Nebojte se tedy.
12. neděle v mezidobí
První čtení: Jeremiáš 20,10–13
Jeremiáš řekl:
Slyšel jsem nepřátelské umlouvání mnohých: „Hrůza ze všech stran! Udejte ho! Udáme ho!“
I ti, kteří se mnou žili v přátelství, číhají na můj pád: „Snad se dá svést a zmocníme se ho a pomstíme se na něm!“
Ale Hospodin je se mnou jako silný bojovník; proto ti, kteří mě stíhají, padnou a nic nesvedou. Velmi budou zahanbeni, neboť ničeho nedosáhnou; bude to věčná hanba, nezapomene se na ni.
Hospodine zástupů, který zkoušíš spravedlivého, který vidíš ledví i srdce, kéž uzřím tvou pomstu nad nimi, neboť tobě jsem svěřil svou při. Zpívejte Hospodinu, chvalte Hospodina, že vysvobodil život ubohého z ruky zlosynů! 2
Druhé čtení: list Římanům 5,12–15
Bratři!
Jako skrze jednoho člověka přišel na tento svět hřích a skrze hřích smrt, a tak smrt přešla na všechny lidi, protože všichni zhřešili… Hřích ovšem byl na světě už před Zákonem – jenomže kde není žádný zákon, tam se hřích nepřičítá. Přesto smrt uplatňovala svou moc od Adama do Mojžíše i nad lidmi, kteří se neprohřešili nějakým podobným přestoupením jako Adam. Tento Adam je protějškem toho, který měl přijít.
Ale s Božím darem není tomu tak, jak to bylo s proviněním. Kvůli provinění jednoho ovšem celé množství propadlo smrti. Ale ještě tím hojněji se celému množství lidí dostalo Boží přízně a milostivého daru prostřednictvím jednoho člověka, Ježíše Krista.
Evangelium: Matouš 10,26–33
Ježíš řekl svým apoštolům:
„Nebojte se lidí. Nic není tak tajného, že by to nebylo odhaleno, a nic skrytého, že by to nebylo poznáno. Co vám říkám ve tmě, povězte na světle, a co se vám šeptá do ucha, hlásejte ze střech!
A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo – duši zabít nemohou. Spíše se bojte toho, který může zahubit v pekle duši i tělo. Copak se neprodávají dva vrabci za halíř? A ani jeden z nich nespadne na zem bez vědomí vašeho Otce. U vás však jsou spočítány i všechny vlasy na hlavě. Nebojte se tedy: Máte větší cenu než všichni vrabci.“
Ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, i já se přiznám před svým Otcem v nebi; ale každého, kdo mě před lidmi zapře, zapřu i já před svým Otcem v nebi."
PROSBY:
Díky tobě, Bože, za to, že zjevuješ svou moc ve všem stvoření a na běhu světa ukazuješ svou prozřetelnost.
BOŽE, PROKAZUJ NÁM STÁLE SVOU LÁSKU.
Skrze svého Syna, hlasatele pokoje a vítěze na kříži, vysvoboď nás od zbytečného strachu a zoufalství.
BOŽE, PROKAZUJ NÁM STÁLE SVOU LÁSKU.
Dej všem, kdo milují spravedlnost a snaží se o ni, ať poctivě spolupracují na budování světa v pravém míru.
BOŽE, PROKAZUJ NÁM STÁLE SVOU LÁSKU.
Ujmi se utlačovaných, vysvoboď zajaté, potěš ubohé, dej chléb hladovějícím, posilni slabé, na všech učiň zjevným vítězství kříže.
BOŽE, PROKAZUJ NÁM STÁLE SVOU LÁSKU.
Svého Syna mrtvého a pohřbeného jsi podivuhodně vzkřísil k slávě, dej, ať i naši zemřelí přejdou s ním do věčného života.
BOŽE, PROKAZUJ NÁM STÁLE SVOU LÁSKU.
ZAMYŠLENÍ:
Běžný člověk dneška je většinou na zlo do velké míry zvyklý, život lidí bez hříchu si nedovede představit. Na druhé straně ale každý člověk, dnešní jako včerejší, touží potom, aby zlo bylo ze světa odstraněno. Nikdo nechce, aby ho zlo poškozovalo a překáželo mu. A pokud by se snad někdo v bláhové pýše domníval, že on sám je zla prost, že se nijakého zla nedopouští, nebude to určitě tvrdit o svých bližních. Zlo tu je, ať mu říkáme hřích nebo ne. A člověk stojí před otázkami: "Kde se zlo vzalo, když ho nikdo nechce?" a "Jak zlo odstranit ze světa?" Na obě otázky se těžko uvnitř světa hledá odpověď. Písmo odpovědi přináší, ale člověka dneška mnohdy tyto odpovědi neuspokojují. Domnívá se, že na to všechno přijde sám a lépe, ale ono se to stále nedaří.
Co tedy říká ke zmíněným dvěma otázkám náš úryvek? Především ukazuje nejen zdroj zla, ale i jeho nejhorší důsledek: smrt. Přesněji řečeno - mluví o hříchu prvních lidí. Ti se odtrhli svým hříchem od Boha, od důvěryplného vztahu s ním. A proto se před nimi otevřela propast bolestné smrti. Nejen ovšem pro ně, ale pro celé lidské pokolení. Dosah zla je opravdu veliký, až neuvěřitelně veliký. A představy, že ho vlastními silami - které jsou zlem narušené! - zcela odstraníme, jsou představami bláhovými. Písmo ovšem o odstranění zla i jeho nejvážnějšího důsledku - znicotňující smrti - mluví, ale není to řeč podle lidských přání. My sami nejsme přemožitelé zla, je jím Ježíš, kterého Pavel nazývá novým Adamem. Ale toto přemožení zla není tak nepatrné, jako jsou naše dobrá díla. Je nejenom větší, než naše dobré činy, ale je také nekonečně větší, než dosah zla, hříchu. To, co dokázal v kladném slova smyslu Ježíš, daleko převyšuje to, co dokázal hřích prvních lidí, zmnožený o hříchy naše. Napadne nás ovšem otázka - jak to, že tu ale zlo, hřích a pro nás velmi bolavá smrt stále jsou, když Ježíš překonal moc a sílu hříchu a smrti? Odpověď je jednoduchá i obtížná zároveň. Ježíš, jak známo, nepřináší nápravu světa plošně, najednou, nuceně pro všechny. Ježíšův čin záchrany je vázaný na osobní uvěření. Do jaké míry člověk Ježíše přijme za Mistra, Pána a Spasitele svého života, do té míry se jeho záchrana - a tím i záchrana světa - děje. Jinak řečeno: z Boží strany je všechno připraveno. Ale do jaké míry se to promítne do osobního života jedince, a tak i do celé společnosti, záleží na stupni naši víry, se kterou Boží věci přijmeme a ustavíme ve svém životě. Adam Bohu dostatečně nevěřil. Ukřižovaný Ježíš ukazuje, že Bohu lze věřit až za práh smrti - a že se to vyplatí, že takováto víra vede skutečně k cíli. Nemá tedy cenu přemýšlet o tom, jak se mají změnit druzí, jak předělat celý svět kolem sebe. To největší, co každý z nás může udělat, je co nejplnější přijetí Ježíšových slov, jeho zalíbení, jeho životní cesty do našich životů. Čím víc se prosadí v našem životě on, tím víc se prosadí dobro a tedy život. A to není jen v náš prospěch, ale ve prospěch všech, ve prospěch celého světa.
1910" zarovnani="nastred" nahled="ne">
