"Já jsem to, ten, který s tebou mluvím."
3. neděle postní
První čtení: Exodus 17,3-7
Lid žíznil po vodě a reptal proti Mojžíšovi. Řekli: "Pročpak jsi nás vyvedl z Egypta? Abys zahubil nás, naše děti a náš dobytek žízní?" Mojžíš volal k Hospodinu: "Co mám dělat s tímto lidem? Ještě trochu a ukamenují mě!"
Hospodin řekl Mojžíšovi: "Vyjdi před lid v doprovodu několika starců z Izraele, vezmi si do ruky hůl, kterou jsi udeřil do Nilu, a jdi! Hle, já tam 'budu stát před tebou na Chorebu, udeříš do skály, vytryskne z ní voda a lid se napije."
Mojžíš tak udělal před očima izraelských starců. Nazval pak jméno toho místa Massa a Meriba kvůli hádce izraelských synů a kvůli tomu, že pokoušeli Hospodina tím, že říkali: "Je Hospodin uprostřed nás, nebo ne?"
Druhé čtení: list Římanům 5,1-2.5-8
Bratři! Jestliže jsme ospravedlněni na základě víry, žijeme v pokoji s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista. Skrze něho totiž máme vírou přístup k této milosti a pevně v ní stojíme. Naše chlouba je také v tom, že máme naději dosáhnout slávy u Boha.
Naděje však neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán.
Kristus přece v ten čas, když jsme ještě byli slabí, zemřel za bezbožníky. Vždyť sotva kdo položí život za spravedlivého - možná za dobrého se ještě někdo umřít odhodlá. Ale Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme byli ještě hříšníky.
Evangelium: Jan 4,5-42
Ježíš přišel k samařskému městu zvanému Sychar, blízko pole, které kdysi odkázal Jakub svému synu Josefovi. Tam byla Jakubova studna. Ježíš, unavený chůzí, posadil se - tak jak byl - u té studny. Bylo kolem poledne.
Tu přišla jedna samařská žena navážit vodu. Ježíš jí řekl: "Dej mi napít." - Jeho učedníci totiž odešli do města, aby koupili něco k jídlu.
Samařská žena mu odpověděla: "Jakže? Ty, žid, žádáš o napití mne, Samaritánku?" Židé se totiž se Samaritány nestýkají.
Ježíš jí na to řekl: "Kdybys znala Boží dar a věděla, kdo ti říká: 'Dej mi napít', spíše bys ty poprosila jeho, aby ti dal živou vodu."
Žena mu namítla: "Pane, vždyť ani nemáš vědro, a studna je hluboká. Odkud tedy chceš vzít tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jakub, který nám dal tuto studnu a sám z ní pil i jeho synové a jeho stáda?
Ježíš jí odpověděl: "Každý, kdo se napije této vody, bude zase žíznit. Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného."
Žena mu řekla: "Pane, dej mi tu vodu, abych už nikdy neměla žízeň a nemusela sem chodit čerpat."
Ježíš jí řekl: "Jdi, zavolej svého muže a zase přijď sem." Žena mu odpověděla: "Nemám muže."
Ježíš jí na to řekl: "Správně jsi odpověděla: 'Nemám muže`; pět mužů už jsi měla, a ten, kterého máš teď, není tvůj muž. To jsi mluvila pravdu."
Žena mu řekla: "Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha tady na té hoře, a vy říkáte: 'Jen v Jeruzalémě je to místo, kde se má Bůh uctívat'."
Ježíš jí odpověděl: "Věř mi, ženo, nastává hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte, my uctíváme, co známe, protože spása je ze židů. Ale nastává hodina - ano, už je tady - kdy opravdoví (Boží) ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. Vždyť Otec si vyžaduje takové své ctitele. Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě."
Žena mu řekla: "Vím, že má přijít Mesiáš, nazvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všechno. "Na to jí řekl Ježíš: "Já jsem to, ten, který s tebou mluvím."
Právě tehdy se vrátili jeho učedníci a divili se, že mluví se ženou. Přesto však se nikdo nezeptal: "Co jí chceš?" nebo "Proč s ní mluvíš?" Žena tam nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem: "Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala. Snad je to Mesiáš?" Vyšli tedy z města a šli k němu.
Mezitím ho učedníci prosili: "Mistře, najez se!" On jim však řekl: "Já mám k jídlu pokrm, který vy neznáte." Učedníci se mezi sebou ptali: "Přinesl mu někdo něco jíst?"
Ježíš jim řekl: "Mým pokrmem je konat vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo. Říkáte přece: 'Ještě čtyři měsíce, a nastanou žně.' Hle, říkám vám: Zvedněte oči a podívejte se na pole: jsou už bílá ke žním. Ten, kdo žne, už dostává svou mzdu a shromažďuje úrodu pro věčný život, takže se raduje zároveň rozsévač i žnec. V tom je totiž pravdivé přísloví: 'Jiný rozsévá a jiný sklízí. Já jsem vás poslal sklízet, na čem jste nepracovali. Jiní pracovali, a vy sklízíte plody jejich práce." Mnoho Samaritánů z toho města v něj uvěřilo pro řeč té ženy, která svědčila: "Řekl mi všechno, co jsem udělala." Když tedy ti Samaritáni k němu přišli, prosili ho, aby u nich zůstal. Zůstal tam dva dny. A ještě mnohem více jich v něj uvěřilo pro jeho řeč. Té ženě pak říkali: "Věříme už nejen proto, žes nám to pověděla, vždyť sami jsme ho slyšeli a víme, že je to skutečně Spasitel světa."
