„A přesto měla takovou bolest, když byl ukřižován.“
15. září
Panny Marie Bolestné
památka
V den po svátku Povýšení svatého kříže vzpomíná církev na bolesti Panny Marie, které trpěla ve spojení se svým Synem. V 15. století se začíná šířit úcta k jejím sedmi bolestem: 1. při předpovědi Simeonově(Lk 2,34-35), 2. při útěku do Egypta (Mt 2, 13-15), 3. při hledání ztraceného Ježíše v jeruzalémském chrámě (Lk 2, 41-52), 4. při cestě na Golgotu, 5. při ukřižování Ježíše, 6. při snímání Ježíše z kříže, 7. při ukládání Ježíše do hrobu. Od roku 1423 se začala slavit památka Panny Marie Bolestné v pátek před Květnou nedělí a v roce 1727 bylo její slavení rozšířeno pro celou církev. Od roku 1667 ji slavil řád servitů jako hlavní svátek třetí zářijovou neděli; Pius VII. zavedl (1814) i tento druhý svátek pro celou církev jako poděkování za svůj šťastný návrat ze zajetí a v roce 1913 byl pro něj stanoven den 15. září. Při úpravě kalendáře po II. vat. sněmu byly oba tyto svátky spojeny v jeden a slaví se dnešního dne.
Z kázání svatého Bernarda, opata
(Sermo in dom. Infra oct. Assumptionis, 14-15:
Opera omnia, Edit. Cisterc. 5 [1968], 273-274)
U Ježíšova kříže stála jeho matka
O mučednictví Panny Marie se dovídáme z proroctví Simeonova i ze samotné zprávy o umučení Páně. Stařec Simeon říká o chlapci Ježíšovi: On je ustanoven jako znamení, kterému se bude odporovat. A Marii řekl: I tvou vlastní duší pronikne meč.
Opravdu, blahoslavená Matko, tvou duší pronikl meč. Jinak, kdyby jí nepronikl, neprobodl by tělo tvého Syna. Neboť když tvůj Ježíš – on patří sice všem, ale zvláště tobě – vydechl naposled, ukrutné kopí se už ani nedotklo jeho duše; nešetřilo sice ani mrtvého, ale už mu nemohlo ublížit, jenom mu otevřelo bok; tvou duší však proniklo. Vždyť jeho duše už tam nebyla, ale tvoje nemohla být z těla vytržena. A tvou duší pronikla tak silná bolest, že tě můžeme právem uctívat jako víc než mučednici, neboť to, jak jsi v soucitu trpěla s ním, převyšovalo všechen pocit tělesného utrpení.
Což pro tebe nebyla ostřejší než meč ta slova: Ženo, to je tvůj syn? Vždyť ta slova pronikala opravdu duší a zasahovala až do rozdělení duše a ducha. Jaká to výměna! Je ti odevzdán Jan místo Ježíše, služebník místo Pána, učedník místo Mistra, syn Zebedeův místo Syna Božího, pouhý člověk místo pravého Boha. Jak by tato slova nepronikla tvou duší, tak citlivou, když při pouhé vzpomínce na ně puká i naše srdce, ačkoli je kamenné a tvrdé jako železo?
Nedivte se, bratři, že lze nazvat Marii mučednicí v duši. Může se divit jen ten, kdo si nevzpomíná, že slyšel, jak Pavel uvádí mezi největšími zločiny pohanů jejich bezcitnost. K něčemu takovému mělo srdce Mariino daleko; kéž mají k tomu daleko i její nepatrní služebníci.
Ale snad někdo řekne: „Což nevěděla předem, že Kristus zemře?“ Ano, nepochybně věděla. „Což nedoufala, že zase ihned vstane?“ Ano, jistě pevně doufala. „A přesto měla takovou bolest, když byl ukřižován?“ Ano, měla tak velikou bolest. Ale co je to s tebou, bratře, a odkud máš tu svou moudrost: proč se divíš víc tomu, že Maria trpěla spolu se svým Synem, než že on trpěl? Jestliže on mohl zemřít i tělesně, nemohla ona spolu s ním umírat v srdci? To první způsobila láska, nad kterou nikdo neměl větší; i to druhé způsobila láska, která po lásce Kristově neměla sobě podobnou.
16. září
Sv. Ludmily, mučednice
památka
Narodila se kolem roku 860 a pocházela z knížecího rodu pšovského v severních Čechách. Když její manžel, kníže Bořivoj, krátce po sňatku přijal křest od sv. Metoděje na Velehradě (874), stala se i ona křesťankou a v opravdové víře a v lásce k slovanské bohoslužbě vychovala nejen své syny Spytihněva a Vratislava, ale i vnuka Václava. Staré životopisy vyzdvihují její horlivost v šíření křesťanství a dobročinnost. Nespokojení pohanští velmoži se po smrti Vratislava (921) spojili s jeho manželkou Drahomírou a nechali Ludmilu najatými vrahy usmrtit 15. IX. 921 na jejím vdovském sídle Tetíně u Berouna. Když nastoupil na trůn její vnuk Václav, dal přenést tělo této první české svaté mučednice do baziliky sv. Jiří na Pražském hradě (925).
Z nejstarší homilie o svaté Ludmile
(Factum est, 1.3-9; Vyd. V. Chaloupecký ve Svatováslavském sborníku II., 2, Praha 1939, str. 542.546-549.551)
Mocná ochránkyně nás podporuje svou přímluvou
Kristova následovnice, blažená Ludmila, setrvávala po smrti svého ctihodného muže až do konce svého života v čistotě, krotila své tělo bděním, posty a rozličným trýzněním a uváděla ho v poddanství ducha; osvědčovala se jako svatá a neposkvrněná, bezúhonná a neochvějně doufající v evangelium.
Horlivě také konala skutky milosrdenství: pohostinně přijímala znavené pocestné, ujímala se trpících, ochotně udílela almužny, s úctou se starala o kněze a o veškeré duchovenstvo; jako pravá matka věřících se ze všech sil snažila rozmnožovat víru v Krista.
Vzešla v zemi české jako hvězda jitřní, ohlašující příchod slunce spravedlnosti, jímž je Kristus, a světlem víry zaplašovala temnoty bludu.
A poněvadž byla blažená Ludmila nejen první matkou věřících v české zemi, ale stala se také jejich první přímluvkyní v nebi, vyžadují její zásluhy, aby jí věřící vzdávali náležitou úctu.
Když kníže temnot, ďábel pozoroval, že pro světlo služebnice Kristovy ubývá v lidu temnot nevěry, vnukl do srdce její snaše Drahomíře, aby zatoužila po její smrti. Ta tedy k sobě povolala dva nejničemnější členy své družiny, Tunnu a Gomona, a uložila jim, aby náležitě vykonali, co ve svém srdci zosnovala, a zavraždili její tchýni.
Avšak svatá Ludmila, předvídajíc svou smrt, hledala útočiště na Tetíně. Vyzpovídala se a posilnila se na smrt spasitelným pokrmem těla a krve našeho Pána Ježíše Krista.
Vykonavatelé nejzločinnějšího rozkazu násilím vyrazili dveře domu a neznajíce žádného slitování stáhli jí hrdlo provazem. Tak provazem z kalu tohoto světa je vytažena, tak provazem získá pro svou šíji zlatý náhrdelník slávy.
Ó země česká, buď šťastná, že oslavuje štěstí té, která z tvého středu do nebe byla přijata! Slav tento den jako sváteční! Ó šťastná země česká, šťastnou záštitou chráněná!
