„Pojďte za mnou, a udělám z vás rybáře lidí.“
3. neděle v mezidobí
První čtení: Izaiáš 8,23b-9,3
V první době ponížil Hospodin zemi Zabulon a zemi Neftali, v poslední době však oslaví Mořskou cestu, kraj za Jordánem, Galileu pohanů.
Lid, který chodil ve tmě, vidí veliké světlo, obyvatelům temné země vzchází světlo. Dáváš mnoho jásotu, zvětšuješ radost; veselí se před tebou, jako se jásá o žních, jako plesají ti, kdo se dělí o kořist.
Neboť jařmo, které ho tížilo, hůl na jeho šíji a bodec jeho otrokáře jsi zlomil jako za midjanských dnů.
Druhé čtení: 1. list Korinťanům 1,10-13.17
Napomínám vás, bratři, jménem našeho Pána Ježíše Krista: Buďte všichni zajedno a ať nejsou mezi vámi roztržky. Stejně usuzujte a stejně smýšlejte.
Lidé z Chloina domu mi totiž o vás oznámili, moji bratři, že se mezi sebou hádáte. Mluvím o tom, že každý z vás říká něco jiného: „Já držím s Pavlem!“, „já zase s Apollem!“, „a já s Petrem!“, „já s Kristem!“
Je Kristus rozdělen? Copak byl za vás ukřižován Pavel? Nebo jste byli ve jménu Pavlově pokřtěni?
Neposlal mě totiž Kristus křtít, ale kázat radostnou zvěst, a to ne nějakou slovní moudrostí, aby Kristův kříž nebyl zbaven působivosti.
Evangelium: Matouš 4,12-23
Když Ježíš uslyšel, že byl Jan Křtitel uvězněn, odebral se do Galileje. Opustil Nazaret, šel a usadil se v Kafarnau při moři v území Zabulonově a Neftalimově, aby se naplnilo, co bylo řečeno ústy proroka Izaiáše:
‘Země Zabulonova a země Neftalimova, u moře, za Jordánem, Galilea pohanská, lid, který žil v temnotě, uviděl veliké světlo; světlo vzešlo těm, kdo sídlili v krajině a ve stínu smrti.’
Od té doby začal Ježíš hlásat: „Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království.“
Když se ubíral podél Galilejského moře, uviděl dva bratry, Šimona, zvaného Petr, a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře; byli totiž rybáři. Řekl jim: „Pojďte za mnou, a udělám z vás rybáře lidí.“ Oni hned nechali sítě a následovali ho.
A jak šel odtamtud dál, uviděl jiné dva bratry, Zebedeova syna Jakuba a jeho bratra Jana, jak na lodi se svým otcem Zebedeem spravují sítě. A povolal je. Oni hned nechali loď i otce a následovali ho.
Ježíš pak chodil po celé Galileji, učil v jejich synagogách, hlásal evangelium o Božím království a uzdravoval mezi lidem každou nemoc a každou chorobu.
Kristus je přítomen ve své církvi
Kristus je stále přítomen ve své církvi, především v liturgických úkonech. Je přítomen v mešní oběti jak v osobě sloužícího kněze, neboť »tentýž se nyní obětuje skrze službu kněží, který se tenkrát obětoval na kříži«, tak zejména pod eucharistickými způsobami. Je přítomen svou mocí ve svátostech, takže když někdo křtí, křtí sám Kristus. Je přítomen ve svém slově: to zajisté mluví on, když se v církvi předčítá Písmo svaté. I tehdy je přítomen, když se církev modlí a zpívá, jak to sám slíbil: "Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich."
Při tomto velkém díle, kdy se dokonale oslavuje Bůh a lidé se posvěcují, se vskutku Kristus vždycky spojuje se svou milovanou Nevěstou církví a ona svého Pána vzývá a skrze něho vzdává poctu věčnému Otci.
Právem se tedy liturgie chápe jako plnění kněžské služby Ježíše Krista, při kterém se viditelnými znameními naznačuje a způsobem každému z nich vlastním uskutečňuje posvěcení člověka a tajemné tělo Ježíše Krista, to jest hlava i údy, koná dokonalou veřejnou bohopoctu.
Proto je každé slavení liturgie činnost navýsost posvátná: je to dílo kněze Krista i jeho těla, církve, a jeho účinnosti se žádná jiná činnost církve nevyrovná ani co do jména, ani co do důstojnosti.
