Vtom se jim otevřely oči a poznali ho.
3. neděle velikonoční
První čtení: Skutky apoštolů 2,14.22-28
V den letnic vystoupil Petr s ostatními jedenácti (apoštoly) a slavnostně promluvil k lidem:
"Židé a všichni jeruzalémští obyvatelé, pozorně vyslechněte mou řeč! Bůh vám dal svědectví o Ježíši Nazaretském mocnými činy, divy a znameními, které, jak víte, konal Bůh skrze něho mezi vámi. A on byl vydán, jak to Bůh předem rozhodl a předpověděl, a vy jste ho rukama bezbožníků přibili na kříž a zabili. Ale Bůh ho vzkřísil, zbavil bolestí smrti, protože nebylo možné, aby zůstal v její moci. David přece o něm říká: 'Mám Pána před očima stále, je mi po pravici, abych se neviklal. Proto se raduje mé srdce a můj jazyk jásá. Ano i mé tělo odpočine v naději, neboť nevydáš mě podsvětí napospas, nedopustíš, aby tvůj Svatý podlehl porušení. Oznámils mi cesty života, naplníš mě blahem před svou tváří.' "
Druhé čtení: 1. list Petrův 2,1-5a
Milovaní!
Když říkáte Otec tomu, který soudí nestranně každého podle jeho činů, žijte v bázni po dobu svého vyhnanství. Víte přece, že jste ze svého prázdného způsobu života, jak jste ho zdědili po předcích, byli vykoupeni ne snad nějakými věcmi pomíjejícími, stříbrem nebo zlatem, nýbrž drahou krví Krista, bezúhonného a neposkvrněného beránka. On byl ovšem k tomu vybrán už před stvořením světa, ale pro vás se objevil teď na konci časů. Skrze něho jste uvěřili v Boha, který ho vzkřísil z mrtvých a oslavil, takže když věříte, můžete zároveň v Boha i doufat.
Evangelium: Lukáš 24,35-48
Dva z Ježíšových učedníků se ubírali toho dne (prvního po sobotě) do vesnice zvané Emauzy, která je vzdálena od Jeruzaléma šedesát honů. Hovořili spolu o tom všem, co se stalo. jak tak hovořili a uvažovali, přiblížil se k nim sám ležíš a připojil se k nim. Ale cosi jim jako by zadržovalo oči, Takže ho nepoznali. Zeptal se jich: "O čem to cestou spolu rozmlouváte?" Zastavili se celí smutní.
Jeden z nich - jmenoval se Kleofáš - mu odpověděl: ,.Ty jsi snad jediný, kdo se zdržuje v Jeruzalémě a neví, co se tam tyto dny stalo." Zeptal se jich: "A co se stalo?"
Odpověděli mu: "Jak Ježíše z Nazareta, který byl prorok, mocný činem i slovem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a přední mužové odsoudili k smrti a ukřižovali. My však jsme doufali, že on je ten, který má vysvobodit Izraele. A k tomu všemu je to dnes třetí den, co se to stalo. Některé naše ženy nás sice rozrušily: Byly časně ráno u hrobu, nenalezly jeho tělo, přišly a tvrdily, že měly i vidění andělů, a ti prý říkali, že on žije. Někteří z našich lidí odešli k hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy říkaly, jeho však neviděli."
A on jim řekl: "Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit tomu všemu, co mluvili proroci! Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy?" Potom začal od Mojžíše, probral dále všechny proroky a vykládal jim, co se ve všech částech Písma na něj vztahuje.
Tak došli k vesnici, kam měli namířeno, a on dělal, jako by chtěl jít dál. Ale oni na něho naléhali: "Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se už nachýlil." Vešel tedy dovnitř, aby zůstal s nimi. Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim. Vtom se jim otevřely oči a poznali ho. On jim však zmizel. Tu si mezi sebou řekli: "Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?"
Ještě tu hodinu se vydali na cestu a vrátili se do Jeruzaléma. Tam našli pohromadě jedenáct (apoštolů) i jejich druhy. Ti řekli: "Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi." Oni sami pak vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak Ježíše poznali při lámání chleba.
