Svlečte ze sebe člověka starého s jeho počínáním a oblečte člověka nového.
18. neděle v mezidobí
První čtení: kniha Kazatel 1,2; 2,21-23
Marnost nad marnost – praví Kazatel – marnost nad marnost, všechno je marnost.
Vždyť se stává, že někdo pracuje moudře, rozvážně a úspěšně, a nakonec to dá do vlastnictví jinému, kdo na tom nepracoval. I to je marnost a velké zlo. Co má člověk za všechno svoje namáhání a snahu, s níž se plahočí pod sluncem? Ano, po všechny dny má jen starosti; trápení je jeho zaměstnáním, ani v noci si jeho srdce neodpočine. I tohle je marnost
Druhé čtení: list Kolosanům 3,1-5.9-11
Bratři! Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici. Na to myslete, co pochází shůry, ne na to, co je na zemi. Jste přece už mrtví a váš život je s Kristem skrytý v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, váš život, potom se i vy s ním ukážete ve slávě.
Umrtvěte proto všechno, co je ve vašich údech pozemského: smilství, nečistotu, chlípnost, zlou žádostivost a chamtivost, která je modloslužbou.
Neobelhávejte jeden druhého. Svlečte ze sebe člověka starého s jeho počínáním a oblečte člověka nového, který se obnovuje k správnému poznání, aby se podobal svému Stvořiteli. Tady už není Řek nebo Žid, obřezaný nebo neobřezaný, barbar, Skyta, otrok nebo člověk svobodný, ale všecko a ve všem je Kristus.
Evangelium: Lukáš 12,13-21
Někdo ze zástupu požádal Ježíše: „Mistře, řekni mému bratrovi, aby se rozdělil se mnou o dědictví!“
Odpověděl mu: „Člověče, kdo mě ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?“
Potom jim řekl: „Dejte si pozor a chraňte se před každou chamtivostí. Neboť i když má někdo nadbytek, jeho život není zajištěn tím, co má.“
Pověděl jim toto podobenství: „Jednomu bohatému člověku se na poli hojně urodilo. Uvažoval tedy sám pro sebe: ‘Co udělám? Vždyť už nemám, kam svou úrodu uložit! Tohle udělám,’ řekl si, ‘strhnu své stodoly, vystavím větší a tam složím všechno své obilí i své zásoby. Pak si mohu říci: Máš velké zásoby na mnoho let. Klidně si žij, jez, pij, vesele hoduj!’
Bůh však mu řekl: ‘Blázne, ještě této noci budeš muset odevzdat svou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?’
Tak to dopadá s tím, kdo si hromadí poklady, ale není bohatý před Bohem.“
PROSBY:
Kriste, náš Pane, světlo vycházející z výsosti, prvotino budoucího vzkříšení, dej, ať tě následujeme, abychom nezůstávali ve stínu smrti, ale abychom kráčeli ve světle života.
PANE, PAMATUJ NA SVŮJ LID.
Ukaž nám svou dobrotu, kterou zahrnuješ všechno stvoření, abychom ve všem viděli odlesk tvé slávy.
PANE, PAMATUJ NA SVŮJ LID.
Pane, nedopusť, abychom byli přemoženi zlem, ale učiň, ať zlo přemáháme dobrem.
PANE, PAMATUJ NA SVŮJ LID.
Tys byl při křtu v Jordánu pomazán svatým Duchem, dej, ať milost Ducha svatého vede po celý den také nás.
PANE, PAMATUJ NA SVŮJ LID.
ZAMYŠLENÍ:
Je to známá a navýsost praktická otázka: nač vlastně v životě spoléhám? Co je pro mne jistotou? Řada hodných lidí nechce být nikomu na obtíž, nejsou lehkomyslní - a tak spoléhají sami na sebe. A i když jsou věřící, řeknou, že Pána Boha nechtějí obtěžovat nebo zneužívat (anebo mu moc nevěří, ale to mnohdy neřeknou nahlas) - a zase spoléhají na sebe. Případně to okoření ještě úslovím: "Člověče přičiň se, a Pán Bůh ti pomůže", které vlastně moc křesťanské není, protože Boží pomoc závisí na Boží dobrotě a ne na našem přičiňování se.
