Slovo se stalo tělem.
23. duben
Sv. Vojtěcha, biskupa a mučedníka
svátek
Pocházel z českého knížecího rodu Slavníkovců. Narodil se kolem roku 956 na hradě Libici. Devět let (972-981) strávil v Magdeburku v blízkosti arcibiskupa Adalberta, který mu při biřmování dal své jméno. Roku 981 přijal kněžské svěcení z rukou prvního pražského biskupa Dětmara a po jeho smrti nastoupil na jeho místo (983). Do jeho diecéze patřilo kromě Čech a Moravy také Slezsko, část jižního Polska a dnešního Slovenska. Horlivě usiloval o odstranění různých dobových zlořádů, a tím proti sobě poštval část kléru a některé mocné šlechtice. Proto požádal, aby byl zproštěn úřadu a vstoupil v Římě do benediktinského kláštera (990). Na přání papeže se vrátil do Prahy (992) a založil benediktinský klášter v Břevnově. Při návratu z druhého pobytu v Římě dostal zprávu o vyvraždění svého rodu (995) a odešel hlásat evangelium pohanským Prusům (996). Jeho misionářská činnost však skončila hned na samém začátku: sedm Prusů ho 23. IV. 997 probodlo svými oštěpy. Z Hnězdna, kde byl pohřben, byly jeho ostatky slavnostně převezeny do Prahy (1039).
Modlitba k svatému Vojtěchu
Vzývá tě zkroušené srdce,
vzývá tě bezvýchodné bloudění našich časů.
Volá k tobě, přešťastný mučedníku,
nesmírný nářek našich běd.
Ty, jenž se raduješ před tváří Boží
s purpurem oděnými světci,
jenž hoduješ v místech nejsvětějších
při lahodném zvuku andělských hlasů,
nezapomínej na nás, skutečné zajatce,
kteří si ani neuvědomují tíži své tísně.
Ty, jenž mnoho, zmůžeš na dvoře nejvyššího Krále,
zjednej nám právo a spravedlnost,
vytrhni nás ze zlobného záští tak velikých nepřátel.
Velká tíseň si žádá velké pomoci.
Mluv přede všemi, mezi nimiž jsi vynikl jako mučedník,
řekni: »Nejdobrotivější Bože, smiluj se nad rozmanitými strastmi našich časů!«
Zkroť nesmírně se vzmáhající hřích náruživé lakoty,
který chce zvrhlými svody zaměnit lásku k Bohu za lásku k světu,
který mluví o dobru a přináší nakonec jen zlo,
slibuje potěšení a způsobuje strasti, slibuje pomoc, ale dovede jen škodit.
Trpíme čímsi nestvůrným: když vyhovíme svým choutkám, hladovíme ještě více;
když dojdeme rozkoší tělesných, nikdy neřekneme dost.
To je společné zlo všech.
Ač bychom měli celou duší přemýšlet o věcech duchovních,
myslíme téměř jen na tělesné.
Nakolik můžeš, a právě proto, že můžeš, zhoj naše rány.
25. duben
Sv. Marka, evangelisty
svátek
Měl dvě jména: hebrejské Jan a římské Marek (Sk 12, 12). Jeho matce Marii patřil v Jeruzalémě dům, v němž se scházeli Ježíšovi učedníci; má se za to, že se tam konala i poslední večeře (Mk 14, 14) a příprava na seslání Ducha svatého (Sk 1,13). Spolu se svým příbuzným Barnabášem doprovázel sv. Pavla na jeho první apoštolské cestě (Sk 12, 25), ale z Perge v Pamfýlii se vrátil zpět do Jeruzaléma (Sk 13, 13). Potom odešel s Barnabášem na Kypr (Sk 15, 39) a později byl s Pavlem v Římě (Flm 24; Kol 4, 10; 2 Tim 4, 11). Byl žákem apoštola Petra a podle jeho kázání napsal evangelium. Snad byl oním chlapcem, o němž se zmiňuje při vyprávění o Ježíšově zatčení v Getsemanské zahradě (Mk 14, 51-52). Připisuje se mu založení církevní obce v Alexandrii, kde také zemřel mučednickou smrtí. Jeho ostatky byly v 9. století přeneseny do Benátek.
Z traktátu »Proti bludným naukám« od svatého Ireneje, biskupa
(Lib. 1, 10, 1-3: PG 7, 550-554)
Zvěstování pravdy
Církev, která zapustila kořeny po celém světě až do končin země, přijala od apoštolů a jejich učedníků tuto víru: Víru v jednoho Boha, všemohoucího Otce, který stvořil nebe a zemi, moře i všechno, co je v nich, a v jednoho Ježíše Krista, Božího Syna, který se pro naši spásu stal člověkem, a ve svatého Ducha, který ústy proroků hlásal Boží záměry a rozhodnutí. Víru v příchod našeho milovaného Pána Ježíše Krista, jeho narození z Panny, umučení, vzkříšení z mrtvých i nanebevstoupení v těle, i v jeho příchod z nebe v slávě Otcově, aby bylo všechno sjednoceno pod jednu hlavu a všechno lidské pokolení vzkříšeno, aby se tak podle vůle neviditelného Otce před Ježíšem Kristem, naším Pánem a Bohem, Spasitelem a Králem, sklonilo každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk aby ho vyznal a on aby vykonal nade všemi spravedlivý soud.
