Neboť všichni žijí pro něho.
32. neděle v mezidobí
První čtení: 2. kniha Makabejská 7,1-2.9-14
Přihodilo se, že zajali sedm bratrů s jejich matkou. Král je dal mrskat biči a volskými řemeny, aby je přinutil jíst zakázané vepřové maso.
Jeden z nich, který se stal jejich mluvčím, řekl: "Co se nás ptáš a o čem se chceš od nás poučit? Jsme odhodláni spíše zemřít než překročit (božské) zákony otců."
Druhý pak v poslední chvíli řekl: "Ničemo, bereš nám přítomný život, ale král všehomíra vzkřísí nás k věčnému životu, protože umíráme za jeho zákony."
Po něm byl týrán třetí. Když ho požádali, hned vyplázl jazyk, (který mu chtěli uříznout,) nebojácně vztáhl ruce (na oheň) a neohroženě řekl: "Dostal jsem je z nebe, ale kvůli Božím zákonům se o ně nestarám a doufám, že je znovu od něho obdržím." Sám král a jeho družina žasli nad duševní silou jinocha, který se vůbec nestaral o bolesti. Když zemřel, dali se do stejného mučení a týrání čtvrtého, který krátce před smrtí řekl: "Je dobré být poslán na smrt od lidí, když můžeme doufat od Boha, že znovu budeme od něho vzkříšeni. Pro tebe však vzkříšení k životu nebude! "
Druhé čtení: 2. list Soluňanům 2,16-3,5
Bratři !
Náš Pán Ježíš Kristus i Bůh, náš Otec, který nás miloval a ve své dobrotě nám dal nepomíjející útěchu a radostnou naději - on sám ať vás potěší a utvrdí v každém dobrém činu i slovu.
Bratři, modlete se za nás, aby se Boží slovo dále šířilo a bylo přijímáno s úctou, jak je tomu i u vás, a abychom byli osvobozeni od lidí zvrácených a zlých, neboť věřit není dáno všem. Ale Pán je věrný: on vás bude sílit a chránit od zlého. Spoléháme na vás, že s pomocí Páně děláte a budete dělat, co vám nařizujeme. A Pán ať řídí vaše srdce k Boží lásce a k tomu, abyste byli trpěliví tak, jako byl Kristus.
Evangelium: Lukáš 20,27-38
K Ježíšovi přistoupilo několik saduceů, kteří tvrdí, že není vzkříšení, a otázali se ho: "Mistře, Mojžíš pro nás ustanovil: 'Zemře-li někomu bratr, který měl manželku, ale byl bezdětný, ať si tu manželku vezme jeho bratr a zplodí svému bratru potomka. Bylo tedy sedm bratrů. První se oženil a zemřel bezdětný. Ženu si vzal druhý a třetí a stejně tak všech sedm, nezanechali však děti a zemřeli. Nakonec zemřela i ta žena.
Kterému z nich bude tedy ta žena náležet při vzkříšení? Vždyť ji mělo za manželku všech sedm!"
Ježíš jim řekl: "Lidé tohoto světa se žení a vdávají. Ale ti, kdo budou uznáni za hodné dosáhnout onoho světa a vzkříšení z mrtvých, nebudou se ženit ani vdávat. Už přece nemohou zemřít, jsou totiž rovní andělům a jsou syny Božími, neboť mají účast na vzkříšení.
A že mrtví budou vzkříšeni, to naznačil i Mojžíš ve vyprávění o (hořícím) keři, když nazývá Pána 'Bohem Abrahámovým, Bohem Izákovým a Bohem Jakubovým'. On přece není Bohem mrtvých, ale živých, neboť všichni žijí pro něho."
Díky tobě, Bože, za to, že zjevuješ svou moc ve všem stvoření a na běhu světa ukazuješ svou prozřetelnost.
BOŽE, PROKAZUJ NÁM STÁLE SVOU LÁSKU.
Skrze svého Syna, hlasatele pokoje a vítěze na kříži, vysvoboď nás od zbytečného strachu a zoufalství.
BOŽE, PROKAZUJ NÁM STÁLE SVOU LÁSKU.
Dej všem, kdo milují spravedlnost a snaží se o ni, ať poctivě spolupracují na budování světa v pravém míru.
BOŽE, PROKAZUJ NÁM STÁLE SVOU LÁSKU.
Ujmi se utlačovaných, vysvoboď zajaté, potěš ubohé, dej chléb hladovějícím, posilni slabé, na všech učiň zjevným vítězství kříže.
BOŽE, PROKAZUJ NÁM STÁLE SVOU LÁSKU.
Svého Syna mrtvého a pohřbeného jsi podivuhodně vzkřísil k slávě, dej, ať i naši zemřelí přejdou s ním do věčného života.
BOŽE, PROKAZUJ NÁM STÁLE SVOU LÁSKU.
Z pastorační konstituce II. vatikánského sněmu o církvi v dnešním světě.
(Gaudium et spes, n. 78)
Jak budovat mír
Mír neznamená jenom to, že není válka, ani se neomezuje na pouhé úsilí o rovnováhu nepřátelských sil, ani nevzniká z panovačné nadvlády, nýbrž správně a výstižně označuje jako dílo spravedlnosti. Je plodem řádu, který ho božský Budovatel vložil do základů lidské společnosti a který mají lidé žíznící po stále dokonalejší spravedlnosti uvádět ve skutek. Obecné blaho lidstva je sice v podstatě řízeno věčným Božím zákonem, ale jeho konkrétní požadavky podléhají postupem času neustálým změnám; proto nebylo nikdy dosaženo míru jednou provždy, ale je ho třeba neustále budovat. A protože lidská vůle je mimoto nestálá a poraněná hříchem, vyžaduje úsilí o mír, aby každý vytrvale ovládal své vášně a aby legitimní autorita byla bdělá.
