Já jsem živ a také vy budete živi.
6. neděle velikonoční
První čtení: Skutky apoštolů 8,5–8.14–17
Filip přišel do hlavního samařského města a hlásal tam Krista. Všichni lidé dávali pozor na to, co Filip mluví, protože slyšeli a viděli, že dělá zázraky. Z mnoha posedlých totiž vycházeli nečistí duchové s velkým křikem. Také bylo uzdraveno mnoho ochrnulých a chromých. Celé město se z toho převelice radovalo.
Když se apoštolové v Jeruzalémě dověděli, že Samařsko přijalo Boží slovo, poslali k nim Petra a Jana. Ti tam přišli a modlili se za ně, aby dostali Ducha Svatého. Do té doby totiž na nikoho z nich nesestoupil, byli jen pokřtěni ve jménu Pána Ježíše. Vložili tedy na ně ruce, a oni přijali Ducha Svatého.
Druhé čtení: 1. list Petrů 3,15–18
Milovaní!
Mějte v srdci posvátnou úctu ke Kristu jako k Pánu a buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje, ale ovšem s jemností a skromností. Musíte však mít přitom sami dobré svědomí! Pak se budou muset zastydět za své špatné řeči ti, kdo pomlouvají vaše dobré křesťanské chování. Je přece lépe, abyste snášeli utrpení – chce-li to tak Bůh – za to, že jednáte dobře, než za to, že jste udělali něco špatného.
Vždyť i Kristus vytrpěl jednou smrt za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás smířil s Bohem. Byl sice usmrcen podle těla, ale podle Ducha dostal nový život.
Evangelium: Jan 14,15-21
Ježíš řekl svým učedníkům: „Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání. A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Pomocníka, aby s vámi zůstal navždy: Ducha pravdy. Svět ho nemůže přijmout, protože ho nevidí a nezná. Vy ho znáte, neboť přebývá u vás a bude ve vás.
Nenechám vás sirotky. Zase k vám přijdu. Ještě krátký čas, a svět mě už neuvidí, ale vy mě zas uvidíte; protože já jsem živ a také vy budete živi. V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci a vy ve mně jako já ve vás. Kdo má moje přikázání a je zachovává, ten mě miluje, a kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec, a také já ho budu milovat a dám se mu poznat.“
ZAMYŠLENÍ:
Leckdo řekne: "Je krásné přijít do starého kostela, který vypadá stejně jako za dob našeho dětství, kde se nic nezměnilo, kde se vše děje tak, jak jsme zvyklí, kde se čas jakoby zastavil..." Mnohým se zdá, že křesťanství je právě toto: spočinutí, nehybnost, opakování stále stejného, neproměnnost. A velmi nesnášejí, když je něco "jinak". A přece dnes čtené řádky ve Skutcích ukazují jiný obraz: ukazují vstup víry do života člověka jako velký pohyb, jako nápor, vyvolávající velkou změnu: ti, kdo slyšeli a přijali Boží slovo, byli zbavováni ducha zla, který je více či méně ovládal a přijímali Ducha svatého. Přijímali tedy nový zdroj, princip životního "pohybu", přijímali novou sílu, která obvykle zpřeházela jejich život. Opouštěli minulý "prostor života" a nevstupovali do chaosu, ale do nového životního prostoru, utvářeného Duchem svatým.
Možná, že tato slova znějí někomu trochu nadneseně. Ale nakonec naše vlastní životní zkušenosti a zkušenosti lidí, kteří se stali opravdu Božími, ukazují, že je to tak - a že je to ještě plnější a větší, než bylo napsáno.
Nejde o to, že by měl člověk, přijímající Ducha svatého, upadnout nutně do extatického stavu. Jde ale o to, že ten, kdo se stal Kristovým a Ducha Božího tedy přijal (v plnosti v biřmování), nemůže být jen lepším, slušnějším, hodnějším, než druzí, ale že se má stát zcela jiným, totiž Božím. Z Boha žijícím. Člověkem, který má odvahu vzdát se toho, co Boží není a vsadit především na Kristovu pravdu, který sebou nechá "hýbat" Duchem svatým.
Je to vše ovšem věcí víry. Ducha svatého nelze ani "popsat", ani si ho "zajistit", ani dát recept, jak se zmocnit všech jeho darů, ale lze z něj, z tohoto nového Ducha, žít. Stavět na něm. Nechávat se vést jím, ne jen osvědčenými zásadami, praktickými jistotami, nebo dokonce vlastní samolibostí, pýchou, apod.
