Proto ať stále víc planeš žárem lásky, královno nebeského Krále.
6. srpen
Proměnění Páně
svátek
Zprávu o Proměnění Páně připomíná v liturgii evangelium druhé neděle postní (Mt 17, 1-9; Mk 9, 2-10; Lk 9, 28-36). Čtvrtá zpráva je obsažena v 2. listu sv. Petra (1, 10-21). Svátek soustřeďuje pozornost na tuto událost, na Kristův královský majestát a na naše budoucí oslavení. Na Východě se slavil už od 5. století, na Západě porůznu od 9. století, jako všeobecně závazný byl zaveden v roce 1457 po odražení tureckých vojsk u Bělehradu. Dnešní den je pravděpodobně výročním dnem posvěcení baziliky na hoře Tábor, která je od 3. století ztotožňována s horou, o níž se mluví v evangeliích.
Z kázání biskupa Anastázia Sinajského
(Nn. 6-10: Mélanges d‘archéologie et d‘histoire 67 [1955], 241-244)
Dobře, že jsme tady
Toto tajemství zjevil Ježíš svým učedníkům na hoře Tábor. V době svého pozemského pobytu mezi nimi sice často hovoříval o Božím království a o svém druhém příchodu ve slávě, ale protože asi nebyli dostatečně přesvědčeni o tom, co jim o Božím království hlásal, chtěl, aby jejich srdce bylo nejhlubším přesvědčením naprosto proniknuto; a tak aby na základě přítomného zážitku vytušili budoucnost, dal jim na hoře Tábor zakusit Boží zjevení jako předznamenání a obraz nebeského království. Jako by jim přímo řekl: „Aby ve vás dlouhé čekání nevyvolávalo nevíru, již nyní, v této přítomné chvíli slyšte: Amen, pravím vám: Někteří z těch, kdo tady stojí, neokusí smrt, dokud neuvidí Syna člověka, jak přichází ve slávě svého Otce.“
A evangelista na doklad toho, že Kristus skutečně může všechno, co chce, hned potom připojuje: Po šesti dnech vzal Ježíš Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn: jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako sníh. A hle, ukázal se Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají.
To jsou divy dnešní slavnosti, to je i pro nás určené spasitelné tajemství, které se teď naplnilo na hoře Tábor: svolává nás sem jak smrt, tak oslavení Kristovo. Nuže, abychom mohli uprostřed učedníků, které Bůh naplnil svatým Duchem, spolu s vyvolenými proniknout do hlubin tohoto neslýchaného a posvátného tajemství, naslouchejme svatému Božímu hlasu, jenž nás neustále z výšin hory svolává.
Tam nahoru musíme spěchat, a troufám si říci, že stejně jako Ježíš. On je zde naším vůdcem a naším předchůdcem do nebe a před duchovními zraky budeme spolu s ním zářit, neboť on jakoby obnoví rysy naší duše a připodobní nás k svému obrazu; jako on sám budeme vždy více proměněni a dostaneme účast na Boží přirozenosti, vždy více budeme připraveni pro Boží království.
Tam tedy pospěšme, s odvahou a radostí, a vstupme do samého středu oblaku, napodobme Mojžíše a Eliáše nebo Jakuba a Jana. Každý z nás ať je jako Petr, uchvácený Božím viděním a zjevením, proměněný tímto skvělým Proměněním, povznesený nad svět, vytržený ze země. Zanechme tělesnosti, opusťme stvoření a obraťme se ke Stvořiteli; jak to u vytržení řekl Petr: Pane, je dobře, že jsme tady.
Ano, Petře, opravdu je dobře, že jsme tady s Ježíšem, a dobré je zůstat s ním navěky. Vždyť co přináší více štěstí nebo co je vyššího a vznešenějšího než být u Boha, být mu připodobněn, být ve světle? Kdokoli z nás, jestliže má v srdci Boha a je proměněn v jeho božskou podobu, určitě zvolá: Dobře, že jsme tady, kde je všechno proniknuto světlem, kde vládne radost, blaženost a štěstí, kde srdce naplňuje jas, pokoj a slast. Zde vidíme Krista, našeho Pána a Boha, zde si on spolu s Otcem vyvolil příbytek, do něhož přichází se slovy: Dnes přišla do tohoto domu spása, zde jsou v Kristu poklady věčného dobra v míře vrchovaté, zde se jako v zrcadle objevují prvotiny a obrazy budoucího věku.
