Tu řekla Maria: Jsem služebnice Páně. Ať se mi stane, co Bůh chce.
26. březen
ZVĚSTOVÁNÍ PÁNĚ
slavnost
Bůh poslal anděla Gabriela jako svého posla do Nazareta k panně jménem Maria. Byla zasnoubena s Josefem, mužem z rodiny krále Davida. Gabriel přišel k Marii a řekl: Raduj se, Maria! Bůh je s tebou. Vyvolil tě. Maria se lekla a uvažovala, co by měla tato slova znamenat. Avšak Gabriel řekl: Neboj se, Maria, neboť jsi našla milost u Boha. Bůh tě má rád. Dostaneš dítě, porodíš syna. Dáš mu jméno Ježíš. Bude velký a bude se nazývat Syn Nejvyššího.
Maria se zeptala: Jak se to může stát, vždyť nepoznávám muže. Gabriel odpověděl: Sestoupí na tebe Duch svatý, síla Nejvyššího. Pro Boha není nic nemožného. Tu řekla Maria: Jsem služebnice Páně. Ať se mi stane, co Bůh chce.
Z dopisu svatého Lva Velikého, papeže
(Epist. 28, ad Flavianum, 3-4: PL 54,763-767)
Svátost našeho smíření
Velebnost na sebe vzala ponížení, síla slabost, věčnost smrtelnou pomíjivost. A aby mohl být zaplacen dluh tížící naše člověčenství, neporušitelná přirozenost se spojila s přirozeností porušenou, takže, jak to vyžadovalo naše uzdravení, mohl jeden a týž prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Ježíš Kristus, v jedné přirozenosti zemřít, a zároveň v druhé zemřít nemohl.
Pravý Bůh se tedy narodil v úplné a dokonalé přirozenosti pravého člověka, celý Bůh ze strany Boží, celý člověk ze strany naší. Tím naším nazýváme přitom to, co v nás na počátku Bůh stvořil a co přijal, aby to obnovil.
Z toho, co způsobil Svůdce a co dopustil svedený člověk, není ovšem ve Spasiteli ani sebemenší stopy. A i když na sebe vzal úděl lidských slabostí, přesto neměl podíl na našich hříších.
Přijal podobu služebníka, aniž se poskvrnil hříchem, obohatil lidství, aniž cokoli ubral svému božství. Neboť v onom sebezmaření, v němž se Neviditelný ukázal viditelně a Stvořitel a Pán veškerenstva dobrovolně přijal smrtelnost jako jeden z nás, sestoupilo k nám Boží slitování, aniž utrpěla Boží moc. Nuže ten, který zůstávaje v podobě Boží učinil člověka, v podobě služebníka se stal člověkem.
Boží Syn tedy sestupuje z nebeského trůnu a vstupuje do této nízkosti světa: aniž se vzdává slávy Otcovy, rodí se novým zrozením do nového řádu.
Do řádu nového, neboť ač byl ve vlastním božském řádu neviditelný, v našem řádu se stal viditelným, ač byl nepochopitelný, chtěl být pochopen, ač byl dříve než čas, začal být v čase, absolutní Pán veškerenstva zastínil svou nesmírnou vznešenost a přijal existenci služebníka, Bůh, kterého se nemůže dotknout žádné utrpení, neváhal stát se trpícím člověkem a nesmrtelný se podrobil zákonům smrti.
Nuže ten, který je pravý Bůh, ten je i pravý člověk. V tomto spojení není žádná faleš, když se tu snoubí nízkost člověka s vysokostí Boží.
Jako se totiž božství nemění slitováním, tak se člověčenství neztrácí důstojností. Obě přirozenosti jsou vzájemně spojeny, ale každá z nich působí, co je jí vlastní: Slovo působí, co přísluší Slovu, člověk koná, co přísluší člověku.
Jedna přirozenost se skví podivuhodnými skutky, druhá podléhá bezpráví. A jako je Slovo rovno Otci a nemá menší slávu než on, tak člověk neopouští přirozenost našeho rodu.
Vždy znovu je zajisté třeba říkat: Jeden a týž je vskutku Syn Boží a vskutku Syn člověka. Bůh proto, že na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh, a člověk proto, že Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.
A tady si můžete, děti i dospělí, vybarvit omalovánku.
