Miluji, abych miloval.
20. srpen
Sv. Bernarda, opata a učitele církve
památka
Narodil se roku 1090 ve Fontaines-lés-Dijon ve Francii. V roce 1111 opustil rodné šlechtické sídlo a spolu se svými čtyřmi bratry vstoupil do cisterciáckého kláštera v Citeaux. Z pověření opata zbudoval nový klášter v Clairvaux (1115) a stal se tam opatem. Miloval klášterní samotu, ale pro dobro církve ji nejednou neváhal opustit a zasáhnout do veřejného dění. Vystoupil proti vzdoropapeži Anakletovi II. (1130) a proti tehdejším bludařům Petru Abelardovi (1140) a Arnoldovi z Brescie (1144). Když se stal papežem jeho žák Evžen III. (1145), napsal pro něj pětisvazkové dílo o povinnostech papeže a zásadách hlubokého duchovního života. Z papežova pověření vybízel k druhé křížové výpravě (1147-48) na odražení tureckých vojsk a dožil se bolestného zklamání, když tato výprava pro nesvornost a hrabivost křižáků a různé zákulisní pletichy jejich vůdců skončila tragickým nezdarem. Zanechal mnoho spisů o duchovním životě a vynikal velikou úctou k Panně Marii. Jeho kázání o Písni písní patří ke skvostům křesťanské mystické literatury. Zemřel 20. VIII. 1153 v Clairvaux. V roce 1174 byl prohlášen za svatého a roku 1830 za učitele církve.
Miluji, protože miluji; miluji, abych miloval
Láska si sama stačí, líbí se sama sebou a kvůli sobě. Je sama sobě zásluhou i odměnou. Láska nehledá důvod ani plod svého bytí mimo sebe: jejím plodem je to, že miluje. Miluji, protože miluji; miluji, abych miloval. Láska je něčím velikým, vrací-li se k svému počátku, má-li zpětný vztah k svému původu, vlévá-li se opět do svého pramene, aby z něho stále čerpala a ustavičně z něho vyvěrala. Ze všech hnutí, myšlenek a citů duše je láska to jediné, čím může tvor, i když ne stejnou mírou, dávat odpověď svému Tvůrci, nebo mu splácet něčím podobným. Neboť když Bůh miluje, nechce nic jiného, než aby byl milován. Pro nic jiného nemiluje, než aby byl milován, neboť ví, že právě láska učiní blaženými ty, kdo ho budou milovat.
Láska Ženicha, či spíše Ženich, jenž je láska sama, žádá za svou lásku jen lásku a věrnost. Proto budiž dovoleno té, která je milována, aby splácela láskou. Což by mohla nemilovat nevěsta, a to nevěsta Lásky? Což by mohla být Láska nemilována?
Právem se vzdává nevěsta všech jiných náklonností a celá se věnuje jedině lásce, neboť má dávat odpověď lásce tím, že ji miluje. Ale i kdyby se zcela rozplynula láskou, co je to ve srovnání s věčným prouděním onoho pramene? Vždyť milující a Láska, duše a Slovo, nevěsta a Ženich, Stvořitel a tvor neoplývají stejnou hojností: je mezi nimi takový rozdíl, jako mezi tím, kdo žízní, a pramenem.
Co z toho tedy vyplývá? Nesplní se nikdy přání té, která touží po sňatku, vzdychá, plane žárem lásky a s velikou důvěrou čeká? Vyjde její přání zcela naprázdno proto, že ona nemůže udržet krok s obrem, nemůže závodit v sladkosti s medem, v mírnosti s beránkem, v bělosti s lilií, v jasnosti se sluncem, v lásce s tím, který je láska sama? Nikoliv. Neboť i když tvor miluje méně, protože jeho možnosti jsou menší, miluje-li celou svou bytostí, nic v té lásce nechybí, protože je celá. A když takto miluje, rovná se to sňatku, neboť na tuto její lásku nemůže být odpovědí láska menší, a v oboustranné shodě spočívá plné a dokonalé manželství. Jen ať nikdo nepochybuje o tom, že duše je božským Slovem milována dříve a více.
