'Bože, bud' milostiv mně hříšnému.'
30. neděle v mezidobí
První čtení: Sirachovec 35,15b-17.20-22a (řec. 12-14.16-18)
Protože Pán je spravedlivý Bůh, nestraní nikomu.
Není na straně proti chudákovi a vyslyší modlitbu utištěného. Nepohrdne sirotkovou prosbou ani vdovou, když vylévá svou stížnost. Tíseň utlačeného se skončí, křik ubohého se utiší.
Modlitba chudého proniká oblaka a nezastaví se, dokud tam nedojde. Nevzdálí se, dokud Nejvyšší nezakročí, nerozsoudí spravedlivě a neobnoví právo.
Druhé čtení: 2. list Timotejovi 4,6-8.16-18
Milovaný!
Já už mám prolít v oběť svou krev, chvíle, kdy mám odejít, je tady. Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, víru jsem uchoval. Teď mě už jen čeká věnec spravedlnosti, který mi v onen den předá Pán, spravedlivý soudce. A nejen mně; stejně tak i všem, kdo s láskou čekají na jeho příchod.
Při mé první obhajobě nikdo se mě nezastal, všichni mě opustili. Kéž je jim to odpuštěno! Avšak Pán stál při mně a dal mi sílu, abych plně hlásal evangelium a aby ho slyšeli lidé ze všech národů. A tak jsem byl vysvobozen ze lví tlamy.
Pán mě vysvobodí ode všeho zlého a zachrání pro své nebeské království. Jemu buď sláva na věčné věky! Amen.
Evangelium: Lukáš 18,9-14
Některým lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl Ježíš toto podobenství: "Dva lidé šli do chrámu, aby se modlili, jeden byl farizeus a druhý celník.
Farizeus se postavil a modlil se v duchu takto: 'Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo i jako tamhleten celník. Postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů.' Celník však zůstal stát vzadu a neodvažoval se ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal: 'Bože, bud' milostiv mně hříšnému.'
Říkám vám: Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen."
PROSBY:
Ježíši, slunce spravedlnosti, na sklonku dne tě prosíme za celé lidské pokolení, aby se všichni stále těšili z tvého světla, kterého neubývá.
PANE, PAMATUJ NA SVŮJ LID.
Opatruj novou úmluvu, kterou jsi zpečetil svou božskou krví, a posvěcuj svou církev, aby byla neposkvrněná.
PANE, PAMATUJ NA SVŮJ LID.
Pane, pamatuj na své shromáždění, na svůj lid, v němž přebýváš.
PANE, PAMATUJ NA SVŮJ LID.
Uveď poutníky na cestu pokoje a pravého štěstí, aby ve zdraví a radosti došli k vytouženému cíli.
PANE, PAMATUJ NA SVŮJ LID.
Pane, přijmi duše zemřelých, uděl jim odpuštění a věčnou slávu.
PANE, PAMATUJ NA SVŮJ LID.
ZAMYŠLENÍ:
Není vám toho farizeje tak trochu líto? Vždyť se opravdu snažil. Vůbec nežil své náboženství lacině - naopak. Ačkoliv Židé měli předepsaný půst jednou do roka, on se postil dvakrát týdně. A to byl půst od jídla i pití - v horké Palestině dost citelné odříkání. Odevzdával desátek ze všeho, ne jen z jedné věci, jak bylo předepsáno - představte si, že byste odevzdávali desetinu z toho, co vyděláte, vypěstujete, dostanete! A v modlitbě Bohu děkoval - být vděčným je dobrá věc! A děkoval za to, že jej Bůh vedl, že není zločincem, ...že není jako ?ten celník?. Ale právě tady začíná jeho tragédie. Svůj víc než řádný život používal jako legitimaci, která - jak myslí - ho opravňuje k souzení bližního, k povýšenému postoji a která mu dokonce zjednává přednostní právo před Bohem. A to byl začátek jeho pro nás těžko pochopitelné prohry.
