Šťastní, kdo směli přijmout Krista do svého domu.
29. červenec
Sv. Marty
památka
Byla to sestra Lazara a Marie; Ježíš býval hostem v jejich domě (Lk 10, 38 — 42). Dále se v evangeliu objevuje při vzkříšení bratra Lazara (Jan 11, 1 — 44) a v sobotu před Květnou nedělí při hostině v domě Šimona Malomocného (Jan 12, 2; srov. Mt 26, 6 a Mk 14, 3). Jiné zprávy o ní nemáme. Její památku začali slavit františkáni (od roku 1262) v osmý den po svátku Marie Magdalény, ve středověku často zaměňované s Marií, sestrou Lazara a Marty. Od konce 13. století se uvádí i v římském kalendáři.
Z kázání svatého Augustina, biskupa
(Sermo 103, 1-2. 6: PL 38, 613. 615)
Šťastní, kdo směli přijmout Krista do svého domu
Slova našeho Pána Ježíše Krista nás povzbuzují, abychom směřovali k jednomu cíli, když se lopotíme v tomto světě, plném mnoha starostí. Směřujeme však k cíli stále ještě jako poutníci, dosud nemáme trvalé přebývání, jsme stále ještě na cestě, dosud nejsme doma, stále ještě toužíme a dosud nevlastníme. Směřujme však, směřujme neúnavně a vytrvale, abychom jednou mohli k cíli dojít.
Marta a Marie byly dvě sestry, příbuzné nejenom rodem, ale i vírou. Obě přilnuly k Pánu, obě svorně sloužily Pánu, když byl jako člověk u nich přítomen. Marta ho přijala, jako se přijímají poutníci. Ale vlastně tehdy služebnice přijala svého Pána, nemocná svého Zachránce, tvor svého Tvůrce. Sama potřebujíc nasycení Duchem, přijala ho, aby nasytila jeho tělesný hlad. Neboť Pán se rozhodl přijmout přirozenost služebníka, a jako služebník se dal sytit od služebníků, ne z nutnosti, ale aby jim prokázal milost. Vždyť to byl projev přízně, že se dal sytit. Protože měl tělo, pociťoval zajisté hlad a žízeň.
Tak byl Pán přijat jako host, ten Pán, který do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali; ale všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi. Přijímá služebníky za vlastní a činí z nich své bratry; vykupuje zajatce a činí z nich své spoludědice. Ale nikdo z vás ať neříká: »Šťastní, kdo směli přijmout Krista do svého domu!« Nermuť se, nereptej, že ses narodil v době, kdy už nevidíš Pána v lidském těle. Neodepřel ti tuto milost. Říká: Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.
Ostatně, Marto, požehnaná za svou dobrou službu, dovol mi, abych ti řekl: Odměnou, kterou za svou práci získáš, je odpočinutí. Nyní jsi zaměstnána mnoha službami, chceš nasytit smrtelná těla, i když jsou to těla svatých. Ale až přijdeš do nebeského domova, najdeš tam poutníka, jemuž bys mohla prokázat pohostinství? Najdeš tam hladového, jemuž bys dala chléb? Žíznivého, abys mu dala pít? Nemocného, abys ho navštívila? Uraženého, abys ho mohla udobřit? Mrtvého, abys ho mohla pochovat?
To všechno už tam nebude. Ale co tam tedy bude? To, co si vybrala Marie. Tam budeme syceni a nebudeme sytit druhé. Tam bude v plnosti a dokonalosti to, co si zde vybrala Marie, když z bohatého stolu, z Pánových slov, sbírala alespoň drobky. Chcete vědět, co tam bude? Sám Pán říká o svých služebnících: Amen, pravím vám: Pozve je ke stolu, bude chodit od jednoho k druhému a obsluhovat je.