Jen velmi povrchní čtenář či posluchač evangelia by mohl nabýt dojmu, že ve slovech, která jsme slyšeli, jde především o vodu, studnu, tedy o problémy se zásobováním lidí vodou. Celý rozhovor u studnice Jákobovy míří k vodě živé a k tomu, který ji dává. To znamená, že celý rozhovor Ježíše se samařskou ženou se týká nejzákladnějších problémů člověka. Řečeno dnešními slovy týká se otázky, jak překonat úzkost života, jak překonat pocit nenaplnění, jak se dostat do situace, kdy mám sám z čeho žít a ještě jsem přitom bohatým pro druhé. Odpověď, kterou evangelium přináší, není složitá, ale není také lacinou útěchou. Odpovědí na potřeby člověka je vlastně Ježíš sám. On přichází jako ten, kdo má co dát, kdo je schopen člověka obohatit už na této zemi, kdo neslibuje pouze něco v budoucnosti za smrtí. Co ale slibuje a nabízí Ježíš? Mnohdy ne to, po čem by člověk sahal. Nenabízí okamžité štěstí, bezpracné blaho, odstranění vší bolesti, život, ve kterém se člověka nedotkne žádné zlo. Ježíš nabízí zdroj života, nejen nějaké přilepšení k životu. A tento zdroj života je v Bohu samotném a přitom je nabízen všem lidem. Jinými slovy, Ježíš překonává ve své osobě, ve svém životě a ve svém působení tu prastarou roztržku mezi člověkem a Bohem, kterou známe z Písma jako vyprávění o hříchu prvních lidí. Být bez Boha neznamená okamžitě zemřít, ale být bez Boha znamená být vystaven bolestem života téměř bez pomoci, znamená to nemít oporu a jistotu jinde, než mezi zlem ohrožovanými lidmi. Pro silného jedince je mnohdy tato situace dobře snesitelná. Ale ve chvílích oslabení je to jiné. Člověk pravdivě vidí, že nemůže změnit celý svět kolem sebe, pravdivě vidí, jak zlo kolem něho je ve velké přesile, tuší nebo cítí, jak snadné je octnout se uprostřed života bez sil a bez schopnosti čelit všemu tomu, co na nás doráží. Může to překvapit, ale je prokázáno, že pocit strachu a úzkosti v moderní přetechnizované společnosti spíš roste, než klesá. Máme v ruce mnoho technických prostředků - od lékařských přístrojů po zbraně, ale naše ohrozitelnost se tím nezmenšuje. Spíš naopak. Na toto ohrožení reagují lidé různě. Někdo ponořením se do své vlastní práce, jiný shromažďováním a konzumováním dalších a dalších věcí, někdo závislostí na alkoholu nebo na drogách. Právě poslední zmíněné věci jsou pro člověka velmi nebezpečné a vyskytují se čím dál tím častěji. Zkušenost lidstva říká, že zakazování zlých cest nepomůže, že je třeba v prvé řadě odstraňovat příčiny. Tedy příčiny strachu, pocitu ohrožení a úzkosti. Co pro to může udělat křesťanství? Neměli bychom s větším úsilím lidi o Bohu učit? Jistěže ano. Ale nejde jen o to, aby se lidé o Bohu něco dozvěděli, aby se děti naučily odpovědím katechismu. Obojí je jistě dobré, ale na zvládnutí života to nestačí. Je třeba, aby především ti, kdo jsou křesťany, okusili vody živé. Aby slova, která jsme v evangeliu četli, byla v našem životě reálnou skutečností. Abychom trvale pili a žili z pramene - Krista. To znamená záchranu pro nás samotné. To není málo. To však také znamená možnost záchrany pro druhé. Tak jako žena v evangeliu mohla svědčit o svém setkání s Ježíšem a proto byla důvěryhodná, tak i my můžeme být důvěryhodní jen tehdy, když z pramene Božího života sami žijeme. Důvěryhodnost ženy způsobila, že její okolí se setkalo s Ježíšem a potom uvěřilo už ne kvůli té ženě, ale kvůli své vlastní zkušenosti. Zcela podobné věci se mohou dít a dějí kolem nás, pokud nežijeme jen ze vzpomínek, jen z povrchní znalosti křesťanství, ale z vody živé, kterou dává Pán těm, kdo v něho uvěřili, které přijal za vlastní
Dej nám hlouběji pochopit tajemství církve, aby byla nám i všem lidem působivějším znamením spásy.
BOŽE, BUĎ MILOSTIV SVÉMU LIDU.
Ty miluješ člověka; učiň, ať přispíváme k rozvoji lidské společnosti, ať máme ve všem na zřeteli tvé království.
BOŽE, BUĎ MILOSTIV SVÉMU LIDU.
Dej, ať naše duše žízní po Kristu a spěchá k němu, neboť on je pro nás pramenem živé vody.
BOŽE, BUĎ MILOSTIV SVÉMU LIDU.
Odpusť nám naše provinění a veď naše kroky na cestu spravedlnosti a pravdy.
BOŽE, BUĎ MILOSTIV SVÉMU LIDU.
