterém se člověk má velmi důsledně vyhýbat hříchu, ve kterém se má navíc snažit žít aktivně dobro po vzoru Kristově? Málo platné, člověk je narušen hříchem a to se promítá do všeho jeho jednání.
Motivace k dobrému křesťanskému životu, kterou hlásá svatý Pavel, nezůstává ani u vzbuzování strachu, ani jen u ujišťování o Boží dobrotě. Ačkoliv mnozí bratři z evangelického tábora často odvozují náš křesťanský život - právě podle svatého Pavla - především z naší víry, právě Pavel vychází v mnoha svých úvahách i z něčeho jiného, a sice ze křtu. Křest je pro něho tím zásadním předělem, a ze křtu vyplývá ten nejzávažnější závazek pro vedení našeho života. Křtem totiž člověk vstupuje do ústředního tajemství Kristova života, totiž do jeho smrti a vzkříšení. A křtem je člověk jakoby "upsán" Božím věcem: nový život, který v Ježíši Kristu získal, je čistě Boží dar. Ten není ani zatížen hříchem, ani nějak vytvořen člověkem. Je to zdroj čistého Božího života, je to, použijeme-li obraz Janova evangelia - naroubování na zcela nový kmen, život z nové mízy tohoto kmene. A hlavně - je to Boží dílo v nás, ať už je člověk pokřtěn jako dítě nebo jako dospělý. A toto Boží dílo může plně působit, pokud se k němu člověk svou vírou připojí. Víra v Krista, jeho dílo a jeho poselství, může přivést člověka k tomu, abych neviděl v hříchu šanci. Aby rozpoznal, že hřích není jen něco, co je "zakázáno", ale co v každém případě život umenšuje, oklešťuje, ničí. A naopak - aby v tom, co ve křtu od Boha dostal, rozpoznal zdroj života, který se může v jeho životě dál a dál rozrůstat a nakonec vyústit v trvalé bytí u Boha, ve věčnou spásu.
Toto všechno je ovšem celoživotní náplní. Celý život budeme bojovat s hříchem, se vzmáháním se toho, co v nás už mělo zemřít. Celý život bude člověk svou vírou znovu a znovu říkat Bohu "ano", znovu a znovu volit život proti smrti, dobro proti hříchu. Tedy - bude takto celý život zápasit, když to s ním dobře dopadne. Dopadá to špatně, pokud se zápasem přestane. A dopadne to také špatně, pokud se bude domnívat, že už definitivně vyhrál a prohrát nemůže. Jednou, alespoň jednou v životě se musíme rozhodnout pro život z Krista, pro smrt tomu, co z Boha není, abychom byli Božímu životu otevření. Ale uskutečňování tohoto rozhodnutí, to je celoživotní úkol. V tomto životě s ním nikdy neskončíme. Jde však o to, abychom s tímto zápasem víry vědomě začali a chtěli v něm setrvat.
