Tak ať vaše světlo svítí lidem.
5. neděle v mezidobí
První čtení: kniha Izaiáš 58,7-10
Toto praví Hospodin:
"Lámej svůj chléb hladovému, popřej pohostinství bloudícím ubožákům; když vidíš nahého, obleč ho, neodmítej pomoc svému bližnímu. Tehdy vyrazí tvé světlo jak zora, tvá jizva se brzy zacelí.
Před tebou půjde tvá spravedlnost a za tebou Boží sláva.
Tehdy budeš volat, a Hospodin ti odpoví, křičet o pomoc, a on ti řekne: 'Zde jsem!' Přestaneš-li utlačovat, ukazovat prstem, křivě mluvit, nasytíš-li svým chlebem hladového, ukojíš-li lačného, tehdy v temnotě vzejde tvé světlo a soumrak tvůj stane se poledním jasem."
Druhé čtení: 1. list Korinťanům 15,1-11
Bratři, když jsem k vám přišel hlásat svědectví o Bohu, nepřišel jsem s nějakou zvláštní výřečností nebo moudrostí. Rozhodl jsem se totiž, že u vás nechci znát nic jiného než Ježíše Krista, a to ukřižovaného.
Vystupoval jsem u vás se skleslou náladou, se strachem a obavami. A moje mluvení a kázání nezáleželo v přemlouvavých slovech moudrosti, ale v projevování Ducha a moci.
To proto, aby se vaše víra zakládala na moci Boží, a ne na moudrosti lidské.
Evangelium: Matouš 5,13-16
Ježíš řekl svým učedníkům:
"Vy jste sůl země; jestliže však sůl ztratí chuť, čím bude osolena? K ničemu se už nehodí, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.
Vy jste světlo světa. Nemůže se skrýt město položené na hoře. A když se svítilna rozsvítí, nestaví se pod nádobu, ale na podstavec, takže svítí všem v domě. Tak ať vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích."
ZAMYŠLENÍ:
K čemu je vlastně člověk jako dítě formován, zejména když začne chodit do školy? Může nás to slovo překvapit, ale přece jen to tak bude: je veden k úspěšnosti. A také bychom mohli dodat k nezávislosti, ke schopnostem, které mu umožní, aby se ve světě prosadil a měl se dobře. Jen u zvlášť osvícených lidí (a zdaleka ne u většiny křesťanů) je dítě vedeno k tomu, aby se naučilo snášet to, co je v životě těžké, aby dokázalo spíš dávat, než dostávat či získávat, aby člověk nakonec dovedl v kříži rozpoznat a přijmout i pozitivní hodnotu. Dá se dokonce říci, že dnešní skutečná nebo předpokládaná nepřízeň poměrů vůči křesťanům je zvlášť silně vede k tomu, aby byli vychováváni ve vzorňáky, nebo nepostradatelné schopné jedince, nad které není. To ovšem může být výchova k postoji, ve kterém člověk vlastně pohrdá slabšími, kdy neví nic o jejich hodnotách - a to i v církvi.
Proč o tom všem uvažujeme? Ne proto, abychom se dali do traktátu o výchově, ale proto, abychom si uvědomili, jak často jsou vcelku samozřejmá východiska a předpoklady našeho života vzdáleny od ducha evangelia, od ducha křesťanství, ba i od toho, co už věděli starozákonní proroci.
Izajáš v 1. čtení mluví o pomoci těm, kteří mají v nějakém smyslu méně než my. Taková pomoc je činem, který otvírá nový svět, nový obzor, který také léčí můj vlastní život. Je to vlastně už náznak na to, co bude řečeno v evangeliu naplno: "Kdo ztratí svůj život, ten jej nalezne." Teď snad také můžeme lépe pochopit, co míní Pavel, když říká, že nechtěl v Korintě znát nic jiného, než Ježíše Krista, a to ukřižovaného. Znamená to vzdání se všeho lidsky moudrého, co by mohlo nejen cestu k víře připravovat, ale také ji zatemňovat (když si radikalitu evangelia našim myšlením "odradikalizujeme"), a koncentrovat se na jádro Ježíšova činu: na jeho úplné vzdání se sebe, dání se v lásce. Jestliže Pavel říká "znát", pak - protože byl výchovou žid - myslel asi poznání ve smyslu židovském, jak mu rozumí Starý zákon. A to není teoretické vědění o něčem, to je nejhlubší sjednocení. Pavel tedy neznal Krista jen jako někoho, o kom "přednášel", ale ve svém vystoupení v Korintě se s ním zcela ztotožnil: vzal svou skleslost, neúspěšnost, nemohoucnost jako podíl na Ježíšově osudu, přijal své prohry a neúspěchy jako výhru podle Boha. Jakmile se však pokusíme ve svém životě dobře "znát Ježíše, a to ukřižovaného", tedy jakmile přijmeme způsob života, který je výrazně životem pro druhé, životem ztrácení, začneme být něčím, co na prvý pohled vadí. A začneme se tedy ptát, jestli to nepřeháníme, když se ostatní na nás dívají s neporozuměním, jestli jsme normální. A přece je třeba dojít k poznání, že nejde o to, zda druzí jsou nebo nejsou jako my, ale o to, zda my jsme těmi, kterými máme být. Sůl v pokrmu je potřebná, ale není totéž, co solený pokrm. Světlo ozařuje prostor, ale prostor je tu i bez něj, bez světla. Člověk znovu a znovu žasne nad dokonalostí obrazu evangelia.
Vraťme se však přece jen ještě k našemu prvnímu tématu. Jak máme tedy sebe (druhé, děti...) formovat? Máme sebe nebo je předem vychovávat v životní outsidery? Máme dělat z neúspěchů úspěchy a pohrdat těmi, kteří něco dokáží? V žádném k případě. Život i svět jsou nám dány za úkol, a na ten je třeba se připravovat a potom ho všemi silami zvládat. Ale toto všechno by mělo být v perspektivě Ježíšova dání se, vydání se, které je vrcholem lásky - tedy vrcholem nejplnější lidské seberealizace, kterou láska je. A v perspektivě vyvolení k údělu křesťana, k poslání být solí a světlem, které znamená cestu, která se v mnohém podobá cestě druhých, ale která právě pro ně má smysl.
PROSBY:
Všemohoucí Bože, učiň, ať všude ve světě zavládne spravedlnost, a tvůj lid bude žít šťastně v míru.
PŘIJĎ KRÁLOVSTVÍ TVÉ, PANE.
Uveď všechny národy do svého království, aby tak všichni došli spásy.
PŘIJĎ KRÁLOVSTVÍ TVÉ, PANE.
Dej, ať manželé žijí svorně podle tvé vůle, a stále ať je spojuje vzájemná láska.
PŘIJĎ KRÁLOVSTVÍ TVÉ, PANE.
Odměň všechny naše dobrodince a dej jim věčný život.
PŘIJĎ KRÁLOVSTVÍ TVÉ, PANE.
Pohlédni milosrdně na ty, kdo se stali obětí nenávisti a válek, a přijmi je dobrotivě do nebeského domova.
PŘIJĎ KRÁLOVSTVÍ TVÉ, PANE.
