Byl zvolen za apoštola místo Jidáše.
14. květen
Sv. Matěje, apoštola
svátek
Byl zvolen za apoštola místo Jidáše. Podle vyprávění o této volbě (Sk 1, 15-26) chodil s apoštoly po celou dobu od počátku až do Ježíšova nanebevstoupení. O jeho dalším životě nemáme věrohodných zpráv. Jeho ostatky jsou uchovávány v benediktinském klášterním kostele v Trevíru (Trier) v Německu a v bazilice S. Maria Maggiore v Římě.
Z homilií svatého Jana Zlatoústého, biskupa, na Skutky apoštolů
(Hom. 3, 1.2.3: PG 60, 33-36.38)
Ukaž nám, Pane, koho sis vybral
V těch dnech povstal Petr ve shromáždění učedníků a začal mluvit. Samozřejmě horlivý, jako ten, jemuž Kristus svěřil své stádo, a jako první ve sboru apoštolů, vždycky se ujímá slova jako první: Bratři, někdo z nás musí být vybrán. Nechává rozhodnout celé shromáždění, aby tak zvýšil prestiž těch, kteří měli být vybráni, a zároveň aby se vyhnul závisti, která by proti němu mohla vyvstat, neboť něco takového obvykle vyvolává mnoho zla.
Proč to? Což nemohl někoho vybrat sám Petr? Jistěže mohl. Ale nečiní tak, aby se nezdálo, že někomu nadržuje. Ostatně také ještě neměl svatého Ducha. Vybrali tedy, říká se v Písmu, dva: Josefa, kterému se řikalo Barsabáš – příjmení měl Justus – a Matěje. Nevybral je Petr, nýbrž všichni. Radu ovšem dal, ale ukázal, že nevychází z něho samého, nýbrž že již byla vyslovena v dávném proroctví. On byl jenom zprostředkovatelem, nikoli původcem myšlenky.
Měl to být někdo z těchto mužů, kteří byli s námi, říká Petr. Hle, jak chce, aby to byli očití svědkové, přestože Duch teprve měl přijít; tak velice mu to leželo na srdci.
Říká: Některý z těch mužů, kteří s námi chodili po celou tu dobu, kdy Pán Ježíš mezi námi žil. Výslovně zdůrazňuje, že jde o ty, kdo s Ježíšem bydleli, nejen že prostě byli jeho učedníky. Neboť zpočátku za ním šlo mnoho lidí. Jen si uvědom, jak se praví o Ondřejovi, že byl jedním z těch dvou, kteří slyšeli, co Jan říkal, a následovali Ježíše.
Po celou tu dobu, říká se, kdy Pán Ježíš mezi námi žil, od Janova křtu. Správně, neboť o tom, co se stalo předtím, nevěděl nikdo z vlastní zkušenosti, o tom je poučil až Duch svatý.
A pokračuje: Až do dne, kdy byl od nás vzat. Jeden z nich se musí spolu s námi stát svědkem jeho zmrtvýchvstání. Říká pouze svědkem zmrtvýchvstání, nikoli ještě něčeho jiného. Neboť věrohodnější byl ten, kdo mohl říci: Ten, který jedl a pil, který byl ukřižován, ten vstal z mrtvých. A tak nemusel být svědkem minulosti ani časů, které následovaly, ani svědkem Ježíšových zázraků, jenom svědkem zmrtvýchvstání. To ostatní totiž bylo známé a uznávané, kdežto zmrtvýchvstání se událo v skrytu a věděli o něm pouze oni.
A všichni prosí společnými slovy: Pane, ty znáš srdce všech, ukaž. Znáš ty, nikoli my. Vzývají patřičně toho, který zná každé srdce, neboť on si měl vyvolit, nikdo jiný. A modlí se s naléhavou důvěrou, protože museli vybrat jen jednoho. A neříkají: Vyber nám, ale ukaž nám toho vyvoleného, kterého jsi vyvolil, neboť vědí, že v Bohu je všechno předem stanoveno. Losovali tedy. Jako by se stále ještě domnívali, že nemohou sami ze sebe provést volbu, a doufali, že takto dostanou nějaké Boží znamení.