Ani to však nestačí. Takového míru se na zemi nedosáhne, nebude-li zajištěno osobní blaho a nebudou-li se lidé s důvěrou a z vlastní vůle mezi sebou dělit o bohatství ducha a tvůrčích schopností. Pevné odhodlání respektovat ostatní lidi a národy i jejich důstojnost a usilovné uskutečňování bratrství je pro budování míru naprosto nezbytné. Takže mír je také plodem lásky, která daleko překračuje to, co může poskytnout spravedlnost.
Pozemský mír pramenící z lásky k bližnímu je přitom obrazem a důsledkem míru Kristova, vyvěrajícího z Boha Otce. Vtělený Syn, Kníže pokoje, totiž skrze svůj kříž smířil všechny lidi s Bohem, obnovil jednotu všech v jednom lidu a v jednom těle, svým vlastním tělem zabil nenávist, a vyvýšen vzkříšením rozlil do lidských srdcí Ducha lásky.
Proto snažně vyzýváme všechny křesťany, aby žili podle pravdy a v lásce" a spojili se s opravdu mírumilovnými lidmi k vyprošení a uskutečnění míru.
Týž duch nás nutí, abychom vyslovili uznání těm, kteří odmítají domáhat se svých práv násilím a uchylují se k takovým obranným prostředkům, jaké mají koneckonců po ruce i slabí, a pokud možno tak, aby se neporušovala práva ani povinnosti ostatních nebo celého společenství.
ZAMYŠLENÍ:
Je opravdu zvláštní, že s některými věcmi, které patří neodlučitelně k životu, se lidstvo za celou dobu své existence v zásadě nevyrovnalo. Je to hlavně skutečnost smrti, která je na jedné straně nevývratnou jistotou, na druhé straně něčím, nač lidský duch stále naráží jako na záhadu, která je sice v různých kulturách prohlašována za tak či onak vyřešenou, ale která přece jen na člověka stále svou temnotou působí. A většinou i ti, kteří považují smrt za „normální“, za něco, za čím nic není a čeho se není třeba bát, v situaci, kdy jejich život je ohrožen, tato moudrá stanoviska ztrácejí a zmocňuje se jich strach nebo intenzivní nechuť k přijetí této skutečnosti.
Na druhé straně je mezi křesťany mnoho rozpaků nad pojmem vzkříšení a řekl bych, že je mezi nimi i málo víry v ně. „Je vůbec něco za smrtí?“ To je otázka i pro věřícího člověka mnohdy palčivá, dnes hlavně proto, že se člověk bláhově domnívá, že lze věřit jen věcem, které lze vidět, které si lze ohmatat, se kterými lze udělat opakovaně zkušenost. Ale je zajímavé, že dnešní člověk, ač tak kritický, snadno přehlédne, jak často pochopil věci viditelné a ohmatatelné špatně, jak mnohokrát byl něčím, s čím mohl udělat opakovaně zkušenost, oklamán. Tedy s důvěrou v absolutní správnost „ohmatatelných věcí“ to zřejmě přeháníme. Na druhé straně je člověk v nebezpečí, že bude dělat stejnou chybu, jakou dělali Saduceové, kteří si navíc sebevědomě mysleli, že Ježíše nachytají na jeho vlastních slovech. Vzali totiž slovo vzkříšení v tom nejprimitivnějším významu: jako pokračování pozemských životních poměrů, jako vzkříšení zakletého prince z pohádky, jako návrat do tohoto života. Přesně tutéž chybu dělají po nich i mnozí lidé dnes. Pochopitelně, protože tento život, který zde žijí, si bez potíží mohou představit, byť v nějaké „zlepšené“ formě. Ale Ježíš říká v evangeliu něco zcela jiného. Mluví o tom, že ti, kdo budou uznáni za hodné dosáhnout onoho světa se nebudou ani ženit, ani vdávat, ani umírat, že totiž jejich život bude podílem na životě Božím, což je vyjádřeno slovy, že budou žít na úrovni synů Božích. Tedy to, co známe zde na zemi, bude radikálně překonáno. A kde je spojnice mezi tímto pozemským a mezi tím, „zcela jiným“ v nebeském království? Spojnicí je především vztah. Už zde jsme syny Božími a tento vztah se „tam“ zcela naplní. Už teď žijeme z Boha, dárce života a dárce milosti, odpuštění, z Boha, kterému „všichni žijí“, a tam budeme z něho žít výhradně.
Chce-li tedy člověk nějak dospět k představě o životě „tam“, o tom, co je za smrtí, pak může opustit všechny konkrétní představy lidské a má se přidržet jednoho jediného: lásky mezi sebou a Bohem, a mezi druhými a Bohem, tak jak tuto lásku zde na světě zná. Kdo zná Boha a na podkladě této znalosti ho miluje, ten ví, že toto milování může mít své pokračování a že stále roste, aniž jsou mu dány jakékoliv hranice. Pád do náruče milujícího Boha - to je snad jakási představa, kterou lze mít. Pád do náruče toho Boha, kterého jsme zde na zemi milovali, ke kterému jsme cestou víry šli. Pád „skrze Krista“ - neboť jiná cesta k tomuto cíli není.
A tak nám vyplývá z našeho uvažování poslední výsledek. Chce- li člověk život v plnosti, život, který není definitivně likvidován smrtí, pak je zásadní otázkou, zda a jak zná Boha. Není to otázka po něčem, co by také mohlo k životu patřit, ale po něčem, co v sobě řešení života nese. Neboť Boha, o kterém člověk téměř nic neví, nemůže milovat. A kde není lásky mezi člověkem a Bohem zde, tam si jí těžko představovat
