Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.
5. neděle velikonoční
První čtení: Skutky apoštolů 6,1–7
V těch dnech, když počet učedníků rostl, začali helénisté projevovat proti Hebrejům nespokojenost, že prý jejich vdovy jsou při každodenním podělování zanedbávány.
Dvanáct (apoštolů) proto svolalo veškeré množství učedníků a řekli: „Nebylo by správné, abychom my zanedbávali Boží slovo a sloužili při stole. Proto, bratři, vyberte ze svého středu sedm mužů, kteří mají dobrou pověst a jsou plní Ducha a moudrosti, a my je ustanovíme pro tento úkol. My však se chceme nadále věnovat modlitbě a službě slova.“
Ten návrh se zalíbil celému shromáždění. Vyvolili tedy Štěpána, muže plného víry a Ducha Svatého, dále Filipa, Prochora, Nikanora, Timona, Parmena a Mikuláše, proselytu z Antiochie. Postavili je před apoštoly, a oni na ně za modlitby vložili ruce.
Boží slovo se šířilo stále více a počet učedníků v Jeruzalémě velmi rostl. Také velké množství kněží poslechlo a přijalo víru.
Druhé čtení: 1. list Petrův 2,4–9
Milovaní! Přistupujte k Pánu, k živému kameni, který lidé sice odhodili, ale který je v Božích očích vyvolený a vzácný, a vy sami se staňte živými kameny pro duchovní chrám, svatým kněžstvem, které z podnětu Ducha přináší oběti Bohu příjemné skrze Ježíše Krista. V Písmě o tom stojí: „Hle, kladu na Sión kámen vyvolený a vzácný, kámen nárožní. Kdo v něj uvěří, jistě nebude zklamán.“ Vám tedy, protože věříte, přináší čest, ale těm, kdo nevěří, je to „kámen, který lidé při stavbě odhodili, ale právě on se stal kvádrem nárožním, kamenem, na který se naráží, balvanem, přes který se klopýtá“. Narážejí na něj, protože odmítli přijmout víru. K tomu také byli určeni. Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví, abyste rozhlašovali, jak veliké věci vykonal ten, který vás povolal ze tmy ke svému podivuhodnému světlu.
Evangelium: Jan 14,1–12
Ježíš řekl svým učedníkům: „Ať se vaše srdce nechvěje! Věřte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby nebylo, řekl bych vám to. Odcházím vám připravit místo. A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu si vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já. Cestu, kam já jdu, znáte.“
Tomáš mu řekl: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát cestu?“
Ježíš mu odpověděl: „Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho už znáte a viděli jste ho.“
Filip mu řekl: „Pane, ukaž nám Otce – a to nám stačí.“
Ježíš mu odpověděl: „Filipe, tak dlouho jsem s vámi, a neznáš mě? Kdo viděl mne, viděl Otce. Jak můžeš říci: Ukaž nám Otce? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slova, která k vám mluvím, nemluvím sám ze sebe; to Otec, který ve mně přebývá, koná své skutky. Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně. Když nevěříte, věřte aspoň pro ty skutky.
Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i ten bude konat skutky, které já konám, ba ještě větší bude konat, protože já odcházím k Otci.“
Situace, kterou prožívala prvotní církev, je jistě neopakovatelná, ale přesto text pro nás přináší i pro dnešek důležité impulzy.
Že vznikla v prvotní církvi konfliktní situace, to není nic divného, je to spíš určitý projev života, růstu. Ale pozoruhodné je, jak byla řešena: totiž jak rychle, konstruktivně a ne jen autoritativně ("ten návrh se zalíbil celému shromáždění"!). A dále: pod jakým zorným úhlem se rozhodovali apoštolové? Je uváděn jeden jediný motiv jejich rozhodnutí: chtěli se věnovat modlitbě a službě slova. A právě u této věci bychom se mohli zastavit. Církev má dnes stejné stěžejní úkoly jako tenkrát: opatrovat zvěst o Kristu, předávat ji dál, zpřístupňovat ji lidem. Na tomto apoštolsko-misijním poslání církve se podílejí všichni křesťané.
Modlitba je bohužel někdy chápána jen jako činnost, která má být a je křesťany zachovávaná, ale jejíž smysl není vlastně objeven. Je chápána jako povinnost rozumná, která je plněna (jako třeba čistit si zuby), která ale může být považována za jakési zdržování při práci. Naproti tomu apoštolové vidí zřejmě v modlitbě základní část své práce, svého poslání, něco, co je realizací jejich úkolu ve světě - a to dokonce víc, než charitativní činnost. Toto nakonec potvrdila i historie - dnes mnoho charitativních činností přebírají civilizované státy. Ale modlitbu za křesťany nikdo nepřebírá, v tom jsme nezastupitelní! Bylo to už mnohokráte řečeno, ale člověk si přece jen potřebuje znovu uvědomit, že jeho práce může vyrůstat jen z modlitby jako dostatečného základu.