8. srpen
Sv. Dominika, kněze
památka
Narodil se kolem roku 1170 v obci Calaruega v Kastilii ve Španělsku. Po vystudováni teologie se stal kanovníkem v Osmě (1195). Z pověření Inocence III. se snažil přimět albigenské kathary v jižní Francii k jednotě s katolickou církví. Několikrát se měl stát biskupem, ale dával přednost své misijní činnosti. V roce 1215 položil v Toulouse základy řádu kazatelů – dominikánů. Měli slovem i osobním příkladem a životem v chudobě hlásat návrat k evangeliu. Základem jejich řeholních pravidel se stala řehole sv. Augustina. Zemřel v Bologni 6. VIII. 1221 a byl pohřben v kostele sv. Mikuláše. V té době měli dominikáni už 60 klášterů v různých zemích Evropy. Za svatého byl prohlášen v roce 1234.
Ze života svatého Dominika
(Libellus de principiis O. P.: Acta canonizationis sancti Dominici:
Monumenta O. P. Mist. 16, Romae 1935, pp. 30 ss., 146-147)
Mluvil s Bohem nebo o Bohu
Dominik žil tak bezúhonným životem a byl unášen tak prudkým božským žárem, že bylo možno v něm bezpečně poznat vyvolený nástroj, plný cti a milosti. Byla v něm dokonalá vyrovnanost mysli, takže ho mohl vzrušit jedině soucit a milosrdenství. A protože radostné srdce rozjasňuje tvář, jeho vnitřní jasnost a vyrovnanost se prozrazovaly navenek dobrotou a veselým vzezřením.
Ve všem se projevoval slovem i činem jako služebník evangelia. Ve dne nebylo mezi bratry a druhy nikoho prostšího a milejšího. V noci nebyl nikdo horlivější než on ve všech způsobech bdění a modlitby. Mluvil málo, jedině s Bohem v modlitbě nebo o Bohu, a povzbuzoval bratry, aby ho v tom následovali.
Často si vyprošoval od Boha především to, aby mu Bůh daroval pravou lásku, schopnou lidem účinně hlásat a zprostředkovat spásu. Byl přesvědčen, že bude teprve tehdy skutečně Kristovým údem, bude-li se zcela a ze všech sil vydávat, aby získal duše, tak jako se Pán Ježíš, Spasitel všech, zcela obětoval za naši spásu. A k uskutečňování tohoto díla založil řád bratří Kazatelů, jak to Boží prozřetelnost už dávno rozhodla.
Povzbuzoval často řádové spolubratry ústně i písemně, aby stále studovali Nový i Starý zákon. Ustavičně s sebou nosil Matoušovo evangelium a Pavlovy listy a studoval je tak důkladně, že je uměl téměř nazpaměť.
Dvakrát nebo třikrát byl zvolen biskupem, ale pokaždé odmítl, neboť chtěl raději žít se svými bratry v chudobě než mít nějaké biskupství. Krásu čistoty si zachoval neporušenou až do konce. Přál si být bičován, rozsekán na kusy a zemřít pro víru v Krista. Řehoř IX. o něm prohlásil: „Znal jsem ho jako člověka, který žil zcela podle apoštolských pravidel, a není pochyb, že má i v nebi účast na slávě apoštolů.“
9. srpen
Sv. Terezie Benedikty, panny a mučednice, patronky Evropy
svátek
Editha Stein se narodila 12. X. 1891 jako dcera židovských rodičů ve Vratislavi. Při studiu filozofie dlouho hledala cestu od pouhého racionalismu k víře v Boha, až se dopátrala Boží pravdy a 1. I. 1922 byla křtem přijata do katolické církve. Od té doby pracovala nejprve jako učitelka němčiny, později jako docentka Německého institutu vědecké pedagogiky. V roce 1933 se v Kolíně nad Rýnem stala karmelitkou a k svému křestnímu jménu Terezie přijala jméno Benedikta od Kříže; slavné sliby složila 15. dubna 1938. Protože v Německu zesílilo pronásledování Židů, přijaly ji 31. XII. 1938 do svého konventu karmelitky v holandském Echtu. Odtamtud byla 2. VIII. 1942, právě když dopisovala své vrcholné dílo „Věda kříže“, odvezena do koncentračního tábora v Osvětimi—Březince a pravděpodobně 9. VIII. 1942 usmrcena v plynové komoře a spálena. Papež Jan Pavel II. ji 11. X. 1998 prohlásil za svatou a 1. X. 1999 spolu se sv. Brigitou Švédskou a Kateřinou Sienskou za spolupatronku Evropy.
