Já jsem vzkříšení a život.
5. neděle postní
První čtení: Ezechiel 37,12-14
Toto praví Hospodin Bůh:
"Hle, já otevřu vaše hroby, vyvedu vás z nich, můj lide, a přivedu vás do izraelské země. Tu poznáte, že já jsem Hospodin, až otevřu vaše hroby a vyvedu vás ven, můj lide! Vdechnu vám svého ducha a ožijete, usídlím vás ve vaší zemi, a tak poznáte, že já, Hospodin, jsem to řekl a vykonal" - praví Hospodin.
Druhé čtení: list Římanům 8,8-11
Bratři!
Ti, kdo žijí svému tělu, nemohou se líbit Bohu. Ale vy žijete ne podle těla, nýbrž podle Ducha, jestliže skutečně ve vás přebývá Duch Boží.
Kdo totiž nemá Kristova Ducha, ten není jeho. Je-li však ve vás Kristus, tělo je podrobeno smrti kvůli hříchu, ale duch je (plný) života, protože je ospravedlněn. A když sídlí ve vás Duch toho, který z mrtvých vzkřísil Ježíše, pak ten, který vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, probudí k životu i vaše smrtelné tělo svým Duchem, který sídlí ve vás.
Evangelium: Jan 11,1-45
Byl jeden nemocný, Lazar z Betánie, vesnice, kde bydlela Marie a její sestra Marta. To byla ta Marie, která pomazala Pána olejem a utřela mu nohy svými vlasy. Ten nemocný byl její bratr Lazar. Sestry tedy poslaly k Ježíšovi se vzkazem: "Pane, ten, kterého miluješ, je nemocný." Když to Ježíš uslyšel, řekl: "To není nemoc k smrti, ale k slávě Boží, aby jí byl oslaven Boží Syn."
Ježíš měl rád Martu a její sestru i Lazara. Když tedy uslyšel, že je nemocný, zůstal ještě dva dni v místě, kde byl. Potom teprve řekl svým učedníkům: "Pojďme znovu do Judska! "
Učedníci mu odpověděli: "Mistře, nedávno tě chtěli židé ukamenovat - a zas tam jdeš?"
Ježíš na to řekl: "Nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtne, protože vidí ve světle tohoto světa. Kdo však chodí v noci, klopýtne, protože v něm není světlo."
Po těch slovech ještě dodal: "Náš přítel Lazar spí, ale jdu tam, abych ho probudil."
Učedníci mu řekli: "Pane, jestliže spí, uzdraví se." Ježíš však mluvil o jeho smrti, ale oni mysleli;,, že mluví o skutečném usnutí.
Ježíš jim tedy řekl otevřeně: "Lazar umřel. A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili. Ale pojďme k němu!"
Tomáš - řečený Blíženec - vyzval ostatní učedníky: "Pojďme i my, ať zemřeme s ním!"
Když Ježíš přišel, shledal, že Lazar je už čtyři dny v hrobě. Betánie byla blízko Jeruzaléma, jen asi patnáct honů od něho. K Martě a Marii přišlo mnoho židů, aby je potěšili v žalu nad bratrem.
Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, chvátala mu naproti. Marie zůstala v domě. Marta řekla Ježíšovi: "Pane, kdybys tu byl, můj bratr by neumřel. Ale vím dobře i teď, že ať bys žádal Boha o cokoli, Bůh ti to dá." Ježíš jí řekl: "Tvůj bratr vstane."
Marta mu odpověděla: "Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den." Ježíš jí řekl: "Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít, a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?"
Odpověděla mu: "Ano, Pane, věřím, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět."
Po těch slovech odešla, zavolala svou sestru Marii stranou a řekla jí: "Mistr je tu a volá tě." Jak to Marie uslyšela, rychle vstala a šla k němu. Ježíš totiž dosud nedošel do ves nice, ale byl ještě na tom místě, kam mu Marta přišla naproti. Když uviděli židé, kteří byli u Marie v domě a těšili ji, že rychle vstala a vyšla, šli za ní; mysleli si, že jde k hrobu, aby se tam vyplakala.
