Hle, panna počne a porodí syna.
4. neděle adventní
První čtení: Izaiáš 7,10-14
Hospodin promluvil k Achazovi skrze proroka Izaiáše: „Vyžádej si znamení od Hospodina, svého Boha, ať hluboko v podsvětí či nahoře na výšinách!“
Achaz však řekl: „Nebudu žádat, nebudu pokoušet Hospodina.“
Tu pravil Izaiáš: „Slyšte tedy, Davidův dome! Nestačí vám omrzovat lidi, že omrzujete i mého Boha? Proto vám dá znamení sám Pán: Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emanuel, to je ‘Bůh s námi’.“
Druhé čtení: list Římanům 1,1-7
Pavel, služebník Ježíše Krista, povolaný za apoštola, určený k hlásání radostné zvěsti. Bůh ji už předem slíbil ústy svých proroků ve svatém Písmě o svém Synu. Ten pochází jako člověk z rodu Davidova, duchem svatosti se prokázal jako mocný Boží Syn tím, že vstal z mrtvých: Ježíš Kristus, náš Pán. Od něho jsme dostali milost i apoštolské poslání, abychom na oslavu jeho jména přivedli k ochotnému přijetí víry všecky národy. K nim patříte i vy, protože si vás Ježíš Kristus povolal.
Všem v Římě, které Bůh miluje a které povolal do stavu svatých: milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista.
Evangelium: Matouš 1,18-24
S narozením Ježíše Krista to bylo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena s Josefem. Ale dříve než spolu začali bydlet, ukázalo se, že počala z Ducha svatého. Protože její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vydat pohaně, rozhodl se tajně se s ní rozejít.
Když už to chtěl udělat, zjevil se mu ve snu anděl Páně a řekl: „Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů.“
To všechno se stalo, aby se naplnilo, co řekl Pán ústy proroka: „Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel“, to znamená „Bůh s námi“.
Když se Josef probudil ze spánku, udělal, jak mu anděl Páně přikázal: vzal svou ženu k sobě.
Z listu Diognetovi
(Cap. 8, 5 – 9, 6: Funk 1, 325-327)
Bůh zjevil svou lásku prostřednictvím svého Syna
Nikdo z lidí Boha ani nespatřil, ani o něm nedal zprávu, nýbrž on sebe sám zjevil. A zjevil se prostřednictvím víry, jíž jediné je umožněno Boha spatřit. Neboť Bůh, Pán a tvůrce všeho, ten, který všechno učinil a všemu dal svůj řád, lidi nejen miloval, nýbrž je i trpělivě snášel.
Vždycky takový byl i je i bude, přívětivý a dobrý, neznalý hněvu a pravdivý. Právě on jediný je dobrý. Když pojal nějaký veliký a slovem nepopsatelný záměr, sdělil jej pouze svému Synu.
Proto se zdálo, dokud ve své moudrosti udržoval a střežil své úmysly ve skrytu, že o nás nedbá a že se o nás nestará. Avšak poté, kdy prostřednictvím milovaného Syna zjevil a učinil přístupným to, co bylo připraveno hned od počátku, poskytl nám najednou všechno: mohli jsme mít užitek z jeho dobrodiní, patřit na něj a chápat ho; kdo z nás by to byl kdy čekal?
I potom, co již pojal všechny své záměry a se Synem je rozvrhl, nechal nás až do nedávné doby nerozvážně se unášet nezřízenými hnutími, ježto jsme byli odvedeni z pravé cesty rozkošemi a vášněmi. Jistěže se nikterak z našich hříchů neradoval, nicméně je snášel. Jistěže onu dobu nepravostí neschvaloval, vytvářel však nynější čas spravedlnosti. Tehdy nás naše vlastní činy měly usvědčit, že nejsme hodni života, aby nás nyní za hodny života uznala Boží dobrota; tehdy se mělo zjevně prokázat, že na základě toho, co je v nás, do Božího království vejít nemůžeme, aby nám bylo darováno vejít tam Boží mocí.
Když se ale naplnila míra naší nepravosti a stalo se zcela zřejmým, že nám v její odplatu hrozí trest a smrt, a když přišla doba, předurčená Bohem k tomu, aby se začala osvědčovat jeho dobrota a moc (jak nezměrná je Boží mírnost a láska k člověku!), neměl nás v nenávisti, nezavrhl nás, nemstil se. Naopak nás trpělivě snášel, podepřel nás, slitoval se a sám vzal na sebe naše hříchy, vlastního Syna dal jako cenu za naše vykoupení a svatého za hříšníky, zlem nezasaženého za zlosyny, spravedlivého za nespravedlivé, neporušitelného za porušitelné, nesmrtelného za smrtelné. Vždyť co jiného mohlo překrýt naše hříchy nežli jeho spravedlnost? U koho jiného jsme mohli my hříšní a bezbožní dojít ospravedlnění než u samotného Božího Syna?
