2. neděle postní

"Vstaňte, nebojte se!"











2. neděle postní

První čtení: Genesis 12,1-4a

Hospodin řekl Abrámovi: "Vyjdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu. Udělám z tebe veliký národ a požehnám ti, oslavím tvé jméno a budeš pramenem požehnání. Požehnám těm, kdo ti budou žehnat, a prokleji ty, kdo tě budou proklínat. V tobě budou požehnána všechna pokolení země." Abrám se vydal na cestu, jak mu řekl Hospodin. 2

Druhé čtení: 2. list Timotejovi 1,8b-10

Milovaný! Bůh ti dej sílu, abys nesl jako já obtíže spojené s hlásáním evangelia. On nás spasil a povolal svým svatým povoláním, a to ne pro naše skutky, ale z vlastního rozhodnutí a pro milost, kterou nám dal v Kristu Ježíši před dávnými věky. Ale to se projevilo teprve nyní, když přišel náš spasitel Kristus Ježíš. On zlomil moc smrti a přinesl nám světlo nepomíjejícího života v evangeliu.

Evangelium: Matouš 17,1-9

Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn: jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo. A hle - ukázal se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají. Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: "Pane, je dobře, že jsme tady. Chceš-li, postavím tu tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi." Když ještě mluvil, zastínil je najednou světlý oblak, a hle - z oblaku se ozval hlas: "To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení; toho poslouchejte!" Jak to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli. Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: "Vstaňte, nebojte se!" Pozdvihli oči a neviděli nikoho, jen samotného Ježíše. Když sestupovali s hory, přikázal jim Ježíš: "Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud nebude Syn člověka vzkříšen z mrtvých."



ZAMYŠLENÍ:

Je křesťanská víra vhodná pro dobrodružnou povahu? Není to přece jen pohodlné zajištění pro ty, kteří chtějí mít všechno jisté, nic nehledat, a zažívat už tady na zemi dostatečné bezpečí v závětří, zajišťované samým Pánem Bohem? Takovéto otázky si možná sami neklademe, pohoršovaly by nás, ale kladou nám je mnohdy druzí a má smysl si na ně položit poctivou odpověď.

Nemůžeme se divit Petrovi, Jakubovi a Janovi, že se jim s Ježíšem ve chvíli proměnění na hoře neobyčejně líbilo, a že by tam rádi zůstali. Jenže evangelium o žádném dlouhém setrvávání na hoře nemluví. Celé Ježíšovo veřejné působení byl jeden velký pohyb, byla to vlastně cesta do Jeruzaléma, k vrcholu jeho života, kterým bylo dosvědčení celé jeho cesty smrtí na kříži. A ti, kteří se k Ježíšovi připojili, putovali samozřejmě s ním. Neputovali ovšem jenom po Palestině jako pocestní, jako turisté, ale putovali svou cestou víry. Mezi prvním setkáním učedníků s Ježíšem a mezi jejich mučednickou smrtí leží obrovská cesta hledání, pochyb, poznávání, tedy cesta s Ježíšem ve víře.