Na co tedy máme v životě spoléhat? Na to, že je všechno stejně předem určeno? Nebo na to, že Pán Bůh udělá stejně všechno sám, protože my jsme nešikové? Nebo opravdu jen sami na sebe? Důvodů k nejistotě je skutečně dost. A řada lidí se chce zbavit nejistoty právě tím způsobem, které kritizuje evangelium: že si nadělají zásoby, že se zajistí, jakoby měli být na světě věčně, že udělají všechno možné a nemožné proto, aby je nemohla žádná nesnáz zaskočit. Vypadá to jako prozíravost a nevypadá to jako nevěra. Opravdu, může za tím postojem být velká starost, a to nejen o sebe sama, ale o ty, kdo nám jsou svěřeni - ať je to rodina nebo jiní lidé. A také může být za takovýmto postojem vědomí, že nic nepadá samo s nebe, že je třeba se starat a že když se postaráme, dá nám to pocit jistoty. Přesto evangelium podobné postoje kritizuje. Proč? Protože nás zavádějí na pole našich plánů a našich jistot a odvádějí nás ne jen od spoléhání na Boha, ale od úzkého sepětí s ním. Protože Bůh nám neříká, že nás vytáhne z takové nebo onaké katastrofy. Bůh nám říká, že chce být s námi - že on sám chce a může být naším největším bohatstvím. Ale bohatství věcí tohoto světa, ke kterému se člověk obrátí, má také přitažlivou sílu. Chamtivec je člověk velmi nesvobodný, je to člověk, který je ke svému skutečnému nebo vysněnému bohatství připoután a který tedy není svobodný. Navíc ve chvíli smrti nám není všechno naše bohatství nic platné, vůbec nezáleží na tom, zda jsme nahospodařili deset haléřů nebo deset milionů - v obou případech z toho nic nemáme.
Bohatství, které trvá, je "bohatství před Bohem". Nebo ještě lépe bychom řekli: jde o bohatství, při kterém je člověk sám bohatý Bohem. To není otázka hlubokých teologických znalostí ani to není otázka našich převelikých zásluh o rozkvět církve, společnosti a kdoví čeho ještě. Je to bohatství, ve kterém je člověk Bohem naplněn. Je dobré pochopit, že touha řady lidí po bohatství je prostě výrazem jejich chudoby, ve které jim chybí bohatství Boží. Buď Boha neznají nebo ho znají špatně, a proto se snaží toto chybějící bohatství nahradit hromaděním věcí.. Jenže tato náhražka sice člověka stále podněcuje, ale nikdy spolehlivě nefunguje, nikdy ho dostatečně neuspokojí. Kdyby bohatství člověku stačilo, kdyby ho opravdu naplňovalo, potom by muselo být nejvíc nejšťastnějších lidí v nejbohatších zemích a potom by musel být každý bohatý člověk šťastlivcem. Víme, že to vůbec tak není. Ale také není pravda, že by evangelium velebilo chudobu jako takovou, že by nutilo lidi, aby byli nemajetní a chudí jen tak, jen proto, že by chudobu prohlašovalo za svatou. Evangelium nechce abychom byli jen chudí, evangelium chce, abychom byli bohatí Bohem. A proto nás od touhy po jakémkoliv světském bohatství zrazuje, proto nám radí, abychom se ničím nenechali spoutat a byli tak pro Boží věci svobodní. Proto cesta k chudobě a nezávislosti na majetku podle evangelia nevede tak, že se prostě necháme ožebračit, ale z přesvědčení může být chudý a nezávislý na majetku jen ten, kdo si sám okusil Božího bohatství, kdo se raduje z toho, co mu daroval Bůh a kdo poznal, že větší dary a jistější zajištění prostě neexistuje.