Z diela „Scientia Crucis“ svätej Terézie Benedikty z Kríža (Edity Steinovej)
(Edith Steins Werke, Ed. L. Gelber – R. Leuven, Tom. I, Freiburg 1983, 15-16)
Veriacim v Ukrižovaného sa otvára brána života
Kristus prijal jarmo zákona, zákon plne zachoval a pre zákon a skrze zákon zomrel. Tým spôsobom oslobodil tých, čo skrze neho chcú prijať život. Nemôžu ho však prijať, ak neobetujú vlastný život. Lebo všetci, čo sú pokrstení v Kristovi Ježišovi, v jeho smrť sú pokrstení. Vnárajú sa do jeho života, aby sa stali údmi jeho tela a ako jeho údy s ním trpeli a umreli. Tento život nastane hojnejšie v deň slávy; ale už teraz, keď sme v tele, máme na ňom účasť, ak veríme; ak veríme, že Kristus pre nás zomrel, aby nám dal život. Touto vierou sa s ním spájame ako údy s hlavou; táto viera nám odkrýva prameň jeho života. Preto viera, ktorá je v Ukrižovanom, čiže živá viera spojená s oddanou láskou, je pre nás bránou života a začiatkom budúcej slávy; preto je kríž naša jediná chvála: Ja sa nechcem chváliť ničím iným, iba krížom nášho Pána Ježiša Krista, cez ktorý je svet ukrižovaný pre mňa a ja pre svet. Kto si vyvolil Krista, zomrel pre svet a svet preňho. Nosí na svojom tele Kristove znaky, je slabý a ľuďmi opovrhovaný, ale stále platí, že Božia sila sa prejavuje v slabosti. Týmto poznaním Ježišov učeník nielen prijíma daný kríž, ale aj sám seba križuje: Tí, čo patria Kristovi Ježišovi, ukrižovali telo s vášňami a žiadosťami. Tvrdo bojovali proti svojej prirodzenosti, aby v nich umrel život hriechu a otvoril sa priestor pre život Ducha. V tomto zápase sa vyžaduje najvyššia odvaha. Kríž však nie je koniec; kríž je vyzdvihnutý, aby ukázal nebo. Nie je len znamením, ale aj nepremožiteľnou Kristovou výzbrojou; palicou pastiera, ktorou Boží Dávid bojuje proti ničomnému Goliášovi a ktorou Kristus mocne búcha na bránu neba a otvára ju. Keď sa to deje, Božie svetlo sa vylieva a napĺňa všetkých, čo nasledujú Krista.
svátek
Zpráva o jeho mučení je protkána pozdějšími legendárními prvky, ale už ze 4. století je doloženo, že mu jako arcijáhnovi papeže Sixta II. byla svěřena péče o hmotný majetek a charitativní činnost církve v Římě, a také to, že před smrtí byl mučen ohněm. Tam, kde byl 10. VIII. 258 pohřben, dal Konstantin Veliký postavit baziliku. Dnešní bazilika zbudovaná (ve 13. století) na témže místě je jednou z pěti římských patriarchálních bazilik. Celkem mu bylo v Římě postaveno asi 34 kostelů, z nichž některé časem zanikly. Jeho úcta se brzy rozšířila po celé západní církvi.
Z kázání svatého Augustina, biskupa
(Sermo 304, 1-4: PL 38, 1395-1397)
Byl služebníkem krve Kristovy
Dnes nás zve římská církev k oslavě vítězství svatého Vavřince. Je to den, kdy přemohl běsnění světa, kdy odmítl, čím si ho chtěl svět získat, a tak dvojnásobně zvítězil nad ďábelskými úklady. V římské církvi, jak jste slyšeli, konal jáhenskou službu. Tam byl služebníkem krve Kristovy a tam také pro Kristovo jméno prolil svou vlastní krev. Svatý apoštol Jan zřejmě vysvětluje tajemství večeře Páně, když říká: Jako Kristus za nás položil svůj život, tak také my jsme povinni položit život za své bratry. Svatý Vavřinec to dobře pochopil, bratři; pochopil to a proměnil ve skutek; a co přijal u stolu Páně, to chtěl také dát. Miloval Krista ve svém životě a stal se mu podobným ve své smrti.
I my, bratři, Krista následujme, jestliže ho opravdu milujeme. Neboť nemůžeme vydat lepší ovoce toho, že Krista milujeme, než když dáváme příklad tím, že ho následujeme. Vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích. Podle tohoto výroku se zdá, jako by apoštol Petr byl přesvědčen, že Kristus trpěl jenom za ty, kteří jdou v jeho šlépějích, a že Kristovo utrpení přináší užitek jenom těm, kteří jdou v jeho šlépějích. Svatí mučedníci šli za ním až k prolití krve, až k podobnosti v utrpení. Mučedníci šli v jeho šlépějích, ale nejen oni. Nebyl stržen most, když po něm přešli, nevyschl pramen, když se z něho napili.
Bratři, v zahradě Páně nejsou jen růže mučedníků, ale i lilie panen, břečťany těch, kdo žijí v manželství, a fialky vdov. A proto, moji milí, ať nikdo v žádném postavení nezoufá, jako by nebyl povolán. Kristus trpěl za všechny. Pravdivě je o něm psáno: On chce, aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy.
Chápejme tedy, jak má křesťan následovat Krista i mimo prolití krve a mimo nebezpečí utrpení. Apoštol říká o Kristu Pánu: Ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu. Jaká je v tom vznešenost! Ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk. Jaká poníženost!