Mluvit křesťanům o tom, jaký je vlastně Bůh, to se zdá být zbytečným. Ale každý, kdo s lidmi mluví o jejich víře, se setkává s tím, že každý má obraz Boha někdy trochu a někdy hodně "svůj" a hlavně, že je zlé, když se lidé spokojují s nějakou (a vždy vlastně nedokonalou) představou Boha, kterou si kdysi zapamatovali a na které už dál "nepracují". A přitom třeba naše bližní, s nimiž se denně setkáváme, dál a dál poznáváme. Jsou-li naše vztahy kvalitní, nejsme se vzájemným poznáváním vlastně nikdy hotovi. Jak si ale člověk rozvíjí svůj vztah k Bohu? Jednak tím, že s Bohem ve svém vlastním životě dělá nové a nové zkušenosti a potom tím, že se zabývá zkušenostmi jiných, jimž Bůh vstoupil do života (=zjevil se). A zde jde v prvé řadě o svědectví o Bohu (=zjevení), uložené v Písmu. Dnešní čtení ze Skutků dává několik námětů k rozjímání o tom, jaký ve vlastně Bůh. Především - Bůh je ten, kdo koná své mocné činy v Ježíšovi. Bůh je ten, kdo je na Ježíšovi "vidět" (srov. Jan 14,9: "Kdo vidí mne, vidí Otce!"). A slova evangelií o Ježíšových činech tedy mají být chápána jako slova o projevech Boží lásky a moci. Ale tento Bůh, který skrze Ježíše volal, uzdravoval, pomáhal, je Bohem, který svého Syna vydal do moci hříšných lidí, kdo ho vydal na smrt. A to je něco, co zbožný křesťan mnohdy nesnese, totiž když se i jemu vede podobně (a zdaleka třeba ne v tak drastické formě). V tu chvíli Boha odsoudí ("Já do toho kostela chodit nebudu, když mi Pán Bůh mého Františka vzal" - doslovný citát). Jenže z tohoto a jiného lze poznat, že Bůh není žádný lidský pomocníček na zavolání, že není jen "doplněk" k lidskému štěstí. Je Pánem (ale to v Evropě už nejméně 300 let neradi slyšíme - pány jsme přece my!). Je však pánem, který nemůže nechat svého Syna v bolestech smrti, v její moci. Je tedy pánem, který smrt v podstatě nechce, nechce ji jako trvalé řešení. Když Petr cituje žalm, potom necituje jen prorocká slova o Mesiáši! Cituje celou starozákonní zkušenost s Hospodinem - Panovníkem, který byl zárukou života Izraele navzdory vší přesile, která ho obklopovala. A právě tento Pán - a jen on - může vydat svého milovaného smrti, protože jen On zaručí, že v ní nezůstane. Je to ovšem pro každého postiženého tvrdá zkouška víry. Ale nevyhýbejme se jí. My sami, naše společenství, naše církev jsme čas od času (snad i denně) voláni k umírání - ne sice k tomu poslednímu, ale k odkládání nadějí, jistot, výhod, zajištěných věcí atd. - a naše víra je zkoušena. Známe-li opravdu Boha, který Krista vzkřísil, potom můžeme najít odvahu k umírání. Protože totiž víme, že v Bohu (a jen v Něm) vede umírání k životu. Známe-li tedy Boha jako Pána, pána života, dárce vzkříšení, má to dalekosáhlý vliv na náš život. Můžeme totiž potom přijmout i Boha, který své milované vydává na smrt - a nemusíme dělat chyby, zpronevěry, ze strachu - my i církev na tom či onom místě světa. Kdo takto Boha poznal, může dojít oné hluboké jistoty, kterou Pavel vyjadřuje v listě Římanům (Ř 8,31-39). Kdo jenom ví, že Bůh je Duch a že nám má pomoci, když ho zavoláme, ten těžko snese, že je vydáván na smrt.
Slavení eucharistie
Tomuto pokrmu říkáme eucharistie, díkůvzdání. Nesmí na něm mít účast nikdo jiný než ten, kdo věří v pravdivost našeho učení, kdo byl omyt koupelí na odpuštění hříchů, koupelí znovuzrození, a kdo žije tak, jak nám to odkázal Kristus.
Nepřijímáme tu totiž obyčejný chléb a obyčejný nápoj; ale jak jsme byli poučeni, právě takovým způsobem, jakým byl náš spasitel Ježíš Kristus skrze Boží slovo učiněn tělem, a měl tělo a krev pro naši spásu, je tělem a krví vtěleného Ježíše také tento pokrm, nad nímž byla skrze jeho slovo pronesena modlitba díkůvzdání a z něhož se proměnou živí naše těla a naše krev.
