Takže jediným předmětem jeho touhy bylo, aby se vždycky a všude líbil Bohu.
25. leden
Obrácení svatého Pavla, apoštola
svátek
Šavel z Tarsu chtěl se vší opravdovostí sloužit Bohu a jako pravověrný žid si ošklivil křesťany uctívající ukřižovaného Mesiáše. Prožitek před branami Damašku znamenal však pro něho úplný obrat (Sk 9,1-22; 22,3-16; 1 Kor 15,9-10; Gal 1,11-24; 1 Tim 1,12-16).
Z homilií svatého Jana Zlatoústého, biskupa, o svatém Pavlovi
(Hom. 2 de laudibus sancti Pauli: PG 50, 477-480)
Z lásky ke Kristu vydržel Pavel všechno
Co je člověk a jak vznešená je naše přirozenost i čeho všeho je lidská bytost schopna, ukázal Pavel nejlépe ze všech lidí. Každým dnem vystupoval výš a výše, každým dnem stále více planul horlivostí a k nebezpečím, která proti němu vyvstávala, se stavěl vždy s novou odvahou. Jasně to vyjádřil slovy: „Nedbám na to, co je za mnou, ale ženu se k tomu, co je přede mnou.“ Dokonce když mu hrozila smrt, vyzýval ostatní, aby se spolu s ním radovali: „Radujte se a dělte se o radost se mnou.“ A znovu se raduje, když je vystaven nebezpečí, bezpráví a potupám, takže píše Korinťanům: „S radostí přijímám slabosti, příkoří a pronásledování.“ A nazývá dokonce všechny tyto věci zbraněmi spravedlnosti a ujišťuje, že z nich má ten největší užitek.
A když se octl přímo uprostřed nepřátelských nástrah, jásal nad jejich náporem a zaznamenal další vítězství. Ze všech stran byl bit, dostávalo se mu ústrků a zlořečili mu, a on málem pořádal triumfální průvody a slavil hojná vítězství, honosil se jimi a děkoval Bohu: „Díky Bohu, který skrze nás neustále vítězí.“ A tak se pídil po hanbě a křivdách, které musel snášet pro svou horlivost v hlásání evangelia, mnohem víc než my po radosti z poct a toužil po smrti víc než my po životě, po nedostatku víc než my po hojnosti. A vyhledával práci usilovněji než ostatní odpočinek po ní. Jediné věci se děsil a bál, aby neurazil Boha; jinak ničeho. Takže jediným předmětem jeho touhy bylo, aby se vždycky a všude líbil Bohu.
Těšil se z lásky Kristovy, a to mu bylo nade všechno; v Kristově lásce se považoval za nejšťastnějšího ze všech lidí, bez ní však nechtěl patřit ani k panstvům a mocnostem. V Kristově lásce by raději byl tím nejposlednějším, třeba odsouzencem na smrt, než bez ní jedním z předáků a nejvyšších hodnostářů.
Opravdu největší, ba jedinou trýzní pro něho bylo o tuto lásku přijít. To by pro něho bylo peklo, jediný, nekonečný, nesnesitelný trest.
Naopak těšit se z lásky Kristovy znamenalo pro něho život, celý svět, něco andělského, přítomnost, budoucnost, kralování, zaslíbení a nekonečné bohatství. Nic kromě toho neuznával, ať smutného, nebo příjemného. Z toho, co zde na světě máme, nemyslel na nic, ani na nic trpkého, ani na nic sladkého.
Všechno viditelné přehlížel, asi jako si nevšímáme květiny, která už shnila. A dokonce i tyrani a lidé, kteří proti němu sršeli hněvem, byli pro něho něco jako komáři.
I smrt a trýzeň a tisícerá muka mu byla jakoby dětskou hrou, jen když mohl něco vytrpět pro Krista.