Když církev přijala tuto zvěst a tuto víru, kterou jsme právě vyznali, byť rozptýlena po všem světě, bedlivě ji střeží, jako by přebývala v jediném domě. A věří zvěstované pravdě, jako kdyby měla jedinou duši a jediné srdce, a jednomyslně ji zvěstuje, učí a předává, jako kdyby měla jediná ústa. Neboť i když se ve světě mluví rozličnými jazyky, síla tradice je vždy táž. A ani církve založené v Germánii nevěří jinak ani nic jiného nepředávají, stejně jako ty z Iberie, zemí keltských, z Východu, Egypta a Libye nebo zprostřed světa; ale jako je slunce, sličné dílo Boží, na celém světě jedno a totéž, tak i zvěstování pravdy, zářící po všem světě a osvěcující všechny lidi, kteří chtějí poznání pravdy dojít.
Kdyby někdo mezi představenými církve sebevíc vynikal silou řeči, nemůže hlásat nic jiného, než zde bylo řečeno, neboť nikdo není nad Mistra, a předávání pravdy nemůže ublížit ani ten, kdo se jen stěží vyjadřuje. Jelikož je totiž víra vždy táž, ani jí nepřidá ten, kdo o ní umí říci velmi mnoho, ani jí neubere ten, kdo dokáže říci jen málo.
2. květen
Sv. Atanáše, biskupa a učitele církve
památka
Narodil se kolem roku 295 v Alexandrii v Egyptě. Doprovázel jako jáhen svého biskupa na nicejském koncilu (325). Když se sám stal alexandrijským patriarchou (328), statečně a vytrvale hájil víru v Kristovo božství, jak bylo definováno v Niceji, proti stoupencům alexandrijského kněze, bludaře Aria. Ani šikanování ze strany císaře, ani ustrašenost ostatních biskupů, ani několikrát opakované vyhnanství nezlomilo jeho odhodlání. Využíval nuceného pobytu mimo diecézi (celkem asi 20 let) k písemnému vysvětlování a šíření pravé víry. Podporoval rozvoj mnišství a sepsal „Život sv. opata Antonína“. Zemřel 2. V. 373 v Alexandrii.
Z promluv svatého Atanáše
(Oratio de incarnatione Verbi, 8-9: PG 25, 110-111)
Slovo se stalo tělem
Boží Slovo, netělesné, nepomíjející, nehmotné, přišlo mezi nás, ačkoli ani předtím nebylo od nás vzdáleno, neboť v žádné části světa nikdy nechybělo, a protože je stále se svým Otcem, všechno všude naplňovalo.
Ve své dobrotě vůči nám zajisté přišlo, aby se nám zjevně ukázalo a Boží Syn se slitoval nad naším pokolením, nad naší bídou; naše porušenost ho přivedla k rozhodnutí: nemohl snést, že nad námi panuje smrt, a aby nezašlo, co kdysi bylo vytvořeno, aby Otcovo dílo při stvoření člověka nepřišlo nazmar, přijal tělo, takové, že se od našeho nijak neliší. Nechtěl totiž jen pobýt v těle nebo se nám jenom ukázat.
Kdyby se přece chtěl pouze zjevit, mohl by klidně přijmout nějaké dokonalejší tělo. On však přijal to naše.
V panenském lůně si zbudoval chrám, své tělo; jako by se jím patřičně vybavil a vystrojil, aby se nám v něm mohl dát poznat a aby v něm přebýval. Když tedy takto přijal tělo podobné našemu, vydal je za nás všechny všanc smrti, protože všichni byli podrobeni jejímu porušení, a z čisté lásky přinesl toto tělo Otci za oběť; předně proto, aby všichni, kdo v něm budou umírat, poznali, že zákon porušení, kterému lidstvo propadlo, byl zrušen, neboť smrt na těle Kristově vyčerpala svou sílu, takže už nemá žádnou moc proti lidem, kteří se Kristu podobají; a také proto, aby lidstvu propadlému porušení vrátil neporušitelnost a ze smrti ho povolal opět k životu. Prostřednictvím těla, které přijal, a skrze jeho vzkříšení odstranil provždy smrt, jako když suchou třtinu stráví oheň.
Přijal smrtelné
tělo proto, aby poté, co získalo účast na Slově Nejvyššího, mohlo za nás všechny podstoupit smrt, a zároveň pro Slovo v něm přebývající zůstat neporušené, a aby posléze pro jeho vzkříšení byli všichni lidé napříště vysvobozeni z porušení.
