Buďme prostí, pokorní a čistí.
4. říjen
Sv. Františka z Assisi
památka
Narodil se v roce 1182 v Assisi ve střední Itálii. Jeho křestní jméno bylo Jan. Jako syn bohatého obchodníka látkami prožil bouřlivé mládí. V roce 1206 se rozhodl žít v úplné evangelní chudobě, odešel z domova a žil jako potulný mnich. Kolem roku 1208 přijal jáhenské svěcení a když začal kázat v Assisi, přidalo se k němu několik následovníků; tak vzniklo první františkánské společenství (1209). Se sv. Klárou založil řád klarisek (1212). Pro laiky toužící žít ve světě podle františkánských ideálů založil společenství "třetího řádu" (1221). Definitivní františkánská řehole byla schválena v roce 1223. V roce 1217-1219 poslal několik skupin bratří do různých krajin Evropy. Sám se na svých apoštolských cestách dostal až do Palestiny, Sýrie a Egypta, kde kázal před sultánem (1219-1220). V Římě se setkal se sv. Dominikem (1221). Ke všemu, co podnikal, si žádal souhlas církevních představených – jako např. když se souhlasem papeže postavil na vrchu Grecciu o vánocích 1223 první živé jesličky. Poslední léta prožíval v ústraní. Stigmata, která se v samotě na hoře Verně objevila (1224) na jeho těle, připodobnila ho ještě víc Kristu. Krátce nato složil svůj chvalozpěv všeho tvorstva. Zemřel 3. X. 1226. Za svatého byl prohlášen už v roce 1228.
Buďme prostí, pokorní a čistí
Nejvyšší Otec oznámil skrze svého svatého archanděla Gabriela svaté a slavné Panně Marii, že jeho Slovo, tak vznešené, svaté a slavné, sestoupí z nebe. Z jejího lůna Syn Boží skutečně přijal lidské tělo, podrobené křehkosti jako tělo naše. Byl nade všechno bohatý, a přece si se svou nejblahoslavenější Matkou vyvolil chudobu. A když se přiblížilo jeho umučení, slavil se svými učedníky velikonoční večeři. Potom se modlil k Otci: Otče můj, jestliže je to možné, ať mě mine tento kalich.
Vložil však svou vůli do vůle Otcovy. A Otcovou vůlí bylo, aby jeho požehnaný a slavný Syn, nám daný a pro nás narozený, přinesl skrze svou vlastní krev sám sebe jako oběť na oltáři kříže; ne za sebe, vždyť skrze něj všechno povstalo, ale za naše hříchy. Tím nám Kristus zanechal příklad, abychom šli v jeho šlépějích. A Otec chce, abychom byli skrze Krista všichni spaseni a abychom ho přijali s čistým srdcem a čistým tělem.
Jak jsou šťastní a požehnaní ti, kdo milují Pána a dělají to, co říká on sám v evangeliu: Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší, a bližního jako sám sebe. Milujme tedy Boha a uctívejme ho čistým srdcem a čistou myslí, neboť to si přeje nade všecko. Pán říká: Opravdoví ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. Všichni, kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě. A proto se k němu obracejme s chválami a prosbami ve dne v noci a říkejme: Otče náš, jenž jsi na nebesích, neboť je třeba stále se modlit a neochabovat.
A kromě toho přinášejme ovoce, které je známkou obrácení. A milujme bližní jako sebe. Mějme lásku a pokoru a podporujme potřebné, protože to očišťuje duši od poskvrny hříchů. Vždyť lidé všechno, co zanechají na tomto světě, ztratí; s sebou si však ponesou odměnu za lásku a za to, co darovali potřebným; za to dostanou od Boha štědrou odměnu a odplatu.
Nechtějme být moudří a chytří podle lidských měřítek, ale spíše buďme prostí, pokorní a čistí. Nikdy nemáme toužit po tom, abychom převyšovali druhé, ale spíše buďme služebníky a buďme podřízeni každému lidskému zřízení kvůli Bohu. A na všech, kdo takto jednají a vytrvají až do konce, spočine Duch Páně a učiní si v nich příbytek; budou syny nebeského Otce, jehož skutky konají, a jsou bratrem, sestrou i matkou našeho Pána Ježíše Krista.
6. říjen
Sv. Bruna, kněze
nezávazná památka
Narodil se kolem roku 1035 v Kolíně nad Rýnem (Köln). Své studium začal v rodném městě a dokončil v Remeši (Reims) ve Francii, kde potom začal učit na katedrální škole. Po návratu do Kolína studoval teologii a kolem roku 1055 byl vysvěcen na kněze. Později jako kanovník znovu vyučoval na remešské katedrální škole a od roku 1057 převzal její vedení. Toužil však po životě v ústraní, a proto odešel se šesti přáteli do alpského horského údolí Chartreuse, asi 24 km severně od Grenoblu, a žil tam s nimi (od roku 1084) po vzoru poustevníků velmi přísným životem: trvalé mlčení přerušovali jen v neděli, o svátcích a při společné chórové modlitbě; zachovávali přísné posty; denní dobu dělili mezi modlitbu a práci. Když se stal papežem jeho bývalý žák, Urban II., povolal ho do Říma jako svého poradce (1090). Po čtyřech letech dostal dovolení založit v kalábrijských horách v La Torre (v diecézi Sequillace) další poustevnické středisko. Tam také 6. X. 1101 zemřel. Od roku 1623 se jeho památka slaví v celé církvi. Jeho následovníci žili podle zpřísněné benediktinské řehole a po vypracování a přijetí společných stanov (1128) vznikl kartuziánský řád.
