Zůstala pannou a získala mučednickou korunu.
21. leden
Sv. Anežky, panny a mučednice
památka
Tato mladičká římská panna a mučednice položila život pro víru v Krista v 2. polovině 3. století nebo pravděpodobněji začátkem 4. století. Úcta k ní se brzy rozšířila po celém křesťanském Západu.
Ze sbírky kázání svatého Ambrože, biskupa, o pannách
(Lib. 1, cap. 2. 5. 7-9; PL 16 [edit. 1845], 189-191)
Ještě příliš mladá pro trest, ale už zralá pro vítězství
Dnes je památka panny – následujme ji v bezúhonnosti; je památka mučednice – přinesme dary k oběti. Slavíme výročí toho dne, kdy se svatá Anežka zrodila pro nebe. Podle tradice byla umučena ve dvanácti letech. Jak odporná krutost, která nešetřila ani tak mladistvý věk, ale jak veliká síla víry, pro kterou i tak mladistvý věk vydal svědectví.
Bylo na tom tělíčku dost místa pro rány? Neměla, kde by ji mohla zasáhnout zbraň, ale měla, čím zbraň přemoci. Dívky v jejím věku nesnášejí ani rozhněvaný pohled rodičů a při píchnutí jehlou pláčou, jako by to byla hrozná rána. Ona nemá strach v krvavých rukou katů, nepohne se při smýkání a řinčení řetězů, je ochotna vydat své tělo meči zuřícího vojáka. Neví ještě, co to znamená zemřít, ale je připravena. A když je proti své vůli přivlečena k oltáři, uprostřed ohně rozpíná ruce ke Kristu a právě tam u pohanského ohniště dělá znamení vítězného Pána. Pak vkládá krk i obě ruce do železných okovů, ale žádné okovy nemohou spoutat tak drobné údy.
Nový druh mučednictví? Je ještě příliš mladá pro trest, ale už zralá pro vítězství. Stěží může zápasit, ale snadno získává vítězný věnec. Dala příklad statečnosti, ač na to ještě neměla věk. Ani nevěsta by tak nespěchala k svatebnímu loži, jak se tato panna vesele a rychle ubírala k místu, kde měl být na ní vykonán trest; okrasou hlavy jí nebyl pletený účes, ale Kristus, nezdobil ji věneček z květin, ale její ctnosti.
Všichni pláčou, jenom ona ne. Téměř všichni se diví, že se tak snadno zříká života, který teprve začíná žít, a dává ho, jako by se ho už nabažila. Všichni žasnou, že je už schopna vydat svědectví Bohu, a přitom pro svůj věk ještě nemůže pravoplatně jednat. Ale dosáhla toho, že jí bylo svěřeno od Boha, co jí lidé dosud nesvěřili; neboť to, co přesahuje přirozenost, pochází od Původce přirozenosti.
Jakých hrozeb použil kat, aby ji zastrašil, čím vším jí lichotil, aby ji přemluvil, co všechno jí slibovali nápadníci, aby si je vzala. Ale ona řekla: „Bylo by urážkou Ženicha, kdybych čekala, kdo se mi bude líbit. Ten, kdo si mě vyvolil první, tomu chci patřit. Proč čekáš, vrahu? Ať zahyne tělo, které může být milováno očima, jakýma nechci.“ Stála tam, modlila se, pak sklonila šíji.
Mohl jsi vidět, jak se kat chvěje, jako by sám byl odsouzen k smrti, jak se mu třese pravice, jak bledne strachem z cizího nebezpečí, zatímco dívka se nebála svého. Je to tedy v jedné oběti dvojí mučednictví, čistoty a víry. Zůstala pannou a získala mučednickou korunu.
24. leden
Sv. Františka Saleského, biskupa a učitele církve
památka
Narodil se 21. VIII. 1567 na zámku Sales v Savojsku jako potomek venkovského šlechtického rodu. Po vysvěcení na kněze (1593) začal slovem i písmem horlivě bránit a šířit katolickou víru v kalvínské oblasti jižně od Ženevského jezera. Od roku 1602 působil jako ženevský biskup se sídlem v Annecy. Spolu se sv. Janou Františkou de Chantal založil (1610) kongregaci sester Navštívení Panny Marie; jejich původním posláním bylo spojovat rozjímání se službou chudým a nemocným. Jeho nejznámější díla o duchovním životě jsou "Uvedení do zbožného života" a " Pojednání o Boží lásce". Zemřel 28. XII. 1622 v Lyonu a 24. I. 1623 byly jeho tělesné pozůstatky přeneseny do Annecy. V roce 1665 byl prohlášen za svatého a později za patrona novinářů a katolických spisovatelů.
Z „Uvedení do zbožného života“ od svatého Františka Saleského
(Pars 1, cap. 3)
Různé způsoby zbožnosti
Při stvoření nařídil Bůh rostlinám, aby nesly plody, každá „podle svého druhu“. A tak přikazuje Bůh také křesťanům, živým rostlinám své církve, aby přinášeli plody zbožnosti, každý podle svých vlastností, stavu a povolání.
Jinak má pěstovat zbožnost šlechtic než řemeslník, jinak sluha než kníže, jinak vdova, neprovdaná dívka nebo žena, žijící v manželství. A nejen to; je třeba i vykonávání zbožnosti přizpůsobit schopnostem, činnosti a úkolům každého zvlášť.
Řekni mi, Filoteo, bylo by vhodné, aby biskup vyhledával samotu jako kartuziáni? A manželé aby se nestarali o majetek o nic víc než kapucíni; řemeslník aby zůstával celé dny v kostele jako řeholník, a naopak řeholník byl stále zaneprázdněn všemožnými věcmi ve prospěch bližního jako biskup? Nebyla by taková zbožnost směšná, vyšinutá a nesnesitelná?
Přesto však velmi často dochází k takovému omylu a absurdnosti. Zcela neprávem, Filoteo, neboť je-li zbožnost pravá a upřímná, nic neničí, naopak zdokonaluje a dovršuje všechno; a jestliže někdy odporuje a brání nějakému řádnému povolání a stavu, je to nepochybně zbožnost falešná.
Včela sbírá svůj med z květů a přitom je nepoškodí a neničí, z
anechá je neporušené, čisté a svěží, jak je nalezla. A pravá zbožnost působí ještě lépe, neboť nejen že žádné povolání nebo činnost neporuší, ale naopak dodává jim větší hloubku a krásu.
Jako drahokam, hozený do medu, nabývá většího lesku, každý podle své barvy, tak se stává člověk příjemnějším a dokonalejším ve svém povolání, je-li spojeno se zbožností: péče o rodinu je skrze ni více prostoupená pokojem, láska mezi manžely je opravdovější, služba představenému věrnější a jakékoli povolání se vykonává s větší ochotou a lépe.
Je omylem a přímo bludem chtít zbožný život vyloučit z družiny vojáků, z dílny řemeslníků, ze dvora knížat, z domácnosti manželů. Je pravda, Filoteo, že v těchto povoláních nelze pěstovat zbožnost čistě kontemplativní, mnišskou a řeholní; ale kromě těchto tří druhů zbožnosti je ještě mnoho jiných, vhodných zdokonalovat ty, kdo žijí ve stavech světských.
Ať jsme tedy kdekoli, můžeme a máme usilovat o dokonalý život.