Tělo, které tedy Boží Slovo přijalo, bylo obětováno smrti jako pravá oběť, prostá jakékoli poskvrny; a tak obětí vlastního těla za jiné odvrátilo Boží Slovo smrt ode všech, jejichž podobu na sebe vzalo.
Takže tím, že Slovo Boží všechno a všechny převyšující svůj příbytek a hmotný nástroj nabídlo a obětovalo za všechny, jak samo pravilo, vyrovnalo ve smrti všechny lidské dluhy a neporušený Boží Syn, spojený se všemi lidmi podobností těla, zaslíbením vzkříšení vrátil všem lidem řádně a po právu neporušenost.
Nuže, porušení smrti už nemá nad lidmi žádnou moc, díky Slovu, které se stalo tělem a přebývá mezi námi.
3. květen
Sv. Filipa a Jakuba, apoštolů
svátek
Filip pocházel z Betsaidy a patřil mezi učedníky Jana Křtitele. Byl jedním z prvních, kdo šli za Ježíšem (Jan 1, 43-44). Získal ihned Natanaela, pozdějšího apoštola Bartoloměje, a přivedl ho k Ježíšovi (Jan 1, 45-46), byl při nasycení zástupů z pěti chlebů (Jan 6, 5.7). Na něho se obrátili pohanští poutníci, když chtěli vidět Mistra (Jan 12, 21). Žádal Krista, aby apoštolům ukázal nebeského Otce (Jan 14, 8). Synoptická evangelia a Skutky apoštolů uvádějí pouze jeho jméno v seznamu apoštolů. Další zprávy o jeho životě nejsou věrohodné.
Jakub, syn Alfeův, je rovněž jedním z apoštolů (Mt 10, 3; Mk 3, 18; Lk 6, 15; Sk 1, 13). Předpokládá se, že je totožný s Jakubem, „bratrem Páně“ (srov. Mt 13, 55; 27, 56; Mk 6, 3; 15, 40), prvním představeným křesťanské obce v Jeruzalémě (Sk 12, 17; 15, 7.13; 21, 18; Gal 1, 19; 2, 9.12), autorem jedné z epištol (Jak 1, 1), o němž Josephus Flavius píše, že byl roku 62 ukamenován na popud židovského velekněze Annáše II. (Ant. 20, 9, 1). Tuto totožnost však nelze bezpečně prokázat.
Slavení dnešního svátku souvisí s posvěcením římské baziliky Dvanácti apoštolů (1. V. 570).
Z traktátu kněze Tertuliána proti heretikům
(De praescriptione haereticorum, cap. 20, 1-9; 21, 3; 22, 8-10: CCL 1,201-204)
Apoštolské kázání
Kristus Ježíš, náš Pán – dokud žil na zemi – sám hlásal, kdo je, kdo byl, jaké má od Otce poslání, jaký úkol lidem dává. Hlásal to veřejně lidu nebo svým učedníkům zvlášť. A z nich si vybral dvanáct nejpřednějších, aby byli stále kolem něho, a určil je za učitele národů.
A když po vzkříšení odcházel k Otci, přikázal zbývajícím jedenácti – neboť jeden se od nich odloučil – aby šli a učili národy a křtili je v Otce i Syna i Ducha svatého.
Proto apoštolové – to znamená ti, kdo byli posláni – ihned přijali mezi sebe losem místo Jidáše jako dvanáctého Matěje, jak to bylo předpověděno v žalmu Davidově. A když dostali slíbenou sílu Ducha svatého, aby mohli konat mocná znamení a přesvědčivě mluvit, vydávali svědectví víry v Ježíše Krista a zakládali církevní obce nejdříve v Judsku, a potom šli hlásat tutéž nauku víry dalším národům.
A právě tak zakládali od města k městu církevní obce, od nichž přebíraly a stále přebírají úponek víry a seménka nauky církevní obce ostatní, aby se staly církví. A tím i tyto obce se považují za apoštolské, neboť jsou odnožemi církevních obcí, založených apoštoly.
Je třeba, aby se všechno posuzovalo podle svého původu. Tolik a tak velikých církevních obcí tvoří jednu prvotní církev, založenou od apoštolů, protože z ní všechny pocházejí. Tak jsou všechny prvotní a všechny apoštolské, neboť jsou všechny jedna. Jednota se projevuje tím, že žijí spolu v pokoji, považují se za bratry, prokazují si navzájem pohostinnost. Tato práva nevznikají jinak než jedním předáváním téhož tajemství.
Co apoštolové kázali, to znamená, co jim Kristus zjevil, se neprokazuje jinak než skrze církevní obce, které založili sami apoštolové a jimž sami kázali živým slovem a později listy.
Pán jednou jasně prohlásil: Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést. Avšak dodává: Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. Tím naznačil, že nebudou ponecháni v žádné nevědomosti, neboť jim slíbil, že budou skrze Ducha pravdy uvedeni do celé pravdy. A tento slib skutečně splnil, a Skutky apoštolů dosvědčují sestoupení Ducha svatého.
