Vždycky si připomeňme Kristovu lásku.
15. říjen
Sv. Terezie od Ježíše, panny a učitelky církve
památka
Narodila se 28. III. 1515 v Avile ve středním Španělsku. Když jí bylo 14 let, zemřela jí matka a otec ji dal na vychování k sestrám augustiniánkám. Po vstupu ke karmelitkám (1536) prožívala nejprve období vážného onemocnění a neklidu. V roce 1557 se rozhodla vyloučit ze svého života všechno, co by ji odvádělo od Boha. Začala žít životem hluboké vnitřní modlitby a toužila po návratu k původní řeholi s přísnou klauzurou. Po založení prvního kláštera reformovaných karmelitek (1562) zakládala další a po setkání se sv. Janem od Kříže (1568) dávala podnět k zakládání i mužských reformovaných klášterů. Její spisy se staly školou modlitby. Zemřela v Albě de Tormes 4. X. 1582; v důsledku právě začínající gregoriánské reformy kalendáře byl následující den 15. X. V roce 1622 byla prohlášena za svatou a v roce 1970 za učitelku církve. Tereziánská mystika, vyznačující se smyslem pro realitu duchovního života a intimním osobním vztahem ke Kristu, silně ovlivnila duchovní vývoj své doby a měla velký vliv i na myšlení a tvorbu našich barokních náboženských autorů v 17. století.
Ze spisů svaté Terezie od Ježíše
(Opusc. De libro vitae, cap. 22, 6-7. 14)
Vždycky si připomeňme Kristovu lásku
Kdo má u sebe Ježíše Krista, tak dobrého přítele a vůdce, může snést všechno. Neboť on nám pomáhá, posiluje nás, nikoho neopustí; je to pravý a upřímný přítel. Jasně poznávám, že máme-li se líbit Bohu a dostat od něho veliké milosti, přeje si Bůh, aby se nám jich dostávalo prostřednictvím Ježíšova nejsvětějšího lidství, v němž má Boží velebnost zalíbení, jak to sám Bůh řekl.
Velmi často jsem to zakusila a také sám Pán mi to řekl. Ano, viděla jsem to na vlastní oči, že musíme vcházet touto branou, jestliže toužíme po tom, aby nám svrchovaná velebnost odhalila skrytá tajemství. Nehledejme jinou cestu, i kdyby byl už někdo na vrcholu kontemplace; po této cestě lze jít bezpečně a jistě. To je náš Pán, a od něho a skrze něj nám přichází všechno dobré. On nás poučí. Hledíme-li na jeho život, nenajdeme žádný lepší a dokonalejší příklad k následování.
Co můžeme chtít víc, než mít po boku tak věrného přítele, který nás neopustí v námahách a nesnázích, jak to dělají přátelé světští? Je šťastný, kdo ho upřímně a opravdu miluje a má ho stále u sebe. Vzpomeňme na slavného apoštola Pavla: zdálo se, že má Ježíše stále v ústech, protože ho měl vrytého hluboko ve svém srdci. Když jsem to pochopila, pilně jsem pátrala a přišla jsem na to, že právě touto cestou šli hluboce kontemplativní světci, například František, Antonín z Padovy, Bernard, Kateřina Sienská. Po této cestě je třeba jít velice svobodně a odevzdat se zcela do Božích rukou. A jestliže by nás chtěl přijmout a povýšit mezi své nejbližší služebníky a důvěrníky, poslechněme rádi.
A kdykoli myslíme na Krista, vždycky si připomeňme, jaká láska ho vedla k tomu, že nám prokázal tolik milostí a dobrodiní, a jakou lásku nám ukázal Bůh, když nám dal takovou záruku své lásky k nám. A láska volá po lásce. Proto se snažme mít to stále před očima, a tak se povzbuzujme k lásce. A dá-li nám jednou Bůh tu milost, že se nám tato láska vtiskne hluboko do srdce, bude nám všechno velice snadné a v nejkratší době a s malou námahou vykonáme velmi mnoho.
17. říjen
Sv. Ignáce Antiochijského, biskupa a mučedníka
památka
Narodil se v polovině 1. století v Sýrii. Byl po sv. apoštolu Petrovi a sv. Evodiovi třetím biskupem v syrské Antiochii, po Římě a egyptské Alexandrii, tehdy třetím největším městě. Za vlády císaře Trajána (98-117) byl zatčen a odsouzen, aby byl v Římě předhozen v amfiteatru šelmám. Cestou poslal sedm dopisů: Efesanům, Magnesijským, Tralským, Římanům, Filadelfanům, Smyrňanům a Polykarpovi. Zrcadlí se v nich jeho touha po mučednictví a život církve na počátku 2. století. Varuje před gnostickými bludy, vybízí k zachování jednoty pod vedením biskupů, o církvi jako první používá označení „katolická“ a římskou církevní obec označuje jako „předsedkyni sboru lásky“. V Sýrii se jeho památka slaví už od 4. století 17. října. Zbytky jeho kostí poslali římští křesťané do Antiochie a odtud byly před nájezdy Peršanů a Saracénů znovu převezeny do Říma a uloženy v bazilice sv. Klementa.
Z listu svatého Ignáce Antiochijského Římanům
(Nn. 4, 1-2; 6, 1-8, 3: Funk 1, 217-223)
Jsem Boží pšenice, rozemelou mě zuby šelem
Píšu všem církvím a všem kladu na srdce, že jdu rád pro Boha na smrt; jen kdybyste mi v tom nebránili. Zapřísahám vás, abyste mi neprokazovali svou náklonnost v nepravý čas. Nechte mě, ať jsem potravou šelem, protože s jejich pomocí mohu dojít k Bohu: jsem Boží pšenice a až mě zuby šelem rozemelou, budu shledán čistým chlebem Kristovým. Usilovně za mě Krista proste, aby právě ony byly tím nástrojem, který ze mě udělá pravou Boží oběť.
