V roce 922 bylo založeno markrabství Míšeň s městy Nisau, Derlemnica, Milica, Drážďany a Budyšín. Král Vratislav II. dostal jako věrný poddaný císaře Jindřicha IV. tuto oblast lénem ..........
Počátky obce Lobendavy a její vývoj
V roce 922 bylo založeno markrabství Míšeň s městy Nisau, Derlemnica, Milica, Drážďany a Budyšín. Vévoda Vratislav II. dostal jako věrný poddaný císaře Heinricha IV. tuto oblast lénem. Jeho dcera Judita jako manželka Wiprechta von Groitzsch dostala 2 župy. Wiprecht byl markrabětem na hradě Ortenburg v Budyšíně, vystavěném císařem Ottou. Za vlády Wiprechta a jeho syna Heinricha v letech 1086 až 1136 začalo osídlování lobendavského prostoru.
Z okolí Hohnsteinu přicházeli do téměř neproniknutelných lesů dřevorubci a usídlovali se podél vodních toků. Namísto lesů vznikla „velebená niva /lobende Au/“, odtud asi jméno Lobendau /Lobendava/, jak vypráví lidový jazyk. V roce 1084 přišlo také mnoho lidí z Duryňska, Francka a Vlámska, rovněž Valóni, kteří zavedli pěstování lnu, soukenictví a ruční tkalcovství.
DĚJINNÝ VÝVOJ
V roce 1353 obdržel lénem Hynek Berka z Dubé od Karla IV. hrad Hohnstein a k tomu patřící oblasti.
V roce 1449 je zmiňována Lobendava při uzavření spojení Albrechta z Dubé s Šestiměstím. Toto spojení bylo uzavřeno na Tolštejně proti hraběti von Wartenberg. V roce 1449 je uveden jako majitel Lobendavy Kritz von Karlowitz. Ten, jako hejtman Albrechta z Dubé, kterému patřil Šluknov, dostal pro Albrechta od kurfiřta Friedricha von Sachsen vyplaceny peníze. V této době stál v Lobendavě poplužní dvůr. Kdy byl zrušen, není známo. 3. října 1456 navrhuje správce Hohnsteinu, Hans Kaudeberg, Wenzelovi z Varnsdorfu setkání ve vsi Lobdo, patřící Albrechtovy z Dubé.
V roce 1470 vznikl mezi Albrechtem z Dubé a Jiřím z Poděbrad spor, během kterého byl dobyt Tolštejn, přičemž byl náš kraj zpustošen.
22. ledna 1472 píše Wenzel Ritter von Polenz, sídlící v Schirgiswalde, dopis kurfiřtovi Ernstovi a vévodovi Albrechtovi von Sachsen kvůli jím zadrženému rychtáři z Lobdo. Lenní páni a vévodové dávají v březnu téhož roku příkaz k rychtářovu propuštění.
V roce 1472 odpírají lobendavští poddaní novému panstvu, vévodům Ernestovi a Albrechtovi von Sachsen vykonávat dvorní služby. Vyšší správní úředník z Tolštejnu, Ulrich von Rechenberg, musel postupovat proti poddaným se vší rázností.
14. září 1476 obdařili lénem vévodové Ernst a Albrecht von Sachsen Friedricha zu Kaslewitz zu Pillnitz a jeho bratry a bratrance poplužním dvorem Lobendava, patřící k Tolštejnu, jehož statky měl nyní Friedrich.
Kolem roku 1510 platili sedláci z Lobendavy daně církvi ve Šluknově a ještě roku 1566 na Walburgu/1.květen/ a Michaelu/29. září/ po 24 bílých groších. Není známo, kdy se tyto daně zrušily.
V roce 1521 si půjčují bratři von Schleinitz z Hohnsteinu od jeptišek z Freibergu 1 000 zlatých a jako záruku dávají obec Lobendavu.
V roce 1566 přešla Lobendava na Hanse von Schleinitz.
V roce 1585 propukla v kraji morová nákaza a vyžádala si mnoho lidských obětí.
O následujících letech až do 30tileté války nejsou k dispozici žádné záznamy. To zřejmě souvisí s touto těžkou dobou.
Za třicetileté války trpěla těžce také Lobendava. Vojáci různých národností táhli krajem, loupili a vraždili, velká část domů byla vypálena. S povýšením Lobendavy na farnost nastal pro obyvatelstvo potěšitelný vývoj.
Předpokládá se, že po 30tileté válce se přistěhovalo do Lobendavy mnoho nových obyvatel. Potřeba byli všemožní řemeslníci. Obvyklá příjmení v obci na to poukazují. Hampel, Hentschel, Palzer, Richter, Schlenkrich mohou být stará lobendavská příjmení. Naproti tomu Friese, Haase, Henke, Maaz, Pietsch ukazují na přistěhovalce. Křestní jména jako Ditrich, Heinze, Paul, Ulbricht se tenkrát staly příjmeními. Noví se natlačili mezi staré usedlosti a do blízkosti potoka. Toto rozdělení je znatelné na členění obce. Selské usedlosti leží podél obce v blízkosti polí. Noví osídlenci obdrželi zřejmě kus pozemku, který stačil k držení malého zvířectva, na které byli z existenčních důvodů odkázáni. Zemědělství bylo obživou pro většinu obyvatel. Pěstovaly se brambory, oves, žito, ječmen a krmné plodiny, ve výhodnějších polohách trochu pšenice. Chovala se drůbež a ryby. Lobendavu můžeme označit jako typickou lesní lánovou ves.