1. srpen
Sv. Alfonsa z Liguori, biskupa a učitele církve
památka
Narodil se 27. IX. 1696 v Marianelle u Neapole. Pocházel z jedné z nejstarších neapolských šlechtických rodin de‘ Liguori. Měl velké a všestranné nadání i vlohy pro básnictví, hudbu a malířství. V 16 letech dosáhl doktorátu občanského i kanonického práva a stal se vyhledávaným advokátem. Ve 27 letech se dopustil omylu, který se pro něj stal podnětem k přemýšlení o nedostatečnosti lidské spravedlnosti. Po vysvěcení na kněze (1726) začal působit mezi nejnižšími lidovými vrstvami v Neapoli a v okolí. Setkal se s jejich neuvěřitelnou nevědomostí a zanedbaností, a to ho přivedlo k rozhodnutí založit (1732) pro práci mezi nimi kongregaci Nejsvětějšího Vykupitele (redemptoristů). Mnoho času strávil na kazatelně a ve zpovědnici. Jeho asketické a mravoučné spisy vznikaly z praktické potřeby ukazovat, jak správně křesťansky žít. Ve svém nejznámějším díle „Theologia moralis“ se staví proti jansenistické přemrštěné přísnosti a hájí zdravý střed mezi rigorismem a laxismem. Jako biskup v S. Agata dei Goti (1762-75) se staral především o zdokonalení kněží a o lidové misie. Když vyčerpán prací téměř oslepl a ohluchl a trpěl těžkým revmatismem, strávil posledních 12 let života v klášteře v Nocera dei Pagani (jižně od Neapole), kde také 1. VIII. 1787 zemřel. V roce 1839 byl prohlášen za svatého, 1871 za učitele církve a 1950 za patrona zpovědníků a moralistů.
Láska ke Kristu
Veškerá svatost a dokonalost duše spočívá v lásce k Ježíši Kristu, našemu Bohu, našemu nejvyššímu dobru, našemu Vykupiteli. Lásce přísluší spojovat a chránit všechny ctnosti, které činí člověka dokonalým.
A nezaslouží si snad Bůh všechnu naši lásku? On nás miloval od věčnosti. „Uvažuj o tom, člověče,“ říká nám, „já jsem byl první, kdo tě miloval. Ještě jsi nespatřil světlo světa, a ani svět ještě nebyl, a já už jsem tě miloval. Tak jak jsem od věčnosti, miluji tě.“
Bůh věděl, že člověka lze získat dobrodiním, a tak si ho chtěl zavázat k lásce svými dary. „Do jakých sítí se lidé dají chytit, do takových je chci vtáhnout, aby mě milovali: do pout lásky!“ A k tomu směřovaly všechny dary, jimiž zahrnul člověka. Dal mu duši jako svůj obraz, obdařenou pamětí, rozumem a vůlí; dal mu tělo, vybavené smysly; stvořil pro něj také nebe a zemi a takové množství tvorstva: to všechno Bůh učinil z lásky k člověku, aby všechno tvorstvo člověku sloužilo, a člověk aby ho za tolik dobrodiní miloval.
A nechtěl nám dát jenom krásné tvorstvo. Aby si získal naši lásku, šel dokonce tak daleko, že se nám sám cele daroval. Věčný Otec šel tak daleko, že nám daroval svého jediného Syna. Co učinil, když viděl, že jsme všichni následkem hříchu mrtví a schází nám jeho milost? Puzen nesmírnou láskou, ano, jak říká apoštol, přílišnou láskou k nám, poslal svého milovaného Syna, aby vykonal pro nás zadostiučinění a povolal nás zpět k životu, který nám byl odňat pro naše hříchy.
Když nám Bůh daroval svého Syna a neušetřil ho, aby nás ušetřil, daroval nám zároveň s ním všechno dobré: milost, lásku a ráj. Neboť to všechno je jistě menší než Syn. Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všechny, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní?
