Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“
2. neděle velikonoční
První čtení: Skutky apoštolů 2,42–47
(Křesťané) setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách. Všechny naplňovala bázeň, poněvadž se prostřednictvím apoštolů dělo mnoho divů a znamení.
Všichni, kteří přijali víru, drželi pevně pohromadě a měli všechno společné. Prodávali všechen svůj majetek a dělili ho mezi všechny, jak kdo potřeboval. Každý den zůstávali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a jedli pokrm v radosti a s upřímností srdce, chválili Boha a těšili se všeobecné oblibě. A Pán rozmnožoval den co den počet povolaných ke spáse.
Druhé čtení: 1. list Petrův 1,3–9
Buď veleben Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista! Protože je tak nesmírně milosrdný, znovu nás zrodil, takže zmrtvýchvstáním Ježíše Krista máme živou naději na dědictví, které nepomine, na dědictví skvělé a trvalé. Je pro vás připraveno v nebi; protože totiž máte víru, chrání vás Boží moc (a vede) ke spáse, která se má ukázat (nyní) v poslední době.
A proto budete potom jásat, i když vás snad musí trápit teď ještě na krátký čas všelijaké zkoušky, aby se vyzkoušela vaše víra, vzácnější než pomíjející zlato, které přece bývá čištěno v ohni. Až se pak zjeví Ježíš Kristus, bude vám to ke chvále, slávě a cti. Toho milujete, ačkoli jste ho neviděli; v něho věříte, třebaže ho ještě nevidíte. Zato budete jásat v nevýslovné a zářivé radosti, až dosáhnete cíle své víry, totiž spásy duše.
Evangelium: Jan 20,19–31
Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se.
Znovu jim řekl: „Pokoj vám! jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha Svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána.“
On jim však odpověděl: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím.“ Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Potom vyzval Tomáše: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“ Tomáš mu odpověděl: „Pán můj a Bůh můj!“
Ježíš mu řekl: „Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili.“
Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu.
Je krásnou každá chvíle, kterou prožijeme v církvi tak, že se podobá slovům ze Skutků apoštolů. Je ovšem neštěstí, když se někdo domnívá, že církev může vypadat tak a jenom tak, vše ostatní je špatné. I pohled do Nového zákona nás ujišťuje o tom, že idylické chvíle souladu, všeobecné dobré vůle a radosti, byly v prvotní církvi vzácné, pokud byly vůbec. Co je asi víc hodno pozoru, to je skutečnost, že v církvi byly překonány tolikeré chvíle nesouladu, neideálního života, přímo zrady myšlenek evangelia. Zřejmá vitalita církve, prokázaná v tolika stoletích jejich dějin, nemá být laciným upokojením nad dnešními problémy, ale může být právem viděna jako projev působení Ducha svatého.
Jak ale má vypadat církev dnes - to je otázka, která se přece jen neodbytně vtírá. Historie nás učí, že jakýkoliv pokus vrátit se v dějinách zpátky, škrtnout vývoj, tedy život, a "přestěhovat se" do minulosti, byť sebelepší, je buď iluze, nebo umrtvení života, nebo zdání, vydávané za skutečnost. Naděje na dlouhodobý úspěch není - o tom se přesvědčili následovníci reformátorů, o tom se přesvědčí dnešní bojovníci za návrat předkoncilních časů. Tím ovšem není řečeno, že se vše z minulosti může či má opouštět nebo že nemůže být odkryto a použito něco, co bylo dávno nebo nedávno zapomenuto či odloženo. Nicméně tak, jako měla církev v dobách svých začátků rysy, určované jednak židovstvím doby Ježíšovy, jednak životními podmínkami tehdejší římské říše, tak bude mít a má církev dnes rysy dané charakterem života na přelomu druhého a třetího tisíciletí a také rysy, dané dvoutisíciletou (nevratnou!) poutí křesťanství dějinami. Je samozřejmě možné si vytvořit jakousi rezervaci a v ní uskutečnit jakýkoliv přesně formulovaný ideál. V takové rezervaci lze žít, ale toto není život církve. Ten vychází dnes jako kdysi z působení Ducha Božího. Má podobu teandrickou, tedy božsko-lidskou. Život církve i dnes musí stát na učení apoštolů, i dnes není možno v něm pominout lámání chleba, totiž eucharistii i solidaritu s chudšími a i dnes nelze opominout setrvávání v modlitbách. Možná, že to poslední je nejtěžší - zdá se být v době, zaměřené na efekt, úspěch a výkon málo účinné. Ale právě toto je lekce, kterou je třeba u prvních křesťanů brát. Uprostřed světa, který spoléhá tak či onak na sebe a na své schopnosti, na správnost a účinnost vlastních postupů (a to se projevuje i v církvi!) lze být církví modlící se, tedy oddanou Pánu, očekávající od něho dary podstatné a zcela jedinečné.
