To je Syn Boží.
2. neděle v mezidobí
První čtení: Izaiáš 49,3.5-6
Hospodin mi řekl: "Jsi mým služebníkem, Izraelem, proslavím se tebou."
Avšak nyní praví Hospodin, který si ze mě utvořil služebníka již v matčině lůně, abych zas k němu přivedl Jakuba, abych mu shromáždil Izraele. Tak jsem ve cti u Hospodina, (protože) Bůh můj je mou silou.
Řekl mi (tedy) : "Nestačí, že jsi mým služebníkem, abys obnovil Jakubovy kmeny a zbytky Izraele přivedl nazpět. Proto tě dám národům jako světlo, aby se spása má rozšířila až do končin země."
Druhé čtení: 1. list Korinťanům 1,1-3
Pavel, z Boží vůle povolaný za apoštola Ježíše Krista; a bratr Sosthenes členům církevní obce Boží v Korintě, kteří byli posvěceni v Kristu Ježíši a povoláni do stavu svatých, a také všem, kteří kdekoli vzývají jméno Pána Ježíše Krista, Pána svého i našeho. Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista.
Evangelium: Jan 1,29-34
Na druhý den Jan viděl Ježíše, jak jde k němu, a řekl: "Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa! To je ten, o kterém jsem řekl: 'Po mně přijde ten, který má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.' Ani já jsem ho neznal, ale proto jsem přišel křtít vodou, aby byl zjeven izraelskému národu."
A Jan vydal svědectví: "Viděl jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm. Ani já jsem ho neznal, ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: 'Na koho uvidíš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým.'
A já jsem to viděl a dosvědčuji: To je Syn Boží."
Z listu svatého Ignáce Antiochijského, biskupa a mučedníka, Efesanům
(Nn. 2, 2 – 5, 2: Funk 1, 175-177)
Ve svornosti jednoty
Oslavujte ve všem Ježíše Krista, který oslavil vás, abyste – dokonalí v jedné poslušnosti a poddaní biskupu a knězi – ve všem byli posvěceni.
Nepřikazuji vám to, jako bych něco znamenal. Neboť i když jsem v okovech pro jméno Ježíše Krista, nejsem v něm dokonalý. Teď však začínám být učedníkem a mluvím k vám jako k učitelům. Prospěje mi totiž, když mě posilníte vírou, napomenutím, trpělivostí a vytrvalostí. Ale protože mi láska nedá vůči vám mlčet, prosím napřed já vás, aby se vaše myšlení shodovalo s myšlením Božím. Neboť i Ježíš Kristus, náš nade vše dokonalý život, smýšlí jako Otec, a právě tak i všichni biskupové, ustanovení po všech krajích, smýšlejí jako Ježíš Kristus.
A tak je třeba, abyste žili v jednotě se smýšlením biskupovým, což také děláte. Vaše ctihodné kněžstvo, hodné Boha, je s biskupem v takové jednotě jako struny s kytarou. Proto vaše jednomyslnost a láskyplný soulad opěvují Ježíše Krista. A všichni buďte jedním sborem, abyste ve svorné harmonii, naladěni v jedné Boží tónině, jedním hlasem zpívali skrze Ježíše Krista Otci, aby vám naslouchal a z vašich dobrých činů poznal, že jste údy jeho Syna. Je tedy prospěšné, abyste vždy byli v dokonalé jednotě, a tím abyste také vždy měli podíl na Bohu.
Když jsem se já mohl za tak krátkou dobu tolik sblížit s vaším biskupem, ne po lidsku, ale duchovně, oč víc vám blahořečím za to, že jste spolu spojeni, tak jako církev s Ježíšem Kristem a jako Ježíš Kristus s Otcem, aby všechno bylo v souladné jednotě. Nikdo ať se nemýlí! Kdo není při oltáři, připravuje se o Boží chléb. A má-li modlitba jednoho či druhého takovou sílu, což teprve modlitba biskupa s celou církví?!