Jakmile Marie došla tam, kde byl Ježíš, a uviděla ho, klesla mu k nohám a řekla mu: "Pane, kdybys tu byl, můj bratr by neumřel."
Když Ježíš viděl, jak pláče ona a jak pláčou i židé, kteří přišli zároveň s ní, v duchu byl hluboce dojat, zachvěl se a zeptal se: "Kam jste ho položili?"
Odpověděli mu: "Pane, pojď se podívat! " Ježíš zaplakal. Židé říkali: "Hle, jak ho miloval!" Ale někteří z nich řekli: "Copak nemohl ten, který otevřel oči slepému, také dokázat, aby on neumřel?"
Ježíš byl znovu hluboce dojat a přišel ke hrobu. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen. Ježíš řekl: "Odstraňte ten kámen!"
Sestra zemřelého Marta mu namítla: "Pane, už zapáchá, vždyť je tam čtvrtý den. "Ježíš jí odpověděl: "Řekl jsem ti přece, že budeš-li věřit, uvidíš slávu Boží." Odstranili tedy kámen. Ježíš obrátil oči vzhůru a řekl: "Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já jsem ovšem věděl, že mě vždycky vyslyšíš. Ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem mě, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal." Po těch slovech zavolal mocným hlasem: "Lazare, pojď ven! " Mrtvý vyšel, ovázán na nohou i na rukou pruhy plátna a s tváří omotanou šátkem. Ježíš jim nařídil: "Rozvažte ho a nechte odejít!"
Mnoho z těch židů, kteří přišli k Marii a uviděli, co (Ježíš) vykonal, v něj uvěřilo.
Dnes není nijak populární mluvit o umírání, o ztrácení nebo dokonce o tom, že se nemá život milovat. Hned se může křesťan setkat s námitkou, že to je středověké tmářství, nepřátelství vůči životu, něco, od čeho jsme se my lidé v Evropě pokrokem osvobodili. Mluví se o radosti ze života, o lásce k životu, o radostném přitakání životu, o překonání náboženských temnot atd. Jenže dnes, jako kdykoliv jindy, se umírá, ztrácí, člověk se setkává s neúspěchy, pohromami, nemocí atd. A nejen to. Dnes jako kdykoliv jindy je člověk stavěn do situací, ve kterých musí ztratit, chce-li získat. Už vstupem do školy ztrácí človíček svobodu a volnost, chce-li se naučit číst a psát. A potom ztratí ještě víc sil, let, volnosti, chce-li se něco pořádného naučit. Každý pak, kdo si chce někoho vzít za muže či za ženu, ztrácí všechny ostatní možné nápadníky a někdy i přátele, má-li být jeho svazek pevný. A kolik musí ze sebe, ze svého pohodlí, sil, ale i zdraví dát matky pro své děti, to je taky známo. Chce-li někdo pro své blížní něco udělat, vidí, že bez ztrácení to nejde. Podíváme- li se kolem sebe, vidíme, že lidé mají k tomuto ztrácení dost málo chuti a odvahy a že tam, kde člověk nechce zásadně nic ztratit, tam je manželství k neudržení nebo děti jsou výslovně poškozeny atd. Lidé mají strach, aby nepřišli v životě zkrátka, a tento strach zle deformuje jejich život a ochuzuje ho.
