Pravým a živým chrámem Božím máme být my sami.
9. listopad
Posvěcení lateránské baziliky
svátek
Z kázání svatého Caesaria Arleského, biskupa
(Sermo 229, 1-3: CCL 104, 905-908)
Křtem jsme se všichni stali Božím chrámem
Z milosti Kristovy slavíme dnes, nejmilejší bratři, s velikou radostí výročí posvěcení tohoto kostela. Pravým a živým chrámem Božím máme být my sami. Ale přesto právem všichni křesťané vděčně slaví výročí mateřského kostela církve, neboť vědí, že se v ní duchovně znovu narodili. Vždyť když jsme se poprvé narodili, byli jsme hodni Božího hněvu; ale druhé narození z nás učinilo nádoby milosrdenství. Poprvé jsme se narodili k smrti, druhé narození nás znovu povolalo k životu.
Neboť my všichni, moji drazí, jsme byli před křtem chrámem ďáblovým, ale křtem jsme se stali chrámem Kristovým; a zamyslíme-li se pozorně nad spásou své duše, shledáváme, že jsme pravý a živý chrám Boží. Bůh nepřebývá jen v chrámech, vystavěných lidskýma rukama, ani v domě ze dřeva a kamene, ale především v duši, stvořené jako obraz Boží rukama Stvořitele, jak říká svatý apoštol Pavel: Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy?
A protože Kristus při svém příchodu vyhnal ďábla z našich srdcí, aby si v nás připravil svůj chrám, snažme se s jeho pomocí ze všech sil o to, aby v nás on sám nebyl potupen našimi zlými skutky. Neboť každý, kdo koná, co je zlé, tupí Krista. Předtím než nás Kristus vykoupil, byli jsme příbytkem ďáblovým, jak jsem už řekl; potom jsme se stali příbytkem Božím, neboť Bůh si z nás učinil svůj příbytek.
A proto, moji drazí, chceme-li s radostí slavit výročí posvěcení kostela, nesmíme v sobě ničit zlými skutky živé chrámy Boží. Řeknu, co mohou všichni pochopit: Kdykoli přicházíme do kostela, připravme svou duši, aby byla taková, jaký chceme mít kostel.
Chceš, aby bazilika čistotou jen zářila? Neposkvrňuj svou duši špínou hříchů. Chceš-li, aby byla bazilika plná světla, Bůh také chce, aby tvá duše nebyla temná, ale aby se stalo, co říká Pán: aby v nás svítilo světlo dobrých skutků, a tím aby byl oslavován ten, který je v nebi. Tak jako ty vstupuješ do tohoto kostela, tak chce Bůh vstoupit do tvé duše. Vždyť on to sám slíbil: Budu přebývat a chodit mezi nimi.“
10. listopad
Sv. Lva Velikého, papeže a učitele církve
památka
Narodil se koncem 4. století. V době papeže Celestina I. (422-432) už byl v Římě jáhnem. Když se v roce 440 stal papežem, důsledně vystupoval proti všem bludným učením té doby a zdůrazňoval poslání římského biskupa jako nástupce na Petrově stolci a význam jeho postavení pro jednotu církve. Na všeobecný sněm do Chalcedonu poslal své zástupce (451); v jeho dopise, který se tam četl, bylo za souhlasu přítomných odsouzeno bludné učení monofysitů (neuznávající, že Kristus je pravý Bůh i pravý člověk). Ustanovil při císařském dvoře v Konstantinopoli trvalého papežského vyslance. Podařilo se mu odvrátit hunského vůdce Attilu od tažení na Řím (452) a při vpádu barbarů vedených Genserichem (455) dosáhl toho, že nedošlo k prolévání krve a k vypálení Říma. Zanechal 96 kázání vynikajících obsahem i formou a 173 dopisů; velmi se také zasloužil o zkvalitnění liturgických textů. Zemřel 10. XI. 461; jeho ostatky byly koncem 7. století uloženy ve vatikánské bazilice sv. Petra. V roce 1754 byl prohlášen za učitele církve.
Zvláštní služba kněžského úřadu
I když je celá církev Boží uspořádána v různých stupních, takže celistvost svatého těla vytvářejí rozličné údy, přece jsme, podle slov apoštola, všichni jeden v Kristu; a různost služebního postavení nás neodděluje natolik, že by nějaká část, ať sebeméně významná, nebyla spojena s hlavou. A tak v jednotě víry a křtu, milovaní, tvoříme nerozdílné společenství a máme stejnou důstojnost, jak říká apoštol Petr: „A vy sami se staňte živými kameny pro duchovní chrám, svatým kněžstvem, které z podnětu Ducha přináší oběti Bohu příjemné skrze Ježíše Krista.“ A dále říká: „Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu.“
Neboť všem, jimž se dostalo nového života v Kristu, dává znamení kříže královskou důstojnost, a pomazání Ducha svatého je posvěcuje na kněze. A proto vedle této zvláštní služby kněžského úřadu mají si být vědomi i všichni křesťané, žijící z Ducha podle Kristova zákona, že jsou rod královský a že mají účast na kněžském poslání. Vždyť co je tak královského, jako když duch, podřízený Bohu, vládne nad tělem? A co je tak kněžského, jako zasvětit Bohu čisté svědomí a přinášet mu na oltáři srdce neposkvrněné oběti zbožnosti? A to nám bylo z milosti Boží dáno společně všem. A přece je chvályhodným projevem vaší zbožnosti, že se radujete z výročí mého povýšení jako z pocty, která zahrnuje i vás. Tak oslavuje celé tělo církve jednu svátost kněžství. Vylitím posvátného oleje spočinula její milost zajisté v hojnější míře na těch, kdo mají vyšší postavení, ale sestoupila v míře nemalé i na ty nižší.
I když nás tedy, nejmilejší, společná účast na tom daru velmi vybízí k společné radosti, bude důvod naší radosti přece jen hlubší a větší, jestliže se nebudete zdržovat myšlenkou na mou ubohost. Vždyť je mnohem užitečnější a důstojnější zaměřit svou mysl na rozjímání o slávě svatého apoštola Petra a slavit tento den především úctou k němu. On byl zaplaven takovou hojností milostí ze samého pramene všech darů. Mnoho darů přijal jenom on sám, a mezi tím, co přechází na někoho dalšího, není nic, co by byl on nedostal. Vtělené Slovo už přebývalo mezi námi, a Kristus se zcela vydal za obnovení lidstva.