PROSBY:
Ježíši, slunce spravedlnosti, na sklonku dne tě prosíme za celé lidské pokolení, aby se všichni stále těšili z tvého světla, kterého neubývá.
PANE, PAMATUJ NA SVŮJ LID.
Opatruj novou úmluvu, kterou jsi zpečetil svou božskou krví, a posvěcuj svou církev, aby byla neposkvrněná.
PANE, PAMATUJ NA SVŮJ LID.
Pane, pamatuj na své shromáždění, na svůj lid, v němž přebýváš.
PANE, PAMATUJ NA SVŮJ LID.
Uveď poutníky na cestu pokoje a pravého štěstí, aby ve zdraví a radosti došli k vytouženému cíli.
PANE, PAMATUJ NA SVŮJ LID.
Pane, přijmi duše zemřelých, uděl jim odpuštění a věčnou slávu.
PANE, PAMATUJ NA SVŮJ LID.
ZAMYŠLENÍ:
Kdo byl Pavel, to celkem víme. A proto nás nepřekvapuje, že sebe sama označuje za "povolaného apoštola Ježíše Krista". Pavlovo konání i jeho autorita na ničem jiném nespočívá, než právě na tomto "povolání" a "poslání" (apostolos = poslaný).
Ale kdo byli korintští křesťané, kteří jsou označování jako "svatí", "povolaní do stavu svatých"? Vynikající společnost? Poloviční andělé? Elita v tehdejším křesťanstvu? Vůbec ne! Z další části dopisu vysvítá, že byli mnohdy chybující, hádající se, nechápající, oč v křesťanství v posledku jde. Proč je tedy Pavel nazývá svatými? Rozhodně ne ze zdvořilosti! Ani ne v nějakém nadneseném významu. Ale proto, že byli "posvěceni v Kristu Ježíši". Jejich svatost je v prvé řadě věcí Kristovy milosti, následek vyvolení - křtu. Je to tedy "to Boží", co v nich bylo křtem, milostí uskutečněno. Něco, co tu je a co oni vlastně mají v sobě objevovat. Což ovšem neplatí jen o křesťanech tehdy v Korintě, ale o všech a vždy, tedy i o nás.
My jsme v paradoxní situaci. Pro většinu křesťanů je svatost něco, co sice u druhých (světců) právem uctívají, ale co se jich samotných jakoby netýká, s čím nemají nic společného. A tak je už jen krůček k tomu, aby křesťan považoval sebe samého bez pochybností za "obyčejného člověka", za někoho, kdo se musí starat o svůj život jako ostatní, trochu poctivě, trochu ne - jak to zrovna jde - jako někdo, kdo se sice modlí, chodí do kostela, věří, nedělá snad velké hříchy, ale kdo je vlastně svým smýšlením, postojem, jistotami tak trochu jako ostatní, protože, jak si říká, to snad ani jinak nejde. A svatost - to je něco, co pro něj leží nanejvýš v budoucnosti, až nebude mít starosti, až bude mít čas, až děti vyrostou, až bude v penzi.
Z pedagogiky je známo, že člověk, kterému se stále opakuje, že je neschopný, nesamostatný, prostě k ničemu, po čase skutečně takovým bude, že se přizpůsobí tomuto obrazu, který je mu stále předkládán. Zrovna tak křesťan, který si na sobě žádné stopy svatosti (tedy Božího působení!!) nepřipouští, se asi skutečně stane po čase tím, kdo je jen "jako druzí".
Jde tedy o to namlouvat si, že jsme něco, čím ve skutečnosti nejsme? Vůbec ne! Jde ale o to, uznat, co s námi ve křtu udělal Kristus. Uznat, že skrze něj jsme se stali Božími, a proto svatými. A na tomto sebevědomí stavět a žít jako na nejhlubší pravdě, kterou o sobě samých (a taky o druhých křesťanech!)
