Říkám vám, že se jich rychle zastane!
29. neděle v mezidobí
První čtení: Exodus 17,8-13
Amalečané přitáhli a bojovali s Izraelem v Refidim. Mojžíš řekl Jozuovi: "Vyber si muže a zítra vyjdi bojovat s Amalečany, já se zatím postavím na vrchol pahorku s Boží holí v ruce." Jozue vykonal, co mu rozkázal Mojžíš, a bojoval s Amalečany. Mojžíš, Árón a Chur však vystoupili na vrchol pahorku.
Když Mojžíš měl zdvižené ruce, vítězili Izraelité. Když ruce spouštěl, vítězili Amalečané. Ruce Mojžíšovy se však unavily; vzali tedy kámen, položili pod něho a on se na něj posadil. Árón a Chur podpírali jeho ruce, každý z jedné strany, takže jeho ruce zůstaly pevné až do západu slunce. Jozue porazil ostřím meče Amalečany a jejich válečné sbory.
Druhé čtení: 2. list Timotejovi 3,14-4,2
Milovaný!
Drž se toho, čemu ses naučil a co jsi přijal jako jisté. Víš přece, od koho ses tomu naučil! Od dětství znáš svatá Písma; ta tě mohou naučit moudrosti, abys dosáhl spásy vírou v Krista Ježíše. Všechno, co je v nich napsáno, je vdechnuto Bohem a hodí se k poučování, k usvědčování, k napravování a výchově ve spravedlnosti. Tak je potom Boží člověk dokonalý, důkladně vyzbrojený pro každé dobré dílo.
Zapřísahám tě před Bohem a před Kristem Ježíšem, který bude soudit živé i mrtvé, (zapřísahám tě) při jeho slavném příchodu a království: Hlásej slovo! Přicházej s ním, ať je to vhod či nevhod, usvědčuj, zakazuj, povzbuzuj s všestrannou trpělivostí a znalostí nauky.
Evangelium: Lukáš 18,1-8
Ježíš vypravoval svým učedníkům podobenství, že je třeba stále se modlit a neochabovat: "V jednom městě byl soudce, Boha se nebál a na lidi nedal.
Byla v tom městě i vdova, chodila k němu a říkala: 'Zastaň se mě proti mému odpůrci!' Ale on dlouhou dobu nechtěl. Potom si však řekl: 'I když se Boha nebojím a na lidi nedám, přece se té vdovy zastanu, protože mě obtěžuje; jinak mě bude ustavičně trápit.' "
A Pán řekl: "Slyšte, co říká ten nespravedlivý soudce! A Bůh by se nezastal svých vyvolených, kteří k němu volají ve dne v noci, a nechal by je dlouho čekat?
Říkám vám, že se jich rychle zastane! Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?"
PROSBY:
Náš Spasiteli, stále obnovuj svou církev jako znamení jednoty lidského pokolení a jako působivé tajemství spásy pro všechny národy.
PŘIJĎ KRÁLOVSTVÍ TVÉ, PANE.
Neopouštěj nikdy našeho papeže a sbor biskupů a dávej jim dary jednoty, lásky a míru.
PŘIJĎ KRÁLOVSTVÍ TVÉ, PANE.
Dej, ať se křesťané pevněji spojí s tebou, svým Pánem, aby svým životem svědčili o tvém království.
PŘIJĎ KRÁLOVSTVÍ TVÉ, PANE.
Uděl dobrotivě světu mír, aby všude zavládlo bezpečí a klid.
PŘIJĎ KRÁLOVSTVÍ TVÉ, PANE.
Popřej zemřelým slávu vzkříšení a nám dej účast na jejich blaženosti.
PŘIJĎ KRÁLOVSTVÍ TVÉ, PANE.