26. leden
Sv. Timoteje a Tita, biskupů
památka
Timotej byl synem řeckého otce a židovské matky. Pocházel z Lystry v Malé Asii. Sv. Pavel ho získal pro křesťanskou víru při své první misionářské cestě (Sk 14, 6; 1 Tim 1, 2). Při druhé cestě se, ač ještě velmi mladý (1 Tim 4,12), stává natrvalo Pavlovým spolupracovníkem a je s ním i při prvním uvěznění v Římě (Flp 1,1; 2,19; Kol 1,1; Flm 1). Potom doprovází Pavla do Efesu a zůstává tam jako biskup (1 Tim 1,3). Při svém druhém uvěznění ho Pavel zve k sobě do Říma (2 Tim 4,9-21). V šesti Pavlových dopisech je uveden jako spoluodesilatel (1 a 2Sol, 2 Kor, Kol, Flm, Flp). Z poznámky v listu Židům (13,23) vyplývá, že byl také vězněn. Po Pavlově smrti se vrátil do Efesu a tam také zemřel. Titus pocházel z pohanských rodičů z Antiochie Syrské. Doprovázel Pavla a Barnabáše na apoštolský sněm do Jeruzaléma (Gal 2,1-5). Na své třetí apoštolské cestě ho Pavel poslal z Efesu do Korintu, aby tam jako schopný organizátor zavedl pořádek (2 Kor 2, 13; 7, 6. 13-16); krátce nato ho pověřil, aby tam organizoval sbírku pro chudé jeruzalémské křesťany. Po společném působení na Krétě zanechal ho tam Pavel jako biskupa. Při druhém Pavlově věznění v Římě byl u něho a odtud zřejmě z jeho pověření odešel do Dalmácie (2 Tim 4, 10). Po Pavlově smrti se vrátil na Krétu a tam také zemřel.
Dobrý boj jsem bojoval
Pro Pavla bylo i vězení nebem. Rány a bití přijímal raději než se jiní sápou po ceně za vítězství a bolest měl raději než odměnu, ba přímo ji za odměnu považoval, a proto nazýval utrpení milostí. Pravou odměnou mu vskutku bylo „zemřít a být s Kristem“ zatímco žít pozemský život znamenalo boj. A přece z lásky ke Kristu tuto odměnu oddaloval, protože dychtil po boji a považoval jej za potřebnější.
Být Kristu vzdálen a jím zavržen znamenalo pro něho boj a bolest, ba víc než boj a víc než jakákoli bolest, zatímco být s Kristem bylo jeho jedinečnou odměnou. A Pavel přesto dal pro Krista přednost boji.
Někdo tu může okamžitě namítnout, že Pavel přece o tom všem prohlásil, že kvůli Kristu je to pro něho milé. I já sám to plně přiznávám; neboť to, kvůli čemu jsme my smutní, působilo Pavlovi přímo rozkoš. Ale copak mám připomínat pouze jeho nebezpečí a svízele? Vždyť on také žil v hlubokém zármutku, jak sám říkal: „Kdo cítí slabost, abych ji necítil i já? Kdo je sváděn ke hříchu, aby to nepálilo i mne?“
Ale vás všechny napomínám, abyste se tomuto zářivému příkladu ctností pouze neobdivovali, nýbrž jej také napodobovali. Pak totiž budeme i my mít podíl na jeho odměně za vítězství.
Je-li někomu divné, říkáme-li, že každý, kdo dokáže totéž co on, dojde také stejné odměny, ať si poslechne jeho vlastní slova: „Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, víru jsem uchoval. Teď už mě jen čeká věnec spravedlnosti, který mi v onen den předá Pán, spravedlivý soudce. A nejen mně; stejně tak i všem, kdo s láskou čekají na jeho příchod.“ Jistě vidíš, jak volá všechny k účasti na stejné slávě.
Protože je tedy připravena stejná koruna slávy pro všechny, všichni se snažme, abychom byli hodni všeho toho dobrého, co nám je zaslíbeno.
A nehleďme přitom pouze na velikost a skvělost Pavlových ctností a na tak činorodé a pevné odhodlání jeho ducha, díky jemuž dosáhl takové milosti. Musíme mít na mysli i to, že byl člověk jako my a že se nám po všech stránkách podobal. Pak se nám i to, co je velmi těžké, bude zdát snadným a lehkým. A budeme-li se v tomto krátkém čase snažit a namáhat, dostaneme i my onu neporušitelnou a nesmrtelnou korunu, skrze milost a milosrdenství našeho Pána Ježíše Krista. Jemu patří sláva a moc, nyní i vždycky a na věky věků. Amen.