A služba slova? To je dnes věc velmi závažná. Protože lidé jsou zasypáváni slovy, ale většina těch slov je od Boha a od evangelia svou podstatou velice odtržených. Konat službu slova neznamená samozřejmě stát na rohu a tam hlasitě předčítat z Písma. Služba slova dnes znamená v podstatě říci v pravý čas pravé slovo, které vyrůstá z pravdy slova Božího (ač se samo třeba výslovně víry netýká). Jde tedy o to, nebát se promluvit kde a jak to Duch vnuká. Lidé jistě nestojí o naši agitaci. Ale mají plné právo slyšet od nás slovo pravdy. K jeho hlásání je ovšem třeba být způsobilým: vstřebávat do sebe slovo Boží ne jako poučky, ale jako slovo, které mne ztvární, které se stává součástí mého bytí. A potom mohu svůj život, Slovem oplodněný, Bohu nabízet k užitku pro bližní.
PROSBY:
Kriste, prosíme tě za tvou církev, posvěcuj ji, aby se u všech národů obnovilo tvé království.
VÍTĚZNÝ KRÁLI, VYSLYŠ NÁS.
Prosíme tě snažně za nemocné, zarmoucené, utlačované a za lidi bez domova, aby se jim dostalo útěchy a pomoci.
VÍTĚZNÝ KRÁLI, VYSLYŠ NÁS.
Prosíme tě za ty, kdo tě neznají a bloudí, dej, ať tě poznají a radují se z nového života.
VÍTĚZNÝ KRÁLI, VYSLYŠ NÁS.
Spasiteli náš, byls ukřižován, vstal jsi z mrtvých a přijdeš soudit svět, buď milostiv nám hříšníkům.
VÍTĚZNÝ KRÁLI, VYSLYŠ NÁS.
Prosíme tě za všechny, kdo žijí v tomto světě, a za všechny, kdo zemřeli s nadějí na vzkříšení.
VÍTĚZNÝ KRÁLI, VYSLYŠ NÁS.
Z kázání svatého biskupa Maxima Turínského
(Sermo 53, 1-2. 4: CCL 23, 214-216)
Kristus je náš den
Kristovo vzkříšení otevírá podsvětí, nově pokřtění obnovují zemi, Duch Svatý otevírá nebe; otevřené podsvětí vydává mrtvé, obnovená země rodí vzkříšené, otevřené nebe přijímá ty, kteří k němu stoupají.
Konečně přichází zločinec do ráje, těla svatých vcházejí do svatého města, mrtví se vracejí mezi živé. Kristovo zmrtvýchvstání uvádí všechno do pohybu a všechny živly pozdvihuje do vyššího řádu.
Podsvětí vrací své zajatce mezi nadpozemšťany, země ty, které pochovala, posílá do nebe a nebe je přijímá a představuje Pánu. A tak Spasitel jediným činem svého umučení vyzdvihuje z hlubin, probouzí ze země a umisťuje na výsostech. Neboť Kristovo zmrtvýchvstání přináší svatým slávu. A tak zve svatý prorok k oslavě Kristova vzkříšení všechno stvoření, když říká, že se máme radovat a jásat v tomto dni, který učinil Pán.
Kristovo světlo je den bez noci, den, který nekončí. A že sám Kristus je tím dnem, naznačuje apoštol: Noc pokročila, den se přiblížil. Říká, že noc pokročila, ne že přijde další. Máš si uvědomit, že příchod Kristova světla zahání ďábelské temnoty, takže už nemají nastat mrákoty hříchu, a že nehasnoucí jas zaplašuje dřívější chmury, takže už nemá přístup plížící se nepravost.
Syn je totiž tím druhým dnem, kterému první den, to jest Otec, sděluje tajemství svého božství. A věz, že on je ten den, který říká ústy Šalomounovými: Já jsem způsobil, že na nebi vzešlo světlo nehasnoucí.
Takže jako po nebeském dni už nikdy nenásleduje noc, ani po Kristově spravedlnosti už nepřicházejí temnoty hříchů. Nebeský den totiž září stále, stále svítí jeho jas a nemůže jej pohltit žádná temnota. A stejně se i světlo Kristovo ustavičně třpytí, září a blyští se a žádné mračno hříchu je nemůže zastřít. Proto říká evangelista Jan: To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila.
Nuže, bratři, v tento svatý den se máme všichni radovat. Nikdo ať se pro vědomí svých hříchů nestraní společné radosti, nikdo ať se pro břemeno nepravostí nevyhýbá společným modlitbám. Neboť v tento den nesmí ani hříšník ztrácet naději v odpuštění, má přece nemalou záruku: Když směl i lotr přijít do ráje, proč by neměl dojít milosti křesťan?