Ať jásá můj duch v Bohu
Z častých milých zpráv našeho svatého bratra Landuina jsem poznal, s jakou neochvějnou přísností dodržujete vaši moudrou a vskutku chvályhodnou kázeň. A uslyšel jsem také o vaší svaté lásce i neustálém úsilí o to, co souvisí s čistotou srdce a ctností. Proto můj duch jásá v Bohu. Opravdu jásám a vede mě to k tomu, abych vzdával Bohu chválu a díky, a přece zároveň také hořce vzdychám. Jásám nad tím – a je to spravedlivé – že roste ovoce vašich ctností; ale mám bolest sám nad sebou a stydím se, že nečinně a tupě setrvávám v bídě svých hříchů.
Radujte se tedy, moji nejdražší bratři, ze svého blaženého údělu a z hojných milostí, jimiž vás Bůh zahrnuje. Radujte se, že jste vyvázli z vlnobití světa, kde je tolik rozmanitých nebezpečí a možností ztroskotání. Radujte se, že se vám dostalo klidného a bezpečného spočinutí v skrytém přístavu, do něhož mnozí touží dospět a mnozí o to i usilují, a přece se tam nedostanou. A mnozí už ho i dosáhli, ale byli pak z něho vyloučeni, protože jim scházela nebeská milost.
A proto, bratři, pokládejte za jisté a prokázané, že každý, kdo užíval tohoto žádoucího dobra, ale nějakým způsobem ho pozbyl, bude toho až do konce litovat, má-li v sobě úctu k své duši nebo starost o její spásu.
Za vás, moji nejmilejší bratři laici, říkám: Velebí má duše Hospodina, protože se na vás projevuje jeho veliké milosrdenství; poznávám to z toho, co mi sdělil váš převor a nesmírně milující otec. Je na vás hrdý a má z vás radost. Také já se chci radovat, neboť i když neumíte číst a psát, mocný Bůh vpisuje svým prstem do vašich srdcí lásku i znalost svého svatého zákona. Ukazujete totiž svými skutky, co milujete a co znáte. A tím, že zachováváte s veškerou obezřelostí a horlivostí pravou poslušnost, je zřejmé, že dovedete moudře sklízet z božských Písem to nejlahodnější životodárné ovoce.
7. říjen
Panny Marie Růžencové
památka
Modlitba růžence se ve své dnešní podobě šířila od 15. století především zásluhou dominikánů. Spočívá v opakování andělského pozdravení a v rozjímání o událostech z Ježíšova života a o spoluúčasti, kterou na jeho narození, utrpení a oslavení má jeho matka Panna Maria. Definitivní podobu růžence stanovil (1569) papež Pius V. Slavení dnešní liturgické památky bylo zavedeno (1572) na paměť vítězství nad Turky v námořní bitvě u Lepanta (7. X. 1571); od roku 1573 přeloženo na první říjnovou neděli; po vítězství nad Turky u Petrovaradina (v dnešní Jugoslávii) rozšířeno pro celou církev (1716); v dnešní den se slaví od roku 1913.
Z kázání svatého Bernarda, opata
(Sermo de Aquaeductu: Opera omnia, Edit. Cisterc. 5 [1968], 282-283)
Je dobré rozjímat o tajemstvích spásy
Proto také dítě bude nazváno svaté, Syn Boží. Pramen moudrosti, Slovo Otce na výsostech! Toto Slovo se tvým prostřednictvím, svatá Panno, stane člověkem, a ten, který říká: Já jsem v Otci a Otec je ve mně, říká také: Od Boha jsem vyšel a od něho přicházím.
Je řečeno: Na počátku bylo Slovo. Už vyvěrá pramen, ale zatím jenom sám v sobě. Potom se praví: A to Slovo bylo u Boha, přebývalo tedy v nepřístupném světle. Bůh sice říkal už od počátku: Co zamýšlím, je pro vaši spásu, a ne pro utrpení. Ale tvé myšlenky jsou v tobě skryté, a my nevíme, co zamýšlíš. Neboť kdo pochopí myšlení Páně? Kdo mu byl rádcem?
Sestoupila tedy na svět myšlenka spásy a uskutečnila se v díle spásy: Slovo se stalo tělem a už přebývá mezi námi. Přebývá skutečně vírou v našich srdcích, přebývá v naší paměti, přebývá v myšlení a sestupuje až do naší představivosti. Neboť co by si byl dříve mohl představovat člověk o Bohu, leda že by si v svém srdci vytvořil modlu? Bůh byl nepochopitelný a nepřístupný, neviditelný a zcela nepředstavitelný. Ale nyní chtěl, abychom ho chápali a viděli a mohli si ho představit.
Ale ptáš se, jak? Takto: jak leží v jeslích, odpočívá na klíně Panny Marie, káže na hoře, bdí v noci na modlitbách; nebo jak visí na kříži, je smrtelně bledý a umírá, sestupuje mezi mrtvé jako jejich svrchovaný Pán; nebo jak třetí den vstává z mrtvých a ukazuje apoštolům místa po hřebech jako známky vítězství, a nakonec vystupuje před jejich zraky do nebe.
Na které z těch tajemství by se nemělo s opravdovou láskou a zbožností myslet? Myslím-li na kterékoli z nich, myslím na Boha a je v tom ve všem ten, který je můj Bůh. Je tedy moudré rozjímat o těchto tajemstvích, jak jsem řekl, a soudím, že jedná prozíravě, kdo si připomíná jejich sladkost; podobá se té, kterou v jádrech svých plodů hojně vydal prut Árónův. Maria ji čerpala z nebeských zřídel a hojně ji přelévá na nás.