Naproti tomu celník byl v situaci od začátku zoufalé a věděl o tom. Celníci byli pro své zaměstnání v Izraeli v obecném opovržení. Clo vybírali ve prospěch nenáviděné okupační moci, ve prospěch Římanů, což bylo považováno mnohými za delikt náboženský, protože Izrael mohl patřit jen Hospodinu, ne jiné moci. Vybírání mohli dělat dost svévolně, takže běžně lidi šidili ve prospěch vlastní kapsy. Tohoto si byl celník vědom. A nejen toho. Věděl, že kdyby měl dělat správné pokání, musel by podle zásad, platných v Izraeli, opustit své nepočestné povolání a vrátit s ?doplatkem? jedné pětiny každému to, co mu neoprávněně vzal. Což bylo neuskutečnitelné - kde by měl sehnat lidi, kteří mu prošli celnicí? Jeho postavení bylo tedy podle lidských měřítek beznadějné. A přece on a ne farizeus se vrátil ospravedlněn. Jak je to možné? Vždyť je to pobuřující. Bůh snad straní zlodějům? Nebo má jen posměch ze spravedlivých skutků zbožnosti? To jistě ne. Ale Bůh soudí tak, jak je to v podobenství, ne tak, jak by mu to člověk třeba předepsal. Zatímco Židé se normálně modlili se zvednutou hlavou, s očima obrácenýma vzhůru a s pozdviženýma oběma rukama, celník ani oči k nebi nepozvedl a tloukl se do hrudi - to nebyl v Izraeli modlitební postoj kajícnosti, jako u nás, to byl spíš projev beznadějného zoufalství. Ale beznaděj tu úplná nebyla: celník se dovolával Božího milosrdenství. Nedovolával se svých zásluh, nevymlouval se na nepřízeň poměrů, těžkou rodinnou situaci, na to, že jiní jsou ještě horší ... uznával, že je to, co je - tedy hříšník - a uznával, že je Bůh, jaký je - tedy milosrdný. A tohoto celníka prohlašuje Ježíš za ospravedlněného. Neslýchané - kdyby soudili lidé a ne Bůh, nemohlo by se něco takového stát.
Nám ovšem není toto evangelium vyprávěno proto, abychom soudili mezi farizejem a celníkem. Pro nás je buď výstrahou, nebo nadějí. Právě dnes, kdy žijeme jako věřící mezi množstvím lidí buď odpadlých nebo o Boha se nestarajících, jsme ve velkém nebezpečí, že se postavíme před Bohem do postoje farizeje. Že nebudeme na kolenou děkovat za ten nepochopitelný dar, že jsme si mezi množstvím nevěřících či polověřících zachovali či získali víru, za dar, že jsme se nestali v tom či onom nemorálními, ač jsme k tomu měli nejednou příležitost - ale že budeme buď poukazovat na své zásluhy, nebo se dívat na ostatní pyšně, s opovržením nebo aspoň s pocitem převahy. A přece - kdo z nás může říci, že ví, jak se stalo, že je věřící, ačkoliv třeba jeho sourozenci, vyrostlí téměř ve stejných podmínkách, jsou dnes úplně jinde? Kdo z nás může říci, že je to jeho zásluha? Tajemství Božího vyvolení je opravdu tajemstvím.
Ale toto podobenství také zprostředkovává neuvěřitelnou naději: i ten, kdo je na tom před Bohem opravdu katastrofálně, kdo nemá síly, schopnosti, možnosti svůj poškozený život opravit, uvést do pořádku, není bez naděje. Bůh se nehojí na těch, kteří mají před ním zlomené srdce, Bůh je zachraňuje - to už ví Starý zákon (žalm 50/51). Je třeba a stačí uznat, že jsem na tom tak katastrofálně, jak jsem a věřit, že Boží milosrdenství je větší než toto všechno. Je to málo, moc málo? Jen zdánlivě. Protože pro člověka bývá těžké přiznat si svůj stav bez příkras. Ale lidé, kteří jsou opravdu na okraji lidské společnosti, kteří se dostávají za mnohé uznávané normy, kteří už sami nad sebou zlomili hůl, jsou často ochotni vidět sebe upřímně a bez příkras, upřímněji, než mnohý z nás. Kdo z nás může říci, že nějakým způsobem aspoň někteří z nich neprojeví víru v Boží milosrdenství? Víru tím silnější, čím větší bude její osobní bída? A tak nejenže nemáme právo vynést nad nikým zdrcující rozsudek (nevíme, v jakém stavu kdo umřel, neznáme srdce člověka i v posledních dnech, hodinách jeho života), ale máme právo se s nadějí modlit i za ty nejproblematičtější lidské existence, když jejich život skončí bez toho, že by se napravili. Protože Bůh, jak Písmo znova a znova tvrdí, soudí jinak, než člověk.