ZAMYŠLENÍ:
Představte si, kdyby vyšlo nařízení, že rodiče mají mluvit se svými dětmi třeba šestkrát denně a někdo by to striktně dodržoval. Ráno - v poledne - po obědě - večer - před spaním by prohodil se svým potomkem dvě tři věty a bylo by to. Nikdo by mu nemohl nic vytknout. Byl by to vztah? Byla by v tom láska? Bylo by to spíš jako v blázinci. Nikoho ani nenapadne dělat to takto. Ale bohužel křesťany občas napadne takhle se modlit. Ráno v poledne a večer, nebo ráno a večer řekne nějakou modlitbu a má vystaráno. Je to ale vztah? Může v tom růst láska k Bohu? Je zřejmé, že ne. Tak, jak musí spolu lidé hovořit: Dlouze i krátce, v klidu i při práci či za poklusu, právě tak různorodě, ale často, ba pořád, musí být člověk skrze modlitbu v kontaktu s Bohem. Proč? Aby se mu vše dařilo? To by byla pověra. Aby neměl černou čárku - hřích? To by byla jen otrocká bázeň. Je to zapotřebí proto, aby náš vztah s Bohem nezemřel, nestagnoval, aby se konal, aby rostl.
Podívejme se na dnešní první čtení. Vypadá na první pohled jako popis magického jednání. Jenže chápeme-li tento úryvek v celku zvěsti Starého zákona, nemůže se nám jevit jako popis magického úkonu. Boj s Amálekem nezávisí totiž v posledku na Mojžíšovi, ale na Hospodinu. Každý vítězný boj vyvoleného národa byl bojem Hospodinovým. Když se Izrael pustil do boje na vlastní pěst, tak dobře nedopadl. Mojžíš je ve Starém zákoně chápán jako zprostředkovatel mezi Hospodinem a vyvoleným národem. Modlící se Mojžíš udržuje tedy spojení mezi národem a Hospodinem - neovládá svou modlitbou Hospodina! A pokud toto spojení trvá, Izrael bojuje boj Hospodinův a vítězí. Modlitba je i pro nás pouto, které nás spojuje s Bohem a umožňuje, aby naše životní boje byly boji Hospodinovými - jen tak budou vítězné. Ale jak toto vítězství bude vypadat, to se nedá často poznat hned. Boží vítězství nebývá totéž, co okamžitý úspěch. Jisté je, že Boží vítězství je vítězství nad zlem, nejen okolo nás, ale i v nás samých. Tam, kde bylo zlo v nás přemoženo, tam jistě Bůh vedl vítězně svůj boj.
Evangelium mluví o tom, že se Bůh zastane těch, kdo k němu volají. Když nespravedlivý soudce v podobenství se zastal vdovy, tím spíš se Bůh zastane malých, chudých, opovržených v očích tohoto světa, když k němu volají. Znamená to, že jsme na všechny drzé, mocné, násilnické lidi vyzráli? Že se nám už nemůže nic zlého, trapného, zahanbujícího přihodit? Jistě ne. Bůh nás neuchrání všech nepříjemností, nevytáhne nás okamžitě z každé těžkosti. Ale určitě vždy zvítězí nad zlem - to už víme. Jak to vypadá v okolnostech našeho života? Často takto: Člověk se snaží být poctivý, dobrý, nezištný, spravedlivý, chudý atd. A co mu našeptává ten zlý? „Jsi hlupák! Sám svět nepředěláš. Kdo nekrade, šidí rodinu. Nejsi ctnostný, jsi neschopný, nenormální, divný.“ A podobně na takového člověka reaguje i jeho okolí. A on pak má co dělat, aby obstál sám před sebou. I nad sebou totiž pochybuje. Neobstál před druhými - obstojí sám před sebou? Bůh se ho ale zastane. Rychle zastane. Je-li člověk s ním spojen modlitbou, pak mu Bůh dává najevo: Jednáš správně. Drž se. Nejsi nenormální. Jdeš cestou mého Syna. A člověk obstojí pak před sebou samým, před svým svědomím, které by bez Boha zabloudilo a nenechá se zviklat.
Toto Boží „zastání se člověka“ před zlem má platnost hlubokou, všeobsáhlou a tedy věčnou. Platí i na konečném soudu člověka.
Co ale s poslední větou dnešního evangelia? Snad toto: Že je Bůh věrný, že se člověka zastane, to je zcela a bez pochyb jisté. O tom mluvilo podobenství. Nejisté je jen to, jak se zachová člověk. Zda s vírou, zda půjde Ježíšovou cestou, zda jí přitaká. A jen toto je nejisté. Tedy: Bůh bude v každém případě na posledním soudu viděn jako ten, kdo byl věrný. Ale člověk? Bude u něho nalezena víra? Jen toto je nejisté a pochybné. Ale právě toto je alespoň zčásti v naší moci.
