„Pán můj a Bůh můj!“
C O N T E M P L A T I O
Víc než těch, kdo nejprve vidí, a teprve poté věří, si Pán váží těch, kdo věří, ač neviděli. V té době byla víra Kristových učedníků natolik křehká, že třebaže jej spatřili vzkříšeného, potřebovali se ho dotknout, aby v něj mohli uvěřit. Nestačilo, že jej viděli svýma očima, ale museli se svýma rukama dotknout jeho těla s čerstvými jizvami po ranách. Teprve když se pochybující učedník dotkl těchto jizev a přesvědčil se o jejich pravosti, ihned zvolal: „Pán můj a Bůh můj!“ Tyto jizvy potvrzovaly, že před učedníky stojí ten, který uzdravil rány všech ostatních.
Mohl snad Pán vstát z mrtvých bez těchto jizev? Ano, ale on na svém těle tyto jizvy uchoval, protože dobře věděl, jak zraněná srdce mají jeho učedníci, a chtěl je uzdravit.
Co odpověděl Pán učedníku, který nyní prohlašuje a vyznává: „Pán můj a Bůh můj!“? „Uvěřil jsi,“ řekl, „protože jsi viděl: blahoslavení ti, kdo neviděli, a přesto uvěřili.“ O kom mluvil, moji bratři, ne-li o nás? A nejen o nás, také o těch, kdo přijdou po nás. Vždyť všichni, kdo uvěřili poté, co se Ježíš očím smrtelníků vzdálil, aby posílil víru v jejich srdcích, dospěli k víře, aniž by jej viděli. Proto za svou víru obdrží velikou odměnu. Aby této víry dosáhli, nenapřáhli k Bohu ruku, aby se ho dotkli, ale obrátili k němu své srdce, naplněné zbožností a úctou.
Augustin
