Žeň je sice hojná, ale dělníků málo.
11. neděle v mezidobí
První čtení: Exodus 19,2–6a
Když přišli synové Izraele na sinajskou poušť, utábořili se na poušti. Izrael se tam utábořil před horou.
Mojžíš vystoupil k Bohu a Hospodin na něj zavolal s hory: „Tak řekneš Jakubovu domu a oznámíš synům Izraele: Sami jste viděli, co jsem udělal Egypťanům, jak jsem vás nesl na orlích křídlech a dovedl vás k sobě.
Nuže, budete-li mě skutečně poslouchat a mou smlouvu zachovávat, budete mým vlastnictvím mezi všemi národy, neboť mně patří celá země. Budete mi královstvím kněží a svatým lidem.“
Druhé čtení: list Římanům 5,6–11
Bratři!
Kristus v ten čas, když jsme ještě byli slabí, zemřel za bezbožníky. Vždyť sotva kdo položí život za spravedlivého – možná za dobrého se ještě někdo umřít odhodlá. Ale Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme byli ještě hříšníky. Tím spíše tedy budeme zachráněni skrze něho od hněvu teď, když jsme ospravedlněni jeho krví. Neboť jestliže jsme byli s Bohem usmířeni smrtí jeho Syna v době, kdy jsme s ním byli ještě znepřáteleni, tím spíše – po usmíření – budeme zachráněni jeho životem. Ba ještě více! Smíme se i chlubit Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, protože skrze něho se nám nyní dostalo usmíření.
Evangelium: Matouš 9,36–10, 8
Když Ježíš viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře. Tu řekl svým učedníkům: „Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň!“
Potom si zavolal svých dvanáct učedníků a dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vyháněli a uzdravovali každou nemoc a každou chorobu.
Jména těch dvanácti apoštolů jsou tato: první Šimon, zvaný Petr, a jeho bratr Ondřej, Jakub, syn Zebedeův, a jeho bratr Jan, Filip a Bartoloměj, Tomáš a celník Matouš, Jakub, syn Alfeův, a Tadeáš, Šimon Kananejský a Jidáš Iškariotský, který ho pak zradil.
Těchto dvanáct Ježíš poslal a přikázal jim: „Mezi pohany nechoďte a do žádného samařského města nevcházejte. Raději jděte k ztraceným ovcím z domu izraelského. Jděte a hlásejte: ‚Přiblížilo se nebeské království.‘ Uzdravujte nemocné, probouzejte k životu mrtvé, očišťujte malomocné, vyhánějte zlé duchy. Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte.“
PROSBY:
Ježíši, slunce spravedlnosti, na sklonku dne tě prosíme za celé lidské pokolení, aby se všichni stále těšili z tvého světla, kterého neubývá.
PANE, PAMATUJ NA SVŮJ LID.
Opatruj novou úmluvu, kterou jsi zpečetil svou božskou krví, a posvěcuj svou církev, aby byla neposkvrněná.
PANE, PAMATUJ NA SVŮJ LID.
Pane, pamatuj na své shromáždění, na svůj lid, v němž přebýváš.
PANE, PAMATUJ NA SVŮJ LID.
Uveď poutníky na cestu pokoje a pravého štěstí, aby ve zdraví a radosti došli k vytouženému cíli.
PANE, PAMATUJ NA SVŮJ LID.
Pane, přijmi duše zemřelých, uděl jim odpuštění a věčnou slávu.
PANE, PAMATUJ NA SVŮJ LID.