Vládce tohoto věku se mě hodlá zmocnit a zničit mé smýšlení obrácené k Bohu. Nuže, ať mu nikdo z vás, kteří jste u toho, není nápomocen; postavte se naopak za mě, na Boží stranu. Neměli byste mít v ústech Ježíše Krista, ale srdcem toužit po světě. Kéž ve vás nepřebývá závist. A ani kdybych vás osobně o něco žádal, nevěřte mi, ale raději věřte tomu, co vám teď píšu, neboť vám píšu jako živý, který touží zemřít. Má touha je ukřižována a žádný oheň pozemské žádosti už ve mně neplane, to spíš je ve mně živá, mluvící voda, která mi uvnitř říká: »Vzhůru k Otci!« Nekochám se pomíjejícím pokrmem ani radovánkami tohoto života, chci chléb Boží, to jest tělo Ježíše Krista, ze semene Davidova, a za nápoj chci jeho krev, to jest lásku nepomíjející.
Nechci už žít podle lidí. Ale bude to tak, jestliže si to budete přát. Přejte, aby i vám bylo přáno. Jen ve stručnosti vás prosím: Věřte mi! Sám Ježíš Kristus vám to zjeví, že mluvím pravdu, a to jsou ústa, která nelžou, jimi přece mluví sám Otec.
Proste za mě, abych došel cíle. Nepsal jsem vám podle těla, ale podle smýšlení Božího. Půjdu-li na smrt, přáli jste mi; jestliže však nebudu uznán toho hodným, nenáviděli jste mě.
18. říjen
Sv. Lukáše, evangelisty
svátek
Byl pravděpodobně syrského původu a podrobnější zmínky o Antiochii (Sk 6, 1-6; 11, 20-30; 13, 1 a násl.) vzbuzují dojem, že odtud pocházel. Nepatřil k židovskému národu (srov. Kol 4, 11 a násl.) a byl lékařem (Kol 4, 14). Doprovázel sv. Pavla na jeho druhé apoštolské cestě od Troady až do Filip (Sk 16, 10-17). Tam patrně asi 6 let upevňoval křesťanské učení (asi 51 – 57), potom se znovu přidal k sv. Pavlovi při návratu z třetí apoštolské cesty a šel s ním do Jeruzaléma (Sk 20,5-21,18); tam se setkal s apoštolem Jakubem a s jeruzalémskými staršími (21, 18). Byl s apoštolem Pavlem na cestě do římského vězení (Sk 27, 1-28, 16; Kol 4, 14; Flm 24), při následujícím dvouletém pobytu v Římě měl možnost poznat se s evangelistou Markem (Kol 4, 10-14; Flm 24) a jako jediný zůstal v Pavlově blízkosti i při druhém věznění před smrtí v Římě (2 Tim 4, 11). Jeho další osudy nejsou bezpečně známé, protože zprávy o místech jeho působení se velmi liší (Galie, Itálie, Dalmácie, Řecko). Zemřel pravděpodobně v Achai. Východní i západní křesťané slaví jeho svátek 18. X. Jeho evangelium a Skutky apoštolů zdůrazňují Boží milosrdenství a otevřenost poselství spásy pro všechny národy i společenské vrstvy.
Z homilií svatého Řehoře Velikého, papeže, na evangelia
(Hom. 17, 1-3: PL 76, 1139)
Pán následuje své hlasatele
Nejmilejší bratři, náš Pán a Spasitel nás pobízí někdy slovy, někdy skutky. I jeho skutky jsou totiž příkazy, neboť když něco mlčky koná, dává tím najevo, co máme dělat. A tak rozesílá své učedníky, aby šli kázat, a rozesílá je dva a dva, neboť jsou dvě přikázání lásky, láska k Bohu a láska k bližnímu.
Pán posílá učedníky kázat dva a dva, a tím nám mlčky naznačuje, že kdo nemiluje druhého, nemá nikdy na sebe brát službu kazatele.
A pěkně je zde řečeno, že je poslal před sebou do všech měst a míst, kam chtěl sám přijít. Neboť Pán následuje své hlasatele; napřed přichází kázání, a pak přijde do příbytku naší duše Pán; slova kázání ho předcházejí a skrze ně mysl přijme pravdu. Proto říká těmto hlasatelům Izaiáš: Připravte Hospodinovi cestu, urovnejte stezky našemu Bohu. A také žalmista říká: Upravte cestu tomu, kdo vystupuje nad západem. Pán vystupuje nad západem, neboť tam, kde klesl při svém umučení, se ukázal při svém vzkříšení s větší slávou. Jistěže vystupuje nad západem, neboť smrt, kterou podstoupil, svým vzkříšením úplně zničil. Jemu tedy, který vystupuje nad západem, upravujeme cestu tím, že hlásáme vaší mysli jeho slávu, aby vás pak osvítil on sám, až přijde, přítomností své lásky.
A slyšme, co říká, když rozesílá své hlasatele: Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň. Na hojnou žeň je málo dělníků. Říkáme to s velkým zármutkem. Je dosti těch, kdo chtějí slyšet dobré slovo, ale není těch, kdo by je řekli. Je mnoho kněží ve světě, ale dělníků na Boží žni se najde jen málo; přijímáme sice pověření ke kněžské službě, ale práci s tím spojenou nekonáme.
Dobře tedy uvažujte o tom, nejmilejší bratři, co je zde řečeno: Proste Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň. Proste za nás, abychom dobře pro vás konali, co máme konat, aby náš jazyk při napomínání neumdléval, a když jsme přijali kazatelskou službu, aby nás neobviňovalo u spravedlivého soudce naše mlčení.