Z lásky ke Kristu se nešetřím, když hlásám jeho slovo.
3. září
Sv. Řehoře Velikého, papeže a učitele církve
památka
Narodil se kolem roku 540 v Římě, pocházel z římské patricijské rodiny a stal se městským prefektem (572-573). Po smrti svého otce založil v rodném domě klášter sv. Ondřeje a na rodinných usedlostech na Sicílii dalších šest klášterů, vzdal se svého úřadu a stal se benediktinským mnichem. Byl vysvěcen na jáhna, později působil jako papežský legát u císařského dvora v Konstantinopoli (579-585) a po návratu do Říma jako papežův blízký poradce. Byl zvolen za papeže (590) v době, kdy v Itálii řádil mor a hlad jako následek langobardských nájezdů a válek, a na dějinném přelomu mezi starověkem a středověkem všeobecně poklesla kázeň. Jeho dopisy (zachovalo se jich 848) ukazují, že nic z toho, co se dělo v životě křesťanstva, mu nebylo lhostejné. Usiloval o obnovu křesťanského života a liturgie; mimořádnou péči věnoval duchovenstvu; poslal 40 věrozvěstů do Anglie a obracel se s hlásáním evangelia k mladým germánským národům; ariánské Langobardy přivedl do katolické církve. Při napravování nepořádků postupoval důsledně, a přitom taktně a mírně. Když konstantinopolský patriarcha začal užívat titulu "ekumenický (tj. všeobecný) patriarcha", viděl v tom nedůstojné vyvyšování se nad ostatní patriarchy a reagoval na to tím, že sám začal užívat titulu "služebník služebníků Božích". Jeho bohatá literární činnost tvoří přechod od teologie patristické k počátkům teologie scholastické. Zemřel 12. III. 604. Dnešní den je výročím jeho vysvěcení na biskupa.
Z lásky ke Kristu se nešetřím, když hlásám jeho slovo
Synu člověka, ustanovil jsem tě strážným pro Izraelův dům.1 Stojí za zmínku, že Bůh toho, koho posílá kázat, nazývá strážným. Strážný totiž vždycky stojí na vyvýšeném místě, aby viděl už zdaleka, co se blíží. A každý, kdo je ustanoven strážným lidu, má být na výši svým životem, aby mohl tím, že vidí dopředu, pomáhat druhým.
Jak je mi těžké to říkat. Vždyť těmito slovy soudím sám sebe, neboť nekážu tak, jak bych měl, a pokud přece jen tak kážu, můj život tomu neodpovídá.
Nepopírám svou vinu, vidím svou tupost a nedbalost. Snad už pro toto vyznání viny dosáhnu u milosrdného soudce uznání. Když jsem byl v klášteře, dovedl jsem zdržovat svůj jazyk od všech planých řečí a téměř stále upínat svou mysl k modlitbě. Ale od té doby, co jsem vzal na sebe břemeno pastýřské služby, nemůže být duch ustavičně usebrán, protože se musí zabývat mnoha záležitostmi.
Jsem nucen projednávat záležitosti církevních obcí a hned zase klášterů; často musím posuzovat život a činy jednotlivců; hned se zase musím zabývat nějakými občanskými věcmi; hned zase naříkat nad vražedným vpádem barbarů a bát se vlků, číhajících na svěřené stádo; hned zase učinit opatření, aby nezůstali bez prostředků ti, kdo jsou vázáni řeholními pravidly; tu zase s klidnou myslí snášet nějaké lupiče, a jindy se jim naopak postavit na odpor a přitom se snažit zachovat lásku.
Když je mysl tak rozptýlená a rozpolcená a musí věnovat pozornost tolika a tak důležitým věcem, kdy se má vrátit do sebe, aby se cele soustředila ke kázání a neopouštěla službu hlásání slova? A protože mě mé postavení často přivádí do styku se světskými lidmi, povoluji někdy v kázni jazyka. Neboť jestliže nad sebou stále přísně bdím, jsem si vědom toho, že slabší přede mnou utíkají a já je nikdy nepřitáhnu k tomu, k čemu bych chtěl. Proto často trpělivě poslouchám i jejich zbytečné řeči. Protože však i já jsem slabý, stane se, jsem-li na chvíli zatažen do planého povídání, že pak sám začnu rád mluvit o tom, co jsem na začátku nechtěl ani slyšet; a tak do čeho se mi nechtělo spadnout, v tom potom ležím docela rád.
Co jsem to tedy za strážného, když nestojím na hoře, kde mám konat svou službu, ale dosud ležím v údolí slabosti? Ale stvořitel a vykupitel lidského pokolení je mocný; on může mně nehodnému dát, aby byl můj život na výši a moje kázání bylo účinné. Vždyť z lásky k němu se nešetřím, když hlásám jeho slovo.