Kristus se ponížil. Toho se drž, křesťane. Kristus se stal poslušným. Proč ty se vyvyšuješ? A když Kristus prošel touto cestou poníženosti až do konce a úplně zničil smrt, vstoupil do nebe. Následujme ho. Slyšme, co říká apoštol: Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici.
11. srpen
Sv. Kláry, panny
památka
Narodila se v roce 1193 nebo 1194 v Assisi a pocházela ze šlechtické rodiny. Rozhodla se následovat příkladu sv. Františka a svých dvou bratranců (Silvestra a Rufina), kteří se k němu připojili. Opustila domov, přijala z rukou sv. Františka řeholní šat (1212) a po krátkém pobytu u benediktinek se usadila v klášteře u sv. Damiána. Ten se pak stal mateřským klášterem ženské větve františkánského řádu – klarisek. Brzy se k ní připojily další, mezi nimi i její dvě rodné sestry (Anežka a Beatrice) a po smrti otce i její matka Ortulana. Pro přísnost dodržování naprosté chudoby papežové dlouho váhali s potvrzením její řehole; dočkala se ho až těsně před svou smrtí. Zemřela 11. VIII. 1253 po téměř třicet let trvající nemoci, která ji většinou poutala na lůžko. Jejího pohřbu se zúčastnil sám papež Inocenc IV., po dvou letech byla prohlášena za svatou a kostel sv. Jiří, kde byla pohřbena, byl přebudován v baziliku, která nese její jméno. Zachovaly se čtyři dopisy, které poslala do Prahy sv. Anežce České.
Z dopisu svaté Kláry svaté Anežce České
(Edit. I. Omaechevarria, Escritos de Santa Clara, Madrid 1970, pp. 339-341)
Dívej se na Kristovu chudobu, pokoru a lásku
Šťastný je jistě ten, komu je dáno mít účast na svaté hostině, aby z hloubi srdce přilnul k tomu, jehož kráse se bez ustání obdivují všechny blažené sbory nebešťanů. Jeho láska probouzí lásku, pohled na něj občerstvuje, jeho dobrota nasycuje, jeho sladkost oblažuje, vzpomínka na něj přináší líbezné světlo, jeho vůní oživnou mrtví, patření na jeho slávu bude blažeností všech občanů nebeského Jeruzaléma. A protože on je odleskem věčné slávy, jasem světla věčného a zrcadlem bez poskvrny, dívej se denně do tohoto zrcadla, královno, snoubenko Ježíše Krista, a pozoruj v něm ustavičně svou tvář, aby ses celá ozdobila uvnitř i navenek, aby ses oblékla v pestrou nádheru a byla okrášlena květy a ozdobami všech ctností, jak se sluší na nejčistší dceru a snoubenku nejvyššího Krále. V tomto zrcadle září blahoslavená chudoba, svatá pokora a nevýslovná láska, jak můžeš s pomocí Boží milosti v celém zrcadle pozorovat.
Dívej se tedy na počátek toho zrcadla: na chudobu toho, který byl položen do jeslí a zavinut do plének. Jak obdivuhodná pokora, jak úžasná chudoba! Král andělů, Pán nebe i země, spočívá v jeslích. Uprostřed zrcadla pak pozoruj pokoru nebo alespoň blahoslavenou chudobu, nesčetné námahy a strasti, které vzal na sebe pro vykoupení lidstva. A na konci toho zrcadla pohlížej na nevýslovnou lásku, s níž chtěl trpět na kříži a zemřít nejpotupnějším způsobem smrti. Sám Kristus – neboť on je to zrcadlo visící na dřevě kříže – vybízel kolemjdoucí, aby o tom uvažovali: Vy všichni, kteří jdete okolo cestou, pohleďte a vizte, zdali je bolest jako bolest má. Odpovězme volajícímu a naříkajícímu jedním hlasem a jedním duchem: Ustavičně to mám na paměti, má duše ve mně chřadne. Proto ať stále víc planeš žárem lásky, královno nebeského Krále.
A nadto rozjímej o jeho nevýslovných slastech, věčném bohatství a cti, a vzdychajíc z nesmírné touhy a lásky srdce, volej: „Přitahuj mě, a poběžíme za tebou po vůni tvých mastí, nebeský Ženichu. Poběžím a nezemdlím, dokud mě neuvedeš do vinného sklepa, dokud tvá levice nebude pod mou hlavou a tvá pravice mě nebude šťastně objímat a nepolíbíš mě blaženým polibkem svých úst.“
A až budeš pohroužena v toto rozjímání, pamatuj na mě, svou chudičkou matku, a věz, že jsem nesmazatelně zapsala tvou drahou památku na desky svého srdce, neboť jsi mi ze všech nejdražší.