Do této situace pak zazní dnešní slova evangelia jako skutečná radostná zvěst. Říkají, že není třeba se bát ztrácení, že ztrácení, umírání je něco, co se vejde do Božího plánu. A že dokonce "ztrácení pro Boha" je tím nejjistějším prostředkem, jak už tady začít žít život naplněný, život, který nese ovoce. A Ježíš nezůstává u toho, že by to jen říkal. On to sám udělal. Nemiloval svůj život tak, že by pro jeho zachování všechno obětoval, že by zachování svého vlastního života všechno podřídil. I když náplní jeho života bylo svrchované dobro, i když přece přišel, aby učil, kázal, uzdravoval, ukazoval lidem, kdo je Otec, "neschoval" se za svatost náplně svého života, ale tento život "nenáviděl" - totiž miloval víc Otce a jeho vůli než svůj život. Lásce k Bohu a k bližnímu dal jednoznačně přednost před láskou ke svému životu. Tak nám ukázal cestu, a nejen to. Tím, že on, Syn Boží, ale také plně člověk, prošel smrtí ke vzkříšení, otevřel tuto cestu i nám. Dal smysl lidské bolesti i smrti - udělal z ní výsostnou cestu k Bohu. Ne tak, že by člověka nutil trpět. Trpí a umírá přece každý, věřící i nevěřící, a to ne proto, že by Bůh toto utrpení člověku "naordinoval". Ale utrpení - následek hříšnosti lidstva - které je ve světě, udělal utrpením spásonosným, vzal mu jeho osten nesmyslnosti. Z bezcestí lidského ztrácení (a velká část života je ztrácením sil, zdraví, možností a nakonec života samého) udělal výsostnou cestu, která vede k naplnění, totiž k Bohu. Člověk, který slova o pšeničném zrnu a o "nenávidění" života na tomto světě přijme skutečně celým srdcem, se stává člověkem osvobozeným od strachu, že přijde zkrátka, a navíc člověkem, jehož život nese ovoce, ať už je člověku dána v tomto životě jakkoliv malá nebo velká výkonnost.
Chceme-li mít pádný důkaz o tom, že tato slova evangelia jsou pravdivá i dnes, podívejme se na lidi, kteří dovedli opravdu svobodně, s vírou, rádi a z přesvědčení v životě něco odevzdat. Něco svého, sebe. Zcela jasně vidíme, že to jsou lidé z nejšťastnějších a že toto jejich odevzdání už teď na světě nese (třeba po letech) ovoce. A naopak, chce-li člověk vidět neplodnost a nešťastnost života, který se staral jen o sebe a dělal vše pro to, aby nepřišel zkrátka, pak ať se podívá na stáří sobeckých lidí, třeba na stáří žen či manželů, kteří nechtěli mít děti a chtěli zůstat stále volní a svěží. Sotva kde najdete větší prázdnotu života, větší bezútěšnost stavu, ve kterém hodnoty mládí, svěžesti, společenského úspěchu jsou už k ničemu a jiné tu nejsou. Nechat se osvobodit Bohem, jeho slovem, od strachu, že přijdeme zkrátka, to je velká možnost pro ty, kdo uvěřili.
PROSBY:
Dobrý Mistře, nauč nás milovat tebe v našich bratřích a tím, co prokazujeme jim, sloužit tobě.
BOŽE, BUĎ MILOSTIV SVÉMU LIDU.
Tys na kříži vyprošoval od Otce milost pro své katy, nauč nás milovat nepřátele a modlit se za ty, kdo nám činí příkoří.
BOŽE, BUĎ MILOSTIV SVÉMU LIDU.
Skrze tajemství svého těla a krve rozmnož naši lásku, statečnost a důvěru, posiluj malátné, potěšuj zarmoucené a vlej naději těm, které svírá úzkost.
BOŽE, BUĎ MILOSTIV SVÉMU LIDU.
Ty jsi světlo světa; dals uvidět světlo slepému od narození, když se podle tvého příkazu umyl v rybníku Siloe, osviť katechumeny křestním obmytím a slovem života.
BOŽE, BUĎ MILOSTIV SVÉMU LIDU.
Nasyť zemřelé svou věčnou láskou, a také nás připočti k svým vyvoleným.
BOŽE, BUĎ MILOSTIV SVÉMU LIDU.