Křesťanství pouhých zásad, povinností, naučených pravd či citové útěchy je křesťanstvím přinejmenším neúplným, je-li vůbec křesťanstvím: ne, že by zásady, povinnosti, pravdy či cit měly být odbourány, jistě ne. Ale bez Ducha je toto všechno slupkou bez jádra, nanejvýš korzetem, udržujícím rovnou páteř - ale ne zdrojem života, radosti, životní síly, která obrysy tohoto života radikálně přesahuje. Prvotní církev se rozrostla v neuvěřitelně skromných a nepříznivých podmínkách silou Ducha. Nepotřebujeme zřejmě ani dnes klást naději jinam, čekat sílu a pomoc a možnosti jinde, než v síle Ducha.
PPROSBY:
Kriste, pamatuj na svou církev, kterou jsi zbudoval na apoštolech a rozšířil po celém světě, a žehnej všem, kdo v tebe věří.
BOŽE, PRO ZMRTVÝCHVSTÁNÍ KRISTOVO OCHRAŇUJ SVŮJ LID.
Ty jediný můžeš uzdravit tělo i duši, ujmi se nás a uzdrav nás svou láskou.
BOŽE, PRO ZMRTVÝCHVSTÁNÍ KRISTOVO OCHRAŇUJ SVŮJ LID.
Dej nemocným úlevu a posilni je, aby je nezmohla malátnost.
BOŽE, PRO ZMRTVÝCHVSTÁNÍ KRISTOVO OCHRAŇUJ SVŮJ LID.
Pomoz těm, kdo trpí úzkostí nebo ponížením, a ujmi se těch, které tíží nedostatek.
BOŽE, PRO ZMRTVÝCHVSTÁNÍ KRISTOVO OCHRAŇUJ SVŮJ LID.
Svým křížem a vzkříšením jsi otevřel všem cestu k nesmrtelnosti, uděl našim zemřelým radost ve svém království.
BOŽE, PRO ZMRTVÝCHVSTÁNÍ KRISTOVO OCHRAŇUJ SVŮJ LID.
Z komentáře svatého Cyrila Alexandrijského, biskupa, k druhému listu Korinťanům
(Cap. 5, 5 – 6, 2: PG 74, 942-943)
Bůh nás skrze Krista smířil a svěřil nám službu smíření
Ti, kteří mají závdavek Ducha a jsou bohatí nadějí na vzkříšení, ti se již jako přítomného dotýkají toho, co teprve očekáváme a říkají: od nynějška nikoho neposuzujeme podle lidských měřítek. Vždyť všichni žijeme z Ducha, a nejsme vydáni zániku, který stíhá tělo. Zazářil nám totiž Jednorozený, a tak jsme byli přetvořeni k obrazu Slova, jež všemu dává život. Dokud panoval hřích, byli jsme zajisté svázáni pouty smrti, ale když nastoupila Kristova spravedlnost, záhubu jsme setřásli.
Nikdo tedy není odkázán na tělo, to jest na jeho slabost – k níž mezi jiným právem patří také zánik. Když apoštol říká, že nikoho neposuzujeme podle lidských měřítek, hned dodává, maje před očima nemístné myšlenky některých lidí: Třebaže jsme Krista kdysi posuzovali podle lidských měřítek, teď už to neděláme. Přímo jako by chtěl říci: Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi, a pro život nás všech podstoupilo podle těla smrt. A právě takového jsme ho poznali; ale od nynějška už ho tak nepoznáváme. I když je totiž v těle, neboť třetího dne znovu ožil a je u nebeského Otce, přesto víme, že je víc než pouhé tělo: Kristus vzkříšený z mrtvých už neumírá, smrt nad ním už nemá vládu. Kdo umřel, umřel hříchu jednou provždy, a když žije, žije pro Boha.
Stal-li se tedy v tomto všem předchůdcem a vůdcem našeho života, pak máme kráčet v jeho stopách a nemít na mysli především čistě lidské, tělesné, ale to, co naši tělesnost přesahuje. Správně tedy slovutný Pavel dále říká: Když se tedy někdo stal křesťanem, je to nové stvoření. To staré pominulo, nové nastoupilo. Byli jsme totiž pro víru v Krista prohlášeni za spravedlivé, a tím pominulo naše prokletí. Neboť ten, který pro nás rozdrtil moc smrti, procitl znovu k životu. Tak jsme poznali, jaký je co do své přirozenosti, opravdu Bůh; tomu se klaníme v duchu a v pravdě a Syn je nám přitom prostředníkem, který od Otce z nebe světu žehná.
Proto velmi moudře říká veliký Pavel: Všecko to pochází od Boha; on nás smířil se sebou skrze Krista. Opravdu, ani tajemství vtělení, ani z něho plynoucí obnovení nejsou bez vůle Otcovy. Neboť skrze Krista jsme získali k němu přístup, jak sám Kristus říká: Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Takže opravdu to všecko pochází od Boha, který nás smířil skrze Krista a svěřil nám službu, abychom hlásali toto usmíření."
