Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal.
7. neděle velikonoční
První čtení: Skutky apoštolů 7,55-60
Štěpán, plný Ducha svatého, pohleděl k nebi a spatřil Boží slávu a Ježíše, jak stojí po Boží pravici. A zvolal: „Vidím nebesa otevřená a Syna člověka, jak stojí po Boží pravici!“ Oni se však dali do velkého křiku, zacpávali si uši a všichni se na něho zuřivě vrhli. Pak ho vyhnali ven za město a začali ho kamenovat. Svědkové si přitom složili svrchní šat k nohám jednoho mladého muže – jmenoval se Šavel. Tak Štěpána kamenovali. A on se modlil: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha!“ Klesl pak na kolena a hlasitě zvolal: „Pane, nepřičítej jim tento hřích.“ A po těchto slovech skonal.
Druhé čtení: Zjevení 22,12-14.16-17.20
Já, Jan, uslyšel jsem hlas, který mi řekl: „Hle, přijdu brzy a moje odplata se mnou, abych odměnil každého podle jeho činů. Já jsem alfa i omega, první i poslední, začátek i konec. Blaze těm, kdo si vypírají šaty; budou mít právo na strom života a branami vstoupí do města. Já, Ježíš, poslal jsem svého anděla, aby vám svědčil o tom, co se týká církevních obcí. Já jsem výhonek z Davidova kořene a Davidův potomek, zářivá jitřní hvězda.“ Duch i nevěsta volají: „Přijď!“ Kdo to slyší, ať také zvolá: „Přijď!“ A kdo žízní, ať přijde: kdo touží po živé vodě, ať si ji vezme zadarmo. Ten, kdo to dosvědčuje, říká: „Ano, přijdu brzy!“ Amen, přijď, Pane Ježíši!
Evangelium: Jan 17,20-26
Ježíš pozvedl oči k nebi a modlil se: „Otče svatý, prosím nejen za své učedníky, ale také za ty, kdo pro jejich slovo uvěří ve mne: ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal. A slávu, kterou jsi dal mně, dal jsem já jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno: já v nich a ty ve mně. Tak ať i oni jsou v dokonalé jednotě, aby svět poznal, že ty jsi mě poslal a žes je miloval, jako jsi miloval mne. Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal, protože jsi mě miloval už před založením světa. Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal, a tito moji učedníci poznali, že jsi mě poslal. Dal jsem jim poznat tvé jméno a dám poznat, aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich a abych byl i já v nich.“
ZAMYŠLENÍ:
Každý člověk jako dítě někdy zlobil. A mnohý z nás zlobil možná hodně. Rodiče měli jistě různé výchovné metody. Někdo přísnější, někdo méně přísné. Ale snad všichni jsme alespoň trochu poznali jeden základní strach: strach, že by nás mohli rodiče opustit. Strach z toho, že bychom se najednou ocitli na světě bez jejich lásky, bez jistoty, kterou pro nás každý den znamenali. Jsou lidé, kteří to opravdu zažili. Kteří měli rodiče tak rodičovství neschopné, že se jich zřekli, opustili je, vyhnali je. Poškození jsou z takovýchto zážitků veliká. Naštěstí je takovýchto rodičů poměrně málo. Přesto je ale zajímavé, jak mnoho věřících lidí si myslí, že Bůh bude jednat jako jakýsi krutý a prchavý rodič. Jak populární jsou teď nejrůznější "zaručeně pravá" soukromá zjevení, vize a vnitřní hlasy, které tvrdí, jak Bůh již brzy tento zlý svět potrestá, jak už mu dochází trpělivost, jak dá velkolepou katastrofou lidem za vyučenou. Jako by to byl zlý, přísný a krutý rodič. Bylo by zajímavé zkoumat, proč řada lidí celkem ráda takovýmto představám věří. Bojí se rádi? Nebo chtějí nakonec slyšet ujištění, že to tak nebude? Nebo mají dojem, že to zlé postihne jen ty druhé, ty, které nemají rádi? Těžko soudit. Ale s jistotou lze říci, že evangelium takto nemluví.
V evangeliu můžeme slyšet především velkou touhu. Ne ovšem touhu po potrestání zlých, ale touhu po tom, aby to s námi dobře dopadlo. Abychom nezůstali osamoceni a nepotřební, ale abychom byli jedno: jedno spolu navzájem a současně jedno s Otcem i Synem. Jedno - i když každý zůstáváme nezastupitelným a nezaměnitelným jedincem. Podobně, jako Otec a Syn v Nejsvětější Trojici jsou jedno, a přece nejsou zaměnitelní, mají k sobě navzájem vztah a je možné i nutné je rozlišovat.
