Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu se otevře.
17. neděle v mezidobí
První čtení: Genesis 18,20-32
Hospodin řekl: "Nářek na Sodomu a Gomoru je velký, jejich hřích je velmi těžký. Chci sestoupit a podívat se, zda doopravdy dělají všechno, co odpovídá stížnosti, která ke mně přichází, nebo ne. Chci to vědět."
Tři mužové se odtamtud vydali na cestu a šli do Sodomy, zatímco Abrahám stále ještě stál před Hospodinem. Abrahám přistoupil a pravil: "Skutečně chceš zahubit spravedlivého s viníkem? Snad je v městě padesát spravedlivých, chceš to místo zahubit a neodpustit kvůli padesáti spravedlivým, kteří jsou v něm? Vzdal od sebe takovou myšlenku, že bys mohl takhle jednat: usmrtit spravedlivého spolu s viníkem. To by se vedlo spravedlivému stejně jako viníkovi. Vzdal od sebe takovou myšlenku! Copak by mohl soudce celé země nejednat spravedlivě?"
Hospodin řekl: "Najdu-li v Sodomě padesát spravedlivých v městě, odpustím kvůli nim celému tomu místu." Abrahám se ujal slova a řekl: "Jsem velmi smělý, že mluvím k svému Pánu, já, který jsem prach a popel. Snad bude scházet pět z padesáti, zahubíš kvůli těm pěti celé město?" (Hospodin) odpověděl: "Nezahubím, jestliže jich tam najdu čtyřicet pět." (Abrahám) pokračoval v rozmluvě s ním: "Snad jich tam najdeš jen čtyřicet." Odpověděl: "Neudělám to kvůli čtyřiceti."
(Abrahám) řekl: "Nechť se můj Pán nezlobí a dovolí mi mluvit: Snad se jich tam najde jen třicet."
Odpověděl: "Neudělám to, najdu-li jich třicet."
(Abrahám) řekl: "Jsem velmi smělý, že mluvím k svému Pánu. Snad se jich tam najde dvacet."
Odpověděl: "Nezahubím kvůli dvaceti."
(Abrahám) řekl: "Nechť se nezlobí můj Pán a dovolí mi mluvit ještě tentokrát. Snad se jich tam najde jen deset." Pravil: "Nezahubím kvůli deseti."
Druhé čtení: list Kolosanům 2,12-14
Bratři!
Křtem jste byli spolu s Kristem položeni do hrobu, a tím také zároveň s ním vzkříšeni, protože jste uvěřili, jak velikou moc má Bůh, který ho vzkřísil z mrtvých.
I vás, když jste byli mrtví pro své hříchy a když vaše tělo bylo neobřezáno, zase oživil zároveň s ním. Odpustil nám všecky hříchy, zrušil dlužní úpis, který svědčil proti nám svými předpisy, a nadobro ho zničil tím, že ho přibil na kříž.
Evangelium: Lukáš 11,1-13
Jednoho dne se Ježíš modlil na nějakém místě. Když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: "Pane, nauč nás modlit se, jako i Jan naučil své učedníky."
Odpověděl jim: "Když se modlíte, říkejte: Otče, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Chléb náš vezdejší dávej nám každý den. A odpusť nám naše hříchy, neboť i my odpouštíme každému, kdo se proviňuje proti nám. A neuved' nás v pokušení." Řekl jim dále: "Někdo z vás bude mít přítele a půjde k němu o půlnoci s prosbou: 'Příteli, půjč mi tři chleby. Právě totiž ke mně přišel můj přítel, který je na cestách, a nemám, co bych mu předložil.' On však by mu zevnitř odpověděl: 'Neobtěžuj mě! Dveře jsou už zavřeny a moje děti jsou se mnou na lůžku. Nemohu vstát a dát ti to.' Říkám vám: Když přece vstane a dá mu, tedy ne proto, že je to jeho přítel, ale pro jeho neodbytnost se zvedne a dá mu všechno, co potřebuje.
Proto vám říkám: Proste, a dostanete; hledejte, a naleznete; tlučte, a otevře se vám. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu se otevře. Je mezi vámi takový otec, že když ho syn poprosí o chléb, on mu dá kámen? Anebo když ho poprosí o rybu, on mu dá místo ryby hada? Anebo když ho poprosí o vejce, on mu dá štíra? Jestliže tedy vy, třebaže jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary, čím spíše nebeský Otec dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí! "
Mnozí z nás, kteří přijali křesťanství jako děti a byli uvedeni do všech křesťanských zvyků a povinností, jsou ve velkém nebezpečí v tom, že nikdy nepřestanou považovat modlitbu za jednu z denních povinností - a nic víc. Tak, jako nás v dětství naučili zdravit sousedy, čistit si zuby, dávat součásti oděvu do čistírny, tak, jako jsme museli chodit do školy nebo na hodiny klavíru, které nás nebavily, tak, jako jsme museli dělat desítky dalších věcí, pokud na nás někdo dohlížel, tak nás někdo také naučil modlit se. Jenže ne všechny z těchto věcí děláme jako dospělí dále. Mnohé z toho jsme odložili, sotva jsme vyšli ze školy nebo sotva jsme se od rodičů osamostatnili. Patří mezi ně modlitba nebo ne? Mnozí váhají - ani nemají chuť se modlit, ani nemají odvahu modlitbu odložit. Dá se ale spíš říci, že ji nikdy neobjevili..