ZAMYŠLENÍ:
Každý člověk - ať chce nebo nechce - je velmi ovlivňován svými životními zkušenostmi. Každá dobrá zkušenost, kterou s druhými lidmi uděláme, může zvětšovat míru naší důvěry. Naopak zklamání a špatné zkušenosti, které s lidmi (a také se sebou samotným!) uděláme, mají za následek ohrožení naší důvěry, vzbuzují v nás nedůvěru, mnohdy ke všemu a ke všem. To by samo o sobě ještě nebylo tak zlé, kdyby to neovlivňovalo vztah k Bohu. U mnoha lidí se totiž vztah k Bohu mnohem více formuje jejich životními zkušenostmi s lidmi, než že by byl formován Božím slovem. Jistě, každý hodný a dobrý člověk je pro nás obrazem Boží lásky a věrnosti - a to je dobře. Jenže není možné si Boha představovat jen a pouze jako člověka, nelze mu připisovat ty vlastnosti, které známe od lidí. To už ostatně věděl Starý zákon, který říká, že tak, jako převyšují nebesa zemi, převyšuje Boží jednání lidské jednání, Boží myšlení lidské myšlení. A v případě Ježíšově je to právě tak. Pavel ve svém výkladu vychází z lidské zkušenosti a říká, že Bůh jedná nekonečně milosrdněji než člověk. Zatímco člověk by za hříšníka neumřel a sotva je občas ochoten udělat něco pro člověka dobrého, Bůh jedná jinak: je ochoten dát život vlastního syna za hříšníky. A nelze dost zdůraznit to, co Pavel říká, že totiž Bůh pro nás udělal něco velkého v době, kdy hřích stál mezi ním a lidstvem. A to je opravdu nad všechen rozum člověka, že by Bůh jednal takto velkoryse. Jakmile pak začneme vidět Boha příliš podobného nám, nejsme schopni tomu uvěřit. A budeme se pak znovu a znovu domnívat, že my musíme nejdříve něco pro Boha udělat, aby (snad) on něco udělal pro nás. Toto převrácení pořadí má ovšem dalekosáhlé důsledky. Bůh, který nejdříve něco vyžaduje, může být podezírán, že toho vyžaduje moc. Může být z naší strany ohrožován nedůvěrou, že nás dost neodmění. A hlavně - bylo by těžké milovat Boha, o kterém bychom nevěděli, že si napřed zamiloval nás, když jsme byli ještě hříšníky. Bylo by také těžké milovat člověka, hříšníka, kdybychom nevěděli, že Bůh první miluje hříšníky - ne pro jejich hříchy, ale pro své rozhodnutí, pro svou překypující lásku.
Starší generaci dobře známý františkán P. Jan Evangelista Urban, říkal a napsal, že člověk je takový, jaké má vědomí Boha. Je to velmi hluboká pravda. Naše představa o Bohu má velký vliv na naše chování a na naše životní postoje. Proto je tak důležité, aby naše představy o Bohu vycházely z Božího zjevení, tedy z Písma, ze zdravé tradice církve, ze zkušenosti světců a aby nebyly odvozeny z našich špatných zkušeností s lidmi nebo z našich vlastních představ a nápadů. Ovlivnilo by to neblaze náš život.
Z listu svatého Ignáce Antiochijského, biskupa a mučedníka, Římanům
(Inscriptio, nn. 1, 1-2, 2: Funk 1, 213-215)
Nechci se líbit lidem, ale Bohu
Ignác, zvaný též Theoforos, církvi, která došla slitování ve velikostí nejvyššího Otce a jeho jediného syna, Ježíše Krista, církvi milované a osvícené z vůle toho, který chce všechno, co chce láska Ježíše Krista, našeho Boha; církvi, která zaujímá přední místo v celém území Římanů, církvi bohumilé a ctihodné, zasluhující blahoslavenství a chválu, hodné dosáhnout zaslíbení a svatosti, církvi stojící v čele společenství lásky, církvi, jejímž zákonem je Kristus a která nese jméno Otcovo. Tu zdravím ve jménu Ježíše Krista, syna Otcova, a všem, kteří jsou tělem duší zajedno s každým jeho přikázáním, a nic je nemůže odloučit od plnosti Boží milosti a jsou prosti jakékoli falše, přeji plnost nejčistší radosti v Ježíši Kristu, našem Bohu.
Modlil jsem se k Bohu, abych směl spatřit vaše bohumilé tváře; velmi usilovně jsem prosil, abych toho dosáhl. A teď spoután pro Krista Ježíše doufám, že vás opravdu budu moci pozdravit, uzná-li mě Bůh ze své vůle za hodna dojít cíle. Počátek už se zdařil, teď jen abych dosáhl té milosti a bez překážek došel svého údělu. Bojím se ovšem vaší lásky, aby mi neuškodila. Neboť pro vás je snadné, co chcete učinit, mně však bude obtížné dosáhnout Boha, pokud vy mne neušetříte.
Nechci, abyste se hleděli zalíbit lidem, ale abyste se líbili Bohu, jako se ostatně už líbíte. Neboť já už nikdy nebudu mít takovou příležitost dosáhnout Boha, a vy nemůžete udělat nic lepšího, než když budete mlčet. Když tedy o mně pomlčíte, stanu se slovem Božím; dáte-li však průchod své lásce k mému pozemskému životu, budu dále jen lidským hlasem. Nic většího mi nemůžete dát, než abych byl obětován Bohu, dokud je oltář připraven, abyste v lásce sborem zpívali Otci v Ježíši Kristu, protože Bůh ve své milosti přivedl syrského biskupa z východu na západ. Je dobré zapadnout světu a vyjít v Bohu.