A Ježíš sám chce, abychom došli k cíli. Sám chce, abychom došli k Otci a to s ním. Chce, abychom s ním byli u Otce. Kdo mu může vzdorovat? Jen my sami, díky naší svobodě. Bylo by ale velmi pošetilé, kdybychom to dělali. Protože on sám nejlépe ví, jak jsme křehcí a on sám nejlépe ví, co je pro nás dobré. Nemůžeme si myslet, že by tento jeho plán byl nereálný, že by bylo nereálné, abychom se s ním dostali k Otci. Jakkoliv nám se nám může zdát být těžké dojít k Bohu, Ježíš s tím počítá jako s možnou věcí. A v tom by pro nás měl být velký zdroj naděje a jistoty.
Máme se tedy něčeho bát? Pokud vůbec chceme strach připustit, potom se můžeme bát jedině sami sebe. Své hlouposti, své nestálosti, své poplašenosti ... Ale i toto není silnější než Ježíšova dobrota! Snad jen naprostá ztráta naděje by nás mohla zavést na úplné zcestí, do zoufalství nebo k hledání štěstí tam, kde není. Ale jinak?
Nesmíme si tedy nechat vnutit v žádném případě myšlenku, že Bůh je nebezpečný, nevypočitatelný, že by nás snad sám chtěl za trest nebo z pouhého rozmaru navěky opustit. Všechny takovéto myšlenky nemůže věřící člověk zařadit jinam, než do přihrádky s nápisem "pokušení". A tomu je třeba, jak známo, se co nejvíce vzdálit. Naopak, je třeba znovu a znovu počítat s Boží láskou, projevenou v Kristu Ježíši a s Boží věrností, která je naprosto spolehlivá. Protože právě to nás může vyburcovat ke snahám, odpovídat na lásku láskou, na věrnost věrností - pracovat na sobě tak, abychom se stávali více těmi, kterými máme být.
Dobří, moudři rodiče vědí, že spolehlivá láska, věrnost, trpělivá náročnost, odpouštění chyb a důvěra jsou nejlepší a neúčinnější výchovné metody. Naopak - tvrdost, nevypočitatelná vrtkavost a zlobné odplácení z nikoho nevychová dobrého a šťastného člověka. Je těžko si pomyslet, že by Bůh toto všechno nevěděl, když to víme my, lidé. A evangelia nás - navzdory všem prorokům zkázy, zmaru a kruté odplaty - ujišťují o tom, že je to tak. Naslouchejme tedy Božímu slovu, hlásanému církví a nenechme se zviklat různými "vzkazy", které nám někdo chce vykládat jako vzkazy od Boha. Tato cesta věrnosti evangeliu, hlásanému církví, je prověřena dvěma tisíciletími života církve a opírá se o autoritu biskupů v čele s papežem. Lepší doporučení je těžko možné získat.
PROSBY:
Prosíme tě, Pane, za všechny křesťany, ať je Duch svatý shromáždí vjedno.
TY SEDÍŠ PO PRAVICI OTCOVĚ, PŘIMLOUVEJ SE ZA NÁS.
Pošli své světlo všem, kdo trpí příkoří pro tvé jméno, aby věděli, jak se mají hájit.
TY SEDÍŠ PO PRAVICI OTCOVĚ, PŘIMLOUVEJ SE ZA NÁS.
Ať všichni poznají, že tys pravý vinný kmen, a stanou se ratolestmi, které přinášejí plody Ducha.
TY SEDÍŠ PO PRAVICI OTCOVĚ, PŘIMLOUVEJ SE ZA NÁS.
Kriste, nebe tě přivítalo s jásotem jako Krále celé země, kraluj tedy všem národům.
TY SEDÍŠ PO PRAVICI OTCOVĚ, PŘIMLOUVEJ SE ZA NÁS.
Pamatuj na ty, kdo se křtem stali účastnými tvé smrti a tvého vzkříšení, ať s tebou přejdou smrtí do života.
TY SEDÍŠ PO PRAVICI OTCOVĚ, PŘIMLOUVEJ SE ZA NÁS.