Císař Josef II. navštívil 20. září 1779 při své inspekční cestě po Čechách i nejsevernější cíp své monarchie a projížděl Lobendavou. Tato událost se zapsala do dějin obce a připomíná ji dvojhlavá orlice s císařskou korunkou a pamětní deska na čelní straně nové rychty. Na desce je následující nápis:
Josef II.
Romano imperatori semper Augusto cuius
praesentiam 20. Sept. Ano 1779 nobis
vererari hie lieuit Pietatas Lobendaviensis posuit.
Když přijel císař se svým průvodem do Lobendavy, stálo před celním úřadem, který se tenkrát nacházel v domě staré lenní rychty, několik dopravců se svými povozy a čekali na odbavení celním úředníkem. Na dotaz, co se děje, byl císař obeznámen se závadami na této celnici. Často museli dopravci dlouhé hodiny čekat, i při špatném počasí. Císař si oblékl plášť jednoho z vozků a vešel do úřední místnosti. Úředník ho nepřijal zrovna přívětivě a chtěl mu napráskat bičem. Když císař ukázal svou pravou identitu, prosil úředník o milost. Prý se poté oběsil na Lobendavském vrchu.
Tento příběh spočívá na starém ústním podání a nelze doložit jeho pravdivost. Rovněž se při této císařově návštěvě měly urovnávat místní rozepře.
Císaři se zajisté dostalo slavnostního přijetí. Lobendava, tato malá příhraniční obec se Saskem na státní cestě Praha-Drážďany, v nejsevernější oblasti monarchie, vzkvétala. Místo v půvabné údolní krajině nabízelo příjemný pohled.
ZE STARÝCH ČASŮ
Informací o církevním životě v Lobendavě a o kostele je velmi málo. Zároveň se založením obce, které se pravděpodobně událo z Hohnsteinu na přelomu 1. tisíciletí, se zde uchytila křesťanská víra. Náš kraj patřil míšeňskému markrabství, kde bylo zřízeno biskupství. Jeho prvním biskupem se stal v roce 965 benediktinský mnich z Magdeburgu Burchard, který se zasloužil o kristianizaci zdejšího okolí. Středobodem jeho mise byl Budyšín.
K míšeňskému biskupství, které podléhalo magdeburské metropolitě, patřily kromě budyšínského děkanátu i děkanáty Honhstein a Sabemitz /Sebnitz,Sebnice/. Tam patřila i lobendavská farnost.
Kolem roku 1350 nacházíme v Lobendavě kostel. Husitské války zuřily také u nás a s nimi trpělo mnoho obyvatel. To přineslo nedostatek knězů, takže službu museli převzít buď cizí knězi nebo duchovní bez dostatečného vzdělání. Kromě toho zacházelo panstvo s faráři jako se služebnictvem, které se najímalo jen na čtvrt roku, takže kněžská práce nemohla být řádně vykonávána.
Po projevu Martina Luthera přišla i do našeho kraje vlna obnovení víry, a ačkoliv tato vlna nebyla zdejší vrchností zvýhodňována, přicházela stále blíž a blíž, protože okolní patroni sesazovali starověrné kněží.
Nové evangelium k nám přicházelo ze Žitavy a také z Míšně, kde konvertoval i poslední biskup. Sice byly později církevní práva přeneseny z Míšně do Budyšína, ale i tam se prosadilo evangelické učení. Vévoda Jiří nutil Sebnici ke konverzi. Když se tak roku 1539 skutečně stalo, uvolnily se obce Poustevna a Nová Víska ze sebnické farní obce a přešly k Lobendavě, která dříve rovněž patřila pod Sebnici, ale v té době již několik let patřila k Lipové. Možná tímto rozšířením lobendavské farnosti byl dán základ k samostatnosti lobendavského duchovního života.
Přinejmenším tu měl být v roce 1539 zřízen dřevěný kostel na počest sv. Jiří. Byl malý a byl vysvěcen míšeňským biskupem.
Protestantská knížata si vynutila v roce 1555 právo určovat náboženství svým poddaným a tím je nutit ke konverzi. Císař Ferdinand si proto nárokoval stejné právo a nařídil, že v rakouských zemích bude vyznávána jen stará katolická víra. První snahy přivézt obyvatele zpět k této víře vycházely roku 1624 z Budyšína. V roce 1635 zde pobývali na misijní cestě jezuité, přesto byl lobendavský farář protestanty v noci téměř zavražděn. V roce 1651 přišli do zdejšího kraje kapucíni z litoměřického kláštera. V příštím roce nás potkává farář z Lipové, ke které tenkrát patřila Lobendava, Šenov a Brtníky, Georg Ludwig Schemelius.
Když bylo v roce 1655 zřízeno litoměřické biskupství, bylo mu přiděleno také Severočeské Nizozemí. V roce 1670 následovalo zřízení lipovského děkanátu a k němu patřila i Lobendava.
Ještě v roce 1660 se našli tvrdošíjní protestanti. Zvláště rychtářky z Horní Poustevny, Severní a Lobendavy a 4 hospodské z Lobendavy se ukázaly jako nepřístupné.
Protože mohl farář sloužit mši v každé vsi jen každou třetí neděli, věnovala hraběnka Slavatová v roce 1669 kaplanství. Tím mělo býti poslouženo především Lobendavě. Zde byla aspoň každou druhou neděli a svátek mše s kázáním, odpoledne Kristovo učení včetně růžencové pobožnosti. V této době jsou činní později zmiňovaní administrátoři. Kaplanské místo bylo zrušeno již v roce 1674 a na jeho místo byla pod Hansem Joachimen hrabětem Slavatou znovu oživena farnost.
V roce 1714 srovnala silná bouře dřevěný kostel se zemí.