16. květen
Sv. Jana Nepomuckého, kněze a mučedníka, hlavního patrona Čech
svátek
Narodil se kolem poloviny 14. století v Pomuku (později Nepomuku) v Čechách. V letech 1369-1380 byl veřejným notářem a zároveň pracoval v úřadě generálních vikářů. Po vysvěcení na kněze byl farářem u sv. Havla (1380-1390) a kanovníkem kapituly u sv. Jiljí (1382-1389) a na Vyšehradě (1389-1393). Arcibiskup Jan z Jenštejna ho jmenoval svým generálním vikářem (1389-1393). Když vyvrcholilo napětí mezi králem Václavem IV. a arcibiskupem, stál na straně arcibiskupa a hájil svobodu a nezávislost církve na králově zvůli, zatímco král se snažil ovládnout církev a získat na svou stranu část vyššího duchovenstva. Byl podroben výslechu a mučení za osobní účasti krále. Jeho tělo bylo 20. III. 1393 vhozeno do Vltavy, potom prozatímně pohřbeno a později (snad 1396) přeneseno k pohřbení do katedrály. V následujících letech se mluvilo o další příčině jeho mučednické smrti, že totiž nechtěl porušit zpovědní tajemství. V roce 1721 byl prohlášen za blahoslaveného a 19. III. 1729 za svatého.
Ze spisů pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna
(Commentum super psalmum Noli aemulari, v. 34-35: Cod. vat. lat. 1122, 130)
Bůh neopustí svoje věrné
Bezbožník číhá na spravedlivého, snaží se ho zabít. Nejdřív strojí pikle v duchu, takže jen on sám o tom ví, pak vyhlíží slídivým okem i navenek: vybírá místo, Olivovou horu, neboť Kristus tam často chodíval, rozvažuje o čase – jenom ne o svátcích, čeká na vhodnou příležitost, aby nenastal rozruch mezi lidem, určuje způsob – koho políbím, ten to je, toho se chopte, a volí okolnosti – veleknězi a starší s ním poslali zástup.
Vizme společnost hříšníků, číhajících na cestě spravedlivých! Hříšník hříšníkem jen tak nepohrdne, naopak, zloděj se spolčuje s lupičem a zrádce se zrádcem, mluvka má rád žvanila a tyran ukrutníka. I zlí lidé mají totiž své oblíbence, takže se vzájemně milují, a kromě sebe nikoho, nýbrž nepřátelsky napadají ty, kteří nehodlají výt s vlky, ale chtějí bečet s ovcemi.
Ovečka spásá zelený pažit, ráda pobíhá, požírá vrboví, aniž ublíží květům, a když něco šťavnatého sežere, všechno přežvýká a nalévá se pak mlékem. A pastýři jdou za ní a těší se z ní. A když je vedena na smrt, mlčí. V takové ovci poznáváme našeho Krista, neboť on byl veden jako ovce na porážku, aniž otevřel ústa. A také učedníci a jiní svatí byli posláni jako ovce mezi vlky. Těmto dobrým ovcím divocí a krvelační vlci nepřejí a stavějí proti nim svůj opačný způsob života. Vlci se přece nespokojí stejnou potravou, ukládají dokonce ovcím o život a lačnějí po jejich krvi a pronásledují je s neutuchající zuřivostí. Jsou přitom jaloví, zarostlí hrubou srstí, mléko nemají, maso mají smrduté, požírají zdechliny, nepřežvykují, stáje nemají, před pastýřem prchají.
I lidé bývají vlky, krutostí vlky dokonce předčí a lstivostí překonávají sebesilnější šelmy. Nad všechny šelmy jsou mocné šelmy lidské, neboť strojí úklady duši i tělu: ubližují duši spravedlivých, protože jim špatně radí a zavádějí je na scestí bludu, ubíjejí duši závistí, radí se, jak pomoci někomu na smrt, a posléze hubí i tělo nebo o jeho záhubě rozhodují.
Stejně jako nemůže zůstat beránek mezi vlky nedotčený, není si jist ani spravedlivý mezi hříšníky. Hříšník totiž usiluje spravedlivému o život nejrůznějšími intrikami, výslechy, léčkami, trýzněním, vražděním.