Když mluví prvé čtení o Abrahamovi, mluví vlastně o něčem obdobném. Ačkoli byl Abrahám Bohu blízký, ačkoli se měl vydat na cestu s Bohem, vydával se do neznáma. Viděno z našeho pohledu, vydával se na cestu velice riskantní. To, co znal, nechával za sebou, to co neznal, bylo jeho budoucností. A nejen jeho, ale celého jeho rodu. Bylo odpovědné takto jednat? Bylo to odpovědné jedině proto, že se Abrahám vydal na cestu po Boží výzvě a že se vydal na cestu s Bohem. A proto to byla cesta, na které přijal několikrát požehnání, cesta která vedla k cíli a která měla pokračování i v jeho potomstvu. Podobá se naše životní cesta cestě Abrahamově, případně cestě Ježíšových učedníků? Navenek spíš ne, jako cesta víry určitě ano. Stát se křesťanem není totéž jako naučit se malou či velkou násobilku a potom ji až do smrti používat. Stát se křesťanem znamená spojit svůj život s živým Bohem, přijmout Ježíšovu cestu jako nejlepší cestu v životě a nedávat na ní více důvěry nikomu jinému, než Ježíšovi samotnému. To může být ovšem velmi obtížné, podobně jako to bylo obtížné pro učedníky. Nebyli zaskočení jen Ježíšovou cestou na Golgotu a smrtí na kříži, byli zaskočeni také jeho neúspěchy u posluchačů, odporem představitelů Izraele, zdánlivou bezmocností Ježíše proti těm, kdo ho neměli rádi a škodili mu. Na téhle obtížné cestě samozřejmě zažili také velká povzbuzení. O jednom z nich mluví dnešní evangelium. Snad každý z nás mohl také někdy vystoupit na svou horu proměnění. Snad každý z nás zažil alespoň jednou jasně Boží blízkost, Boží nádheru - ať už to byl okamžik sebekratší, ať už to bylo za obyčejných nebo zvláštních životních okolností. Nemůžeme si vyčítat, že jsme v této situaci nesetrvali, že jsme se opět ocitli ve starých mlhách nejistot, pochyb, nebo únavy. Takováto situace nemůže být v pozemských poměrech trvalá. Musíme ale tyto zážitky pečlivě opatrovat ve své paměti, stavět si z nich opěrné body naší víry. Nejsou to ovšem opěrné body jediné. Tak jako pro Abrahama, tak jako pro Petra, Jakuba a Jana je základní oporou pro nás Boží slovo. Je to slovo jisté, ověřené, životaschopné. Ježíš v zásadě nechtěl od lidí ve svém okolí nic jiného, než aby jeho slovo přijímali a stavěli na něm jistoty svého života. Toto slovo nás na naší cestě víry provází neustále. Jde jen o to, zda mu věnujeme pozornost a důvěru. Jde o to, zda mu dáme přednost před slovy druhých lidí, sdělovacích prostředků, nebo před slovy našeho vlastního strachu a nejistoty. Opakujme ještě jednou: mimořádný zážitek Boží slávy je výjimečná událost, kterou nemůžeme pro sebe od nikoho, ani od Boha vyžadovat. Můžeme ji jenom vděčně přijmout. Ale Boží slovo je pro nás v církvi trvale přítomné, trvale hlásané a denně nás volá k důvěře a k ochotné odpovědi. Církev nás vyzývá, abychom v postní době "ochotněji slyšeli Boží slovo a více se věnovali modlitbě". Poslechnout tuto výzvu je nejen moudré, ale také užitečné. Boží slovo živí naši víru a má být průvodcem na naší celé životní cestě. Je třeba se poctivě zeptat, kolik času - zda vůbec nějaký - mu věnujeme. A nakolik na něm stavíme svůj život. A pokud nebudeme s odpovědí spokojeni, nezbývá, než se rozhodnout ke změně a tuto změnu uskutečnit.



PROSBY:

Pane, buď s biskupy a kněžími, kteří podle tvé vůle vedou a řídí tvou církev, aby skrze tebe přivedli všechny k tvému Otci.

PANE, NAVŠTIV SVOU RODINU.

Ať tvůj anděl provází všechny, kdo jsou na cestách, aby unikli všem nebezpečím a nástrahám.

PANE, NAVŠTIV SVOU RODINU.

Nauč nás sloužit našim bližním, abychom následovali tebe, neboť tys nepřišel, aby ti bylo slouženo, ale abys sám sloužil.

PANE, NAVŠTIV SVOU RODINU.

Ať v každém lidském společenství stojí jeden při druhém, a tvá přítomnost mezi námi ať je zdrojem naší jednoty a síly.

PANE, NAVŠTIV SVOU RODINU.

Buď milosrdný ke všem zemřelým a dej jim spatřit svou tvář.

PANE, NAVŠTIV SVOU RODINU.