Otče svatý, tys převedl svého milovaného Syna z temnot smrti do světla své slávy, doveď i nás do svého podivuhodného světla.
PANE, DEJ NÁM MÍR A RADOST.
Tys nás spasil skrze víru a křest, učiň, ať dobře žijeme podle svého křestního slibu.
PANE, DEJ NÁM MÍR A RADOST.
Přikazuješ nám, abychom usilovali o to, co je shůry, kde vládne Kristus po tvé pravici, nedopusť, abychom podlehli pokušení a odvrátili se od tebe.
PANE, DEJ NÁM MÍR A RADOST.
Ať svítí ve světě náš život s Kristem skrytý v tobě, aby byl předzvěstí nového nebe a nové země.
PANE, DEJ NÁM MÍR A RADOST.
Z jeruzalémských katechezí pro nově pokřtěné
(Cat. 22, Mystagogica 4, 1. 3-6. 9: PG 33, 1098-1106)
Nebeský chléb a kalich spásy
Té noci, kdy byl zrazován, vzal náš Pán Ježíš Kristus chléb, vzdal nad ním díky, rozlámal jej a dal svým učedníkům se slovy: Vezměte si a jezte, toto je moje tělo. A vzal kalich, vzdal nad ním díky a řekl: Vezměte si a pijte, toto je má krev. Jestliže tedy sám prohlásil a řekl o chlebu Toto je moje tělo, kdo by se potom mohl odvážit o tom přít? A jestliže o tom sám ujistil a řekl Toto je má krev, kdo by o tom kdy mohl pochybovat a říkat, že to jeho krev není?
A proto je přijímejme s naprostým přesvědčením jako Kristovo tělo a jeho krev. Neboť ve způsobě chleba dostáváš tělo a ve způsobě vína dostáváš krev; a tak když přijmeš Kristovo tělo a jeho krev, budeš s ním mít společné tělo a společnou krev. Tak se vskutku stáváme nositeli Krista, protože jeho tělo a krev pronikly celé naše tělo a podle svatého Petra se stáváme účastnými Boží přirozenosti.
Jednou, když Kristus rozmlouval se Židy, řekl: Nebudete-li jíst mé tělo a pít mou krev, nebudete v sobě mít život. Ale oni nepochopili, že to bylo řečeno v duchovním smyslu, a pohoršeně odešli pryč v domnění, že je Kristus vybízí, aby jedli lidské maso.
Také ve Staré úmluvě byly předkladné chleby, ale ty patřily ke Starému zákonu a skončily. Zato máme v Novém zákoně nebeský chléb a kalich spásy, které posvěcují i tělo. A stejně jako je chléb příhodný pro tělo, vyhovuje duši Slovo.
Nehleď proto na eucharistický chléb a víno jako na prosté a obyčejné způsoby; jsou to skutečně tělo a krev Ježíše Krista, jak to sám Pán tvrdil. A i kdyby ti to smysly namlouvaly, víra ti dodá pevnou jistotu.
Takto bys měl být poučen a dát se proniknout skálopevnou vírou, že to, co vypadá jako chléb, chléb není, třebaže to tak chutná, ale že je to Kristovo tělo; a že to, co vypadá jako víno, víno není, třebaže to tak chutná, ale že je to Kristova krev. A protože o tom už dávno zpíval žalmista David: Chléb dodává sílu srdci člověka a jeho obličej se leskne olejem, přijmi ten chléb jako chléb duchovní a posilni svoje srdce a tváři své duše dodej lesku.
Kéž září z tvé odhalené tváře jas čistého svědomí, ať se v ní zrcadlí odlesk Kristovy slávy, abys kráčel od slávy ke slávě v Kristu Ježíši, našem Pánu. Jemu budiž čest i moc i sláva na věky věků. Amen.