4. srpen
Sv. Jana Marie Vianneye, kněze
památka
Narodil se 8. V. 1786 v obci Dardilly u Lyonu. Vyrůstal v době francouzské revoluce, s náboženskými pravdami se mohl seznamovat pouze v rodině nebo neveřejným způsobem, číst a psát se začal učit až v 17 letech. Pod vedením faráře z blízké farnosti Ecully se připravoval na kněžství a po vysvěcení v grenobelském semináři (1815) u něho začal působit jako kaplan. V roce 1818 mu byla svěřena zanedbaná venkovská farnost v Arsu; jeho upřímná zbožnost a horlivá láska k duším ji dokázaly proměnit v ohnisko náboženského života. Nebyl teologem ani řečníkem, většinu času strávil ve zpovědnici a před svatostánkem. Ročně přicházelo za ním do Arsu až sto tisíc lidí. Toužil po řeholním životě, ale z poslušnosti zůstal ve své farnosti až do smrti (4. VIII. 1859). V roce 1925 byl prohlášen za svatého a 1929 za patrona kněží v duchovní správě.
Z katechezí svatého faráře arského o modlitbě
(Catéchisme sur la priére: A. Monnin, Esprit du Curé ďArs, Paris 1899, pp. 87-89)
Člověk má krásný úkol: modlit se a milovat
Myslete na to, děti moje, že poklad křesťana není na zemi, ale v nebi. Naše myšlení má tedy směřovat tam, kde je náš poklad.
Člověk má krásný úkol a poslání: modlit se a milovat. Modlete se tedy a milujte, v tom spočívá štěstí člověka na zemi.
Modlitba není nic jiného než sjednocení s Bohem. Kdo má srdce čisté a spojené s Bohem, cítí v sobě balzám, sladkost, která ho naplňuje rozkoší; obklopuje ho podivuhodné světlo. V tomto důvěrném sjednocení jsou Bůh a duše jako dva dohromady slité kusy vosku; nelze je už rozdělit. Toto spojení Boha s jeho maličkým tvorem je něco překrásného. Je to štěstí, jež nelze pochopit.
Byli bychom si zasloužili, abychom se nesměli modlit. Ale Bůh nám ve své dobrotě dovolil, abychom s ním rozmlouvali. Naše modlitba je kadidlem, které přijímá s největším zalíbením.
Děti moje, vaše srdce je sice malé, ale modlitba ho rozšiřuje a činí ho schopným milovat Boha. Modlitba nám dává předtuchu nebe, sestupuje k nám kousek ráje. Nikdy nás neponechá bez sladkosti; vylévá se do duše jako med a osladí všechno. Strasti se při dobré modlitbě rozplynou jako sníh na slunci.
Modlitba působí, že čas plyne velice rychle a tak příjemně, že ani nepozorujeme jeho trvání. Poslyšte, když jsem byl farářem v Bresse a když byli jednou skoro všichni moji kolegové nemocní, musel jsem konat dlouhé cesty, a přitom jsem se modlil k Pánu Bohu; a ujišťuji vás, že se mi nikdy nezdála cesta dlouhá.
Někteří lidé se hluboce pohrouží do modlitby jako ryba do vody, protože jsou zcela oddáni Pánu Bohu. V jejich srdci není žádná přehrada. Jak mám rád takové velkodušné duše! Svatý František z Assisi a svatá Koleta viděli našeho Pána a rozmlouvali s ním, jako my spolu rozmlouváme.
My však často přijdeme do kostela a nevíme, co máme dělat nebo oč máme prosit. A přece ví každý velmi dobře, když k někomu jde, proč tam jde. Ale někteří dokonce jako by Pánu Bohu říkali: „Chci ti přednést pár slov, abych měl od tebe pokoj...“. Často myslím na to, že když se přijdeme poklonit Pánu, dosáhli bychom všeho, oč žádáme, kdybychom ho o to prosili opravdu s živou vírou a čistým srdcem.