Jaká je to slastná směna, jaké neprobadatelné ustanovení, jaká neočekávaná dobrodiní! Hříšnost mnohých se ukryje v jednom spravedlivém, a spravedlnost jednoho ospravedlní mnohé nespravedlivé!
PROSBY:
Pane Ježíši Kriste, stal ses člověkem a ukázal jsi světu slávu svého božství,
kéž tvůj příchod je pro nás zdrojem života.
PŘIJĎ, PANE JEŽÍŠI.
Tys na sobě pocítil naši slabost,
měj proto s námi slitování.
PŘIJĎ, PANE JEŽÍŠI.
Při svém prvním příchodu ses ponížil a vykoupil jsi svět z hříchu,
až přijdeš podruhé ve slávě, vysvoboď nás ze všeho, co jsme hříchem zavinili.
PŘIJĎ, PANE JEŽÍŠI.
Ty žiješ a všechno řídíš,
ve své dobrotě učiň, ať dosáhneme věčného dědictví.
PŘIJĎ, PANE JEŽÍŠI.
Ty sedíš po Otcově pravici,
dej, ať zemřelí spatří tvou tvář, aby se radovali v tobě.
PŘIJĎ, PANE JEŽÍŠI.
ZAMYŠLENÍ:
Bylo by nemilým omylem hledat v dnešním evangeliu především informace o tom, "jak to tenkrát bylo", než se Ježíš narodil. Protože toto evangelium mnohem spíš vypovídá o tom, kdo je to Ježíš, jaký je jeho nejposlednější původ, a tedy i jaký je Bůh, kdo je to Bůh.
Celé evangelium svědčí o tom, že Ježíš byl člověk podobný nám ve všem, kromě hříchu, narozený ze ženy jako každý z nás, jako dítě odkázaný na dospělé atd. Ale současně nám celé evangelium dosvědčuje, že Ježíš přichází od Boha, je Božím Synem, je novým počátkem v lidstvu - tím, kdo není zasažen hříchem, a přece je člověkem, že je darem tvůrčí moci Boží - Ducha svatého. A nic jiného nám nevypovídá ani dnešní evangelium, které způsobem názorným a jak jen možno srozumitelným tuto velkou pravdu předává: Ježíš vychází z Boha, z Ducha Božího, jenž tvoří všechno nové, je darovaný lidstvu Otcem. A dnešní čtenář evangelia je tázán, stejně jako král Achaz před více než dvěma a půl tisíciletími, jestli v Bohu věrného dárce rozpoznává. Jestli je schopen se ve svém životě spolehnout na obdarovávající věrnost Boží, nebo jestli bude hledat pomoc jen u lidí. Achaz, ač nositel davidovských zaslíbení, byl v pokušení hledat ve svízelné politické situaci pomoc u okolních králů. A prorok jej upozorňuje, že narození syna pro něj bude znamením, že Bůh se stará a že je věrný, že budoucnost Achazova a Izraele nezávisí na smlouvách s okolními králi, ale na Hospodinu, dárci života.
My máme důvody k důvěře ještě markantnější: Bůh nám do lidských dějin i do lidské společnosti daroval svého Syna, dílo Ducha, počátek nového stvoření. Máme tedy hledat naději především ve starém stvoření zasaženém hříchem, tedy v tom, co je jen lidské, jen člověkem vymyšlené a vytvořené? Každá tíže lidských dějin, dříve jako dnes, ukazuje tuto otázku se značnou naléhavostí. Bůh dává svůj dar - Ježíše stále, dává sebe sama stále, ale stojí člověk o to? Co chceš Ty? Otázku, zda chceš Boha nejvíc, jako největší dar, si musíš položit sám. Otázku, zda jsi ochoten a schopen přijmout tento dar jako Josef - ve vědomí chudoby a s postojem otevřenosti. Ne, Bůh nedává málo, tam potíž není. Potíž je v tom, že člověk chce nejvíc to, co mu Bůh nedává, a nestojí o to, či neví o tom, co mu Bůh nabízí. Ale jak vinit Boha, že nedává něco (zdraví, pohodu, dostatek toho či onoho), když dává sebe?
Narození Ježíše, jakkoliv je časově vzdáleno, může být i dnes pochopeno jako znamení. Ale znamení musí být "dešifrováno" tak, aby se člověk setkal se skutečností samotnou. Josef i Marie toto znamení alespoň z části rozpoznali a hlavně Boží dar - Ježíše - přijali, jakkoliv jim zkomplikoval život. Proto byl jejich život plodným pro všechny generace lidstva.