28. leden
Sv. Tomáše Akvinského, kněze a učitele církve
památka
Narodil se kolem roku 1225 v Roccasecca u Neapole v rodině hrabat z Akvina. Studoval na Monte Cassinu a později v Neapoli, kde v 18 letech vstoupil k dominikánům. Studie dokončil v Paříži a v Kolíně nad Rýnem pod vedením sv. Alberta Velikého. Působil jako profesor teologie a filozofie v Paříži (1256-59), v Římě (1259-69), znovu v Paříži (1269-72) a v Neapoli (1272-74). Je nejvýznamnějším představitelem scholastické filozofie a teologie. Na přání papeže Urbana IV. sestavil breviářové a mešní texty pro svátek Božího Těla. Zemřel 7. III. 1274 ve Fossanuova ve střední Itálii cestou na II. lyonský koncil. V roce 1323 byl prohlášen za svatého, 1567 za učitele církve a 1880 za patrona katolických škol. Dnešní den (28. I.) je výročím přenesení jeho ostatků do katedrály v Toulouse ve Francii.
Z výkladu svatého Tomáše Akvinského o apoštolském vyznání víry
(Collatio 6 super Credo in Deum)
Na kříži nechybí žádný příklad ctnosti
Nač bylo potřebné, aby pro nás Syn Boží trpěl? Bylo to velmi potřebné, a to z dvojího hlediska: jako lék proti hříchům a jako příklad pro naše jednání.
Jako lék proto, že skrze Kristovo umučení nalézáme lék proti všemu zlu, do něhož upadáme svými hříchy.
Ale neméně užitečný je i příklad. Neboť Kristovo umučení stačí k tomu, aby úplně formovalo náš život. Kdo chce žít dokonale, nemusí dělat nic jiného než pohrdat tím, čím Kristus na kříži pohrdl, a usilovat o to, oč Kristus usiloval. Vždyť na kříži nechybí žádný příklad ctnosti.
Hledáš-li příklad lásky: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život.“ To učinil Kristus na kříži. A tak když on vydal svůj život za nás, nemá být příliš těžké snášet cokoli zlého pro něho.
Hledáš-li trpělivost, nalezne se nejvíc na kříži. Trpělivost se totiž stává velkou dvojím způsobem: buď když někdo snáší trpělivě něco velikého, nebo když snáší něco, čemu se mohl vyhnout, ale nevyhnul. A Kristus snášel na kříži něco velikého, a to trpělivě, neboť „když trpěl, nevyhrožoval;“ „jako ovce vedená na porážku neotevřel ústa.“ Veliká je tedy Kristova trpělivost na kříži. A proto „vytrvale běžme o závod, který je nám určen. Mějme oči upřeny na Ježíše: od něho naše víra pochází a on ji vede k dokonalosti. Místo radosti, která se mu nabízela, vzal na sebe kříž a nic nedbal na urážky.“
Hledáš-li příklad pokory, pohleď na Ukřižovaného. Neboť Bůh chtěl být souzen od Poncia Piláta a zemřít.
Hledáš-li příklad poslušnosti, následuj toho, který byl poslušný Otce až na smrt: „Jako se celé množství stalo neposlušností jednoho,“ totiž Adama, „hříšníky, tak zase poslušností jednoho se celé množství stane spravedlivými.“
Hledáš-li příklad pohrdání pozemskými věcmi, následuj toho, který je „Král králů a Pán pánů, v němž jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání;“ na kříži visí obnažen, posmívají se mu, plivají na něj, bijí ho, je korunován trním a nakonec napájen octem a žlučí.
Ať tedy nelpíš na oděvu ani na bohatství, neboť „rozdělili si mé šaty“; ani na poctách, neboť on zakusil posměch a bití; ani na hodnostech, neboť „upletli korunu z trní a vsadili mu ji na hlavu“; ani na požitcích, neboť „mě v žízni napojili octem.“