V pozemské liturgii jako bychom zakoušeli předchuť oné nebeské liturgie, která se slaví ve svatém městě Jeruzalémě, cíli našeho pozemského putování; tam ‚sedí Kristus po Boží pravici a vykonává službu ve svatyni, v pravém stánku.‘ V pozemské liturgii zpíváme se všemi nebeskými zástupy píseň o Hospodinově slávě a uctíváme památku svatých v naději na podíl a společenství s nimi. ‚A očekáváme Spasitele, našeho Pána Ježíše Krista, až se ukáže jako náš život a my se ukážeme s ním ve slávě.‘
Podle apoštolské tradice mající původ přímo ve dni Kristova vzkříšení slaví církev velikonoční tajemství každý sedmý den, a ten se právem nazývá dnem Páně nebo Boží nedělí. V ten den se mají věřící shromáždit, aby naslouchali Božímu slovu a měli účast na eucharistii, aby tak slavili památku umučení, zmrtvýchvstání a oslavení Pána Ježíše a vzdávali díky Bohu, že nás ‚znovuzrodil, takže zmrtvýchvstáním Ježíše Krista máme živou naději‘. Takže den Páně je od počátku nejvlastnějším svátečním dnem, který se má zbožným věřícím stavět před oči a vštěpovat, aby se jim stal opravdovým dnem radosti a pracovního klidu. Jiné slavnosti nemají mít před ním přednost, ledaže jsou skutečně nanejvýš významné. Neboť den Páně je základem a jádrem celého liturgického roku.
PROSBY:
Díky tobě, Bože, za to, že zjevuješ svou moc ve všem stvoření a na běhu světa ukazuješ svou prozřetelnost.
BOŽE, PROKAZUJ NÁM STÁLE SVOU LÁSKU.
Skrze svého Syna, hlasatele pokoje a vítěze na kříži, vysvoboď nás od zbytečného strachu a zoufalství.
BOŽE, PROKAZUJ NÁM STÁLE SVOU LÁSKU.
Dej všem, kdo milují spravedlnost a snaží se o ni, ať poctivě spolupracují na budování světa v pravém míru.
BOŽE, PROKAZUJ NÁM STÁLE SVOU LÁSKU.
Ujmi se utlačovaných, vysvoboď zajaté, potěš ubohé, dej chléb hladovějícím, posilni slabé, na všech učiň zjevným vítězství kříže.
BOŽE, PROKAZUJ NÁM STÁLE SVOU LÁSKU.
Svého Syna mrtvého a pohřbeného jsi podivuhodně vzkřísil k slávě, dej, ať i naši zemřelí přejdou s ním do věčného života.
BOŽE, PROKAZUJ NÁM STÁLE SVOU LÁSKU.
ZAMYŠLENÍ:
Zvykoví křesťané zpravidla bývají velmi tolerantní. Nerozlišují příliš mezi kněžími, mezi tím a oním proudem v církvi, z toho hlediska neměli potíže a nebývají s nimi potíže. Když se ze zvykových křesťanů stávají křesťané z přesvědčení, toužící po růstu a odpovědnosti, je to vždy radostná věc. Patřičný duchovní pastýř si třeba vydechne a řekne si, "konečně se probudili, mám po starosti". Jenže zkušenosti ukazují, že starosti v mnohém teprve začnou. Totiž teprve "probuzený" křesťan začíná být natolik vyhraněný, že mu to nebo ono vadí. Že rozlišuje, vybírá si a co je nejhorší - staví jedno proti druhému, odsuzuje jednoho ve jménu jiného... drží s Apollem, Pavlem, Petrem... proti (a v tom je největší malér) "těm druhým". Nebývá snadné se v takové situaci orientovat. Uvádí se často řada oprávněných námitek proti tomu či onomu. Člověk má sám v sobě určitou tendenci k soupeření a je zcela přirozené, že lidé navzájem si blízcí se sdružují. Na druhé straně je jasné, že tyto věci obec oslabují. A tak se hledá, jak dělení překonat. Vítězstvím jednoho nad druhým? Spojením ve jménu lásky, která nechce vidět ani ty rozdíly, které existují? Ve jménu autority, která všechny rozdílnosti srovná tak, jako když je přejede parní válec? Železnou vojenskou disciplínou? Jistě, toto všechno a mnohé jiné se mezi lidmi vyskytuje, ale je to něco, co může pomoct v církvi, co tam patří? Hledáme-li opravdu křesťanskou cestu, nezbývá, než podle Pavlova vzoru dojít k otázce, v koho jsme uvěřili a kdo za nás byl ukřižován. Dojít tedy k prazákladu vší víry a všeho křesťanství. Teprve tam zjistíme, oč nám opravdu, když se dělíme, jde. Do jaké míry nám jde o vliv, o naši pozici, o pozici "našeho koně", o seberealizaci, atd... A je z toho někdy člověku úzko, když si pravdivě přizná, co stojí u kořene jeho jednání a postojů. Jenže i tady jen pravda z nás udělá lidi svobodné, osvobodí nás od omylů a rozdělení.