Jak ale mluví o modlitbě dnešní evangelium a jak nám ji osvětluje prvé čtení, podávající rozhovor Abrahama s Bohem? Především jako něco, v čem následujeme příklad a i pokyn Ježíše Krista, který dal svým dospělým učedníkům. Jako rozhovor s Bohem, kterého nazýváme Otcem. Jako rozhovor, ve kterém jde především o Boží věci v našem životě. Boží vůle se má stát, jeho království má přijít, on nás má zbavovat moci zla. Je to tedy rozhovor, který vyžaduje víru. Jen ten, kdo uvěřil v Boží dobrotu, kdo uvěřil, že Bůh chce pro nás jen a pořád dobré věci, může také s důvěrou usilovat o to, aby se Boží vůle stala. Nebude prosazovat vůli svou a nebude se bát vůle Boží jako něčeho nebezpečného.
Další rys modlitby pak ukazuje podobenství o neodbytném prosebníkovi. Špatně bychom ho ale pochopili, kdybychom si mysleli, že Boha je nutno unavit dlouhými prosbami, aby nakonec udělal to, co my si přejeme. Naopak. Bůh opravdu ví, co potřebujme. Ale my máme v modlitbě udržovat svůj pohled stále na Boha nasměrovaný. My sami se musíme v modlitbě ujišťovat o tom, že jsme na správné adrese, že se obracíme skutečně k tomu, kdo chce naše dobro v plnosti. A jestliže nějaká vytrvalost přináší ovoce i mezi námi hříšnými a vším možným zlem zanesenými lidmi, tím spíš přinese užitek u Boha - vždyť on je nekonečně lepší, než my! A nedá nám ani jen rybu nebo chleba, ale Ducha svatého: tedy dá nám sám sebe. A to je vyslyšení, které překonává každou lidskou naději - pokud je ovšem splněna podmínka, uvedená na začátku - pokud ovšem skutečně věříme. Pokud věříme jako křesťané, kteří vědí, že nic většího než Bůh není a že on je opravdu ochoten a schopen se nám dávat.
A poslední myšlenku o modlitbě, kterou bychom dnes neměli vynechat, neobsahuje jen modlitba Páně, ale názorně ji ukazuje prvé čtení: Abrahamovi jde v jeho modlitbě především o druhé lidi. Prosí za hříšné lidi v Sodomě a Gomoře, hledá i ty nejmenší skulinky k naději. Nestaví se ani pyšně nad sodomské, ani se nepohoršuje nad jejich hříšností, ale staví se s nimi do jedné řady - do jedné řady těch, kdo Boží milost potřebují a takto prosí. A zde je naprosto podoben Ježíši Kristu, který se, jak říká Písmo, za nás hříšníky stále přimlouvá u Otce! Jestliže věříme, že Bůh miluje všechny lidi, jestliže máme k Bohu důvěru a čekáme od něho jen a jen dobro a jestliže - podle velkého přikázání lásky milujeme své bližní, potom se nemůžeme za ně nemodlit! Potom je modlitba za druhé, ať jsou hříšníky velkými nebo malými, modlitba za svět kolem nás, výrazem naší lásky k nim. Lásky, kterou nemůžeme vynechat. A tento projev lásky, kterým je modlitba, pročišťuje naše vztahy. Jestliže se za někoho s láskou a důvěrou modlím, potom se na něho nemohu dívat jen jako na nepřítele, potom k němu nejsme lhostejní, potom jsme s ním spojováni - ať je ten člověk od nás daleko, nebo je ním blízko. A tímto způsobem se také mění svět k lepšímu.
Modlitba je královská cesta Božích dětí. Bylo by škoda, kdyby pro nás zůstala neznámou věcí, naučenou básničkou nebo povinností, které se vyhneme, jak můžeme. Dokazovali bychom tím, že o naší přináležitosti k Bohu toho zatím víme pramálo.
PROSBY:
Náš Spasiteli, stále obnovuj svou církev jako znamení jednoty lidského pokolení a jako působivé tajemství spásy pro všechny národy.
PŘIJĎ KRÁLOVSTVÍ TVÉ, PANE.
Neopouštěj nikdy našeho papeže a sbor biskupů a dávej jim dary jednoty, lásky a míru.
PŘIJĎ KRÁLOVSTVÍ TVÉ, PANE.
Dej, ať se křesťané pevněji spojí s tebou, svým Pánem, aby svým životem svědčili o tvém království.
PŘIJĎ KRÁLOVSTVÍ TVÉ, PANE.
Uděl dobrotivě světu mír, aby všude zavládlo bezpečí a klid.
PŘIJĎ KRÁLOVSTVÍ TVÉ, PANE.
Popřej zemřelým slávu vzkříšení a nám dej účast na jejich blaženosti.
PŘIJĎ KRÁLOVSTVÍ TVÉ, PANE.