Apoštolové totiž ve svých pamětech, které nám předali a které nazýváme evangelia, sdělili, že jim Ježíš dal následující příkaz: Když vzal do rukou chléb a vzdal Bohu díky, řekl: ‚To konejte na mou památku; toto je mé tělo.‘ A podobně když vzal do rukou kalich a vzdal Bohu díky, řekl: ‚Toto je má krev.‘ A že to svěřil pouze jim. A my už si to od té doby stále navzájem připomínáme. Přitom ti z nás, kteří mají nějaký majetek, přispívají všem potřebným; a jsme stále pospolu. A při všem, co obětujeme, velebíme Stvořitele veškerenstva skrze jeho Syna Ježíše Krista a skrze Ducha svatého.
V den, kterému se říká den Slunce (tj. v neděli), se všichni, ať přebývají ve městech nebo na venkově, shromažďují na jednom místě a čte se z pamětí apoštolů nebo ze spisů proroků, dokud je možno. Potom, když předčítající skončí, pronese představený řeč, v níž napomíná a vybízí k napodobování všeho toho krásného.
Potom všichni společně vstaneme a nahlas se modlíme. A jak jsme o tom již dříve mluvili, když naše modlitby skončí, přináší se chléb a víno s vodou. Dále se hlasitě modlí představený, a vzdává Bohu díky, jak je mu dáno, a lid na to přisvědčuje slovem »amen«. Každý pak dostává a přijímá z pokrmu díkůvzdání a nepřítomným se posílá po jáhnech. Zámožní dobrovolně dávají podle vlastního uvážení, každý, co uzná za vhodné. To, co se takto sebere, se ukládá u představeného, a ten pak z toho vypomáhá sirotkům a vdovám i lidem, kteří pro nemoc nebo z nějaké jiné příčiny trpí nedostatkem, také uvězněným a cizincům, kteří tam zavítali na svých cestách, prostě stará se vůbec o všechny, kdo jsou v nouzi.
Toto shromáždění konáme všichni společně v den Slunce předně proto, že je to den, v němž Bůh změnil tmu a beztvarou hmotu a stvořil svět, a dále proto, že v tento den vstal náš spasitel Ježíš Kristus z mrtvých. Neboť den před Saturnovým dnem (tj. před sobotou) ho ukřižovali a den po Saturnově dni, to jest v den Slunce, se zjevil svým apoštolům a učedníkům a naučil je tomu, co jsme i vám předložili k úvaze.
PROSBY:
Kriste, světlo a spáso všech národů, naplň nás ohněm svého Ducha, ať vydáváme svědectví o tvém vzkříšení.
VÍTĚZNÝ KRÁLI, VYSLYŠ NÁS.
Ať vyvolený národ v tobě pozná očekávaného Mesiáše a celý svět ať pozná tvou velikou slávu.
VÍTĚZNÝ KRÁLI, VYSLYŠ NÁS.
Pomáhej nám, ať setrváme ve společenství svatých, a jednou nám dej odpočinout s nimi od našich prací.
VÍTĚZNÝ KRÁLI, VYSLYŠ NÁS.
Rozlomil jsi pouta smrti, znič její vládu i v nás, abychom žili pro tebe, nesmrtelného Vítěze.
VÍTĚZNÝ KRÁLI, VYSLYŠ NÁS.
Kriste Spasiteli, tys byl pro svou poslušnost až k smrti povýšen do slávy svého Otce, uveď naše zemřelé, své bratry, do nebeské radosti.
VÍTĚZNÝ KRÁLI, VYSLYŠ NÁS.
A ještě jedno rozjímání ...
Jan staví do středu velikonočního příběhu postavu Marie z Magdaly, ženu, jež byla od počátku součástí křesťanské zbožnosti. Svatý Anselm z Cantebury k ní složil modlitbu. Nazývá ji blaženou přítelkyní Boha. Oslovuje ji: "Vyvolená Milující a milující Vyvolená". Anselm staví Marii z Magdaly v souladu se starou tradicí na úroveň hříšnice (Lk 7) a Marie z Betánie, Martiny sestry (Lk 10; Jan 12). V její osobě medituje nad tajemstvím, že tomu, kdo mnoho miluje, je mnoho odpuštěno a že právě hříšnice je hodna setkat se se Vzkříšeným.
Marek a Lukáš o Marii z Magdaly říkají, že z ní Ježíš vyhnal sedm démonů (Mk 16,9 a Lk 8,2). Doprovázela ho a měla k němu zjevně velmi blízko. Vezmeme-li v úvahu, že z ní bylo vyhnáno sedm démonů, musela to být vnitřně zcela rozervaná bytost. Neměla žádnou identitu, žádný základ, z něhož by mohla žít. Dnes bychom řekli, že to byla "borderlinovská osobnost". Mnozí terapeuti se zdráhají pustit se do léčby lidí tohoto typu. Obávají se, že takový pacient má jen malou šanci na uzdravení. Ježíš z Marie Magdalské zjevně strach neměl. Viděl její rozervanost a nejistotu, její hluboký strach, ale cítil i její touhu po lásce. Osvobodil ji od sedmi démonů, kteří bránili jejímu opravdovému životu a lásce. Setkáním s Ježíšem našla Maria znovu svou důstojnost ženy. Pohroužila se do svého nitra a objevila svou podstatu: tou byla velká schopnost milovat. Marie z Magdaly vděčí Ježíšovi za svou existenci. V setkání s ním byla znovu zrozena. Prožila vítězství lásky nad smrtí a probuzení všeho strnulého k životu.
Jan chápe Marii z Magdaly jakou postavu milující nezměrnou láskou. Ve svém velikonočním vyprávění se vrací k milostné písni ze starozákonní Písně písní. Jeho zpráva o velikonočních událostech je tedy příběhem lásky. Úryvek z Písně písní zní: "Noc co noc hledala jsem na svém lůžku toho, kterého tolik miluji. Hledala jsem ho a nenalezla. Teď vstanu a obejdu město, ulice, náměstí, vyhledám toho, kterého tolik miluji. Hledala jsem ho a nenalezla. Našli mě strážci obcházející město: 'Toho, kterého tolik miluji, jste tu neviděli?' Potom, jen co jsem od nich odešla, hned jsem nalezla toho, kterého miluji. Uchopila jsem ho a už ho nepustím" (Pís 3,1-4). Ne nadarmo se v židovské liturgii čte Píseň písní o svátku Paschy. Velikonoce symbolizují vítězství lásky nad smrtí. Tak je chápe i Jan. Marie z Magdaly Ježíše milovala. Teprve skrze něho a skrze jeho lásku začala žít, objevila svou důstojnost. Augustin a Anselm z Canterbury se shodně domnívají, že právě láska hnala Marii z Magdaly časně zrána, ještě za tmy, ke hrobu. Augustin říká ve svém kázání: "Zatímco se muži vraceli domů, zadržela silnější láska slabší pohlaví na místě." A Anselm se ve své modlitbě ptá: "Co bych měl konečně říci, nebo lépe - jak bych to měl říci? - Když jsi láskou hoříc, jej hledajíc plakala a plakajíc hledala, jak nevýslovně, jak přátelsky On přišel, aby Tě utěšil a jak ještě více zapálil Tvou touhu, když se skryl vidoucím a zjevil nevidoucím a když se Tě jako Živý, kterého jsi hledala, zeptal, koho hledáš a proč pláčeš?" (Anselm 100)
Příběh o tom, jak Marie z Magdaly hledá Ježíše, je tedy příběhem lásky. Marie se vydala na cestu v noci, když jí smutek zatemňoval srdce. Vydala se na cestu, aby hledala toho, koho její duše milovala. Anselm z Canterbury říká, že Marie plakala, protože "již nemohla mluvit s Živým, chtěla alespoň oplakávat Mrtvého a znechucena životem chtěla u Mrtvého odříkávat lámanými slovy životadárné učení, které od Živého převzala: A teď to dokonce vypadá, že tělo, o kterém doufala, že si bude moci nechat pro sebe, je ztraceno" (Anselm 101).
Jaká je Tvá nejhlubší touha? Kam Tě žene Tvá láska? Kdo je ten, koho hledá Tvá duše? Jestliže budeš své touze důvěřovat a budeš svou lásku následovat až do konce, setkáš se - a to Ti chce říci Jan ve svém evangeliu - se Vzkříšeným právě tak jako Marie z Magdaly. Jen se s ní musíš vydat na cestu uprostřed temnoty svého srdce, abys hledal toho, koho Tvá duše miluje.